Devatenáctý ročník Mezinárodního hudebního festivalu Špilberk zahájil ambiciózní projekt lotyšské akordeonistky Ksenije Sidorové uvádějící podmanivé a smyslné melodie Bizetovy opery Carmen v netradiční a populární či jazzovou hudbou ovlivněné interpretaci. Stěžejní část programu tvořily skladby z alba Carmen, které akordeonistka natočila a vydala jako svůj debut roku 2016. Na pódiu stanuli po boku Ksenije Sidorové také houslista Alejandro Loguercio, klavírista Claudio Constantini, kontrabasista Roberto Koch, kytarista Reentko Dirks a perkusista David Kuckhermann, v několika skladbách doprovodil hudebníky orchestr Filharmonie Brno pod vedením Marka Ivanoviće. Kromě upravených čísel z Bizetova díla zazněla také skladba Malagueña kubánského skladatele Ernesta Lecuony. Pojítko mezi jednotlivými hudebními čísly tvořily částečně improvizované sólové výstupy jednotlivých hudebníků. Přitažlivý program koncertu pod širým nebem tedy sliboval oslovit nejen milovníky vážné hudby, ale také posluchače, kteří jinak zařazují tento druh hudby do svého kulturního vyžití spíše sporadicky. Lákavý příslib uhrančivých melodií pod letní hvězdnou oblohou však narazil na zásadní nedostatek – kvalitu zvuku.
První skladbou večera byla již zmiňovaná Malagueña Ernesta Lecuony v úpravě pro sólový akordeon. Barevný, plný a v tom nejlepším slova smyslu robustní zvuk, který mistři zvuku dokázali při sólové hře Ksenije Sidorové zprostředkovat, neměl mít bohužel dlouhého trvání. Po interpretačně dramatickém a živelném uchopení Lecuonovy skladby, při kterém nástroj tu burácel a tam zase tichounce prozpěvoval, nastoupili totiž na pódium další hudebníci a na jejich počet už možnosti zvukové techniky nestačily. Utrpěl především zvuk houslí – byť se Alejandro Loguercio nepochybně snažil vytěžit z nástroje co nejvíce barvy a dramatického náboje, jeho úmysly podkopal plochý, tenký a nepříjemně ostrý zvuk. Zatímco při sólových výkonech byl zvuk „pouze“ nelibý, při častém překrývání se s akordeonem hrajícím ve vyšších polohách vznikaly doslova fyzicky nepříjemné frekvence. Nejlépe dopadlo nazvučení kytary, jejíž ostrý a k artificiální hudbě nepříliš vhodný zvuk se dokázal s živelností interpretace relativně dobře snoubit. Nutno dodat, že vystupoval-li kterýkoliv nástroj v sólovém čísle, jeho nazvučení bylo z pochopitelných důvodů o několik řádů lepší.
Zatímco sólisté – navzdory problematické barvě houslí – byli jako celek nazvučeni bez větších problémů a jejich melodické linky byly jasné a vhodně dynamicky odstupňované, orchestr se ukázal být skutečným zvukařským oříškem. Hudební těleso s tímto počtem nástrojů se zkrátka nevyhnulo rozmazanému, nekonkrétnímu a rozpitému zvuku a neúmyslně tak překrylo i intonačně mírně nestabilní trombón. V konečném výsledku orchestr často tvořil pouze barevnou skvrnu, a tak se nejednou vloudila myšlenka, zda byl skutečně v této podobě nezbytný. Aby toho nebylo málo, všemožné praskání citlivých mikrofonů a šustění reprobeden výslednému zvuku na kráse také příliš nepřidalo. Zdálo by se, že koncert skončí zklamáním a vyvolá pouze roztrpčení… Tak to naštěstí vůbec nebylo.
Výkony hudebníků dokázaly zcela vyvážit problematickou kvalitu zvuku. Ať už se jednalo o prvotřídní práci s tempem, ze kterého bezmála tryskala prchlivá španělská nátura, o výrazovou bohatost, kterou do hudby vnášely všechny sólové nástroje, nebo o samotné sólové vstupy, které nezřídka vplouvaly až do vzdálených jazzových vod – to vše dohromady dokázalo vyvážit těžké břemeno amplifikovaného zvuku. Působivá byla také fantazijní preludia hudebníků, která tvořila občasné předěly mezi jednotlivými skladbami; obzvláště sólo perkusisty Davida Kuckhermanna zaujalo nápaditostí. Poslední skladbou večera a zároveň jediným výrazným vstupem orchestru bylo aranžmá Joachima Schmeissera s názvem Carmen’s Spiel. Zdálo se, že bez sólistů se zvukařům podařilo zlepšit zvuk orchestru na mnohem reprezentativnější úroveň. Je škoda, že rytmické cítění Ksenije Sidorové a orchestru se na několika místech zásadně rozcházelo, což vytvářelo nechtěné pnutí.
Zahajovací koncert devatenáctého ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Špilberk tratil ve své podstatě pouze na možnostech zvukové techniky. Byla by nicméně chyba neslyšet přes občasná praskání a šustění hudebníky, kteří podali veskrze kvalitní a až na občasný komunikační šum mezi sólisty a orchestrem sehraný multižánrový výkon.
ERNESTO LECUONA (1895–1963):
Malagueña (akordeon sólo)
GEORGES BIZET (1838–1875) úpravy hudby z opery Carmen:
Spanish Pride (Španělská pýcha)
kytara sólo
La siesta
Seguidilla
Love Song (Píseň lásky)*
Daybreak (Rozbřesk)
Sunrise over Seville (Svítání nad Sevillou)*
In the Cards (V kartách)
Date with Destiny (Dostaveníčko s osudem)*
Toreador
perkuse sólo
La fiesta (Býčí zápasy)
kytara a perkuse sólo
Soir mélancolique (Melancholický večer)
The Other Woman (Jiná žena)*
Carmen´s Shadow (Stín Carmen)
À la bohèmienne (Cikánsky)
GEORGES BIZET / arr. Joachim Schmeisser
Carmen´s Spiel (Hra Carmen)*
* skladby s orchestrem
Ksenija Sidorova: akordeon
Alejandro Loguercio: housle
Claudio Constantini: klavír
Roberto Koch: kontrabas
Reentko Dirks: kytara
David Kuckhermann: bicí nástroje
Filharmonie Brno
dirigent Marko Ivanović
Zatím nebyl přidán žádný komentář..