Carmen. Vášeň do běžného divadelního provozu

19. březen 2016, 9:03

Carmen. Vášeň do běžného divadelního provozu

Jedna z nejhranějších oper vůbec a zaručený způsob, jak dostat publikum do divadla, to je Bizetova Carmen. Druhé jméno pro vášeň v opeře zůstalo v novém brněnském nastudování jen na papíře, pokud aspoň něco nezachránil orchestr. Premiéra byla statická, bez emocí a nezáživná.

Andaluská cikánka Carmen kdysi vtrhla na jeviště jako romantické ztělesnění absolutní vášně v hadrech dělnice z fabriky na doutníky. Realismus prostředí společenské spodiny dělníků, vojáků a pašeráků obestíral španělský kolorit hudby i býčích zápasů. Navzdory neúspěšné premiéře se dílo brzy proslavilo a Friedrich Nietzsche v něm viděl protiklad k rozmlženému světu nenaplnitelné lásky Tristana a Isoldy. V Carmen je všechno jasné: dur i moll, chci tě i nechci tě, život i smrt. Brněnské nastudování naaranžovalo nad uhánějící hudbu postávající či pocházející postavy, zpomalené pohyby v dramatických situacích, uhlazené choreografie, spoustu nedotažeností a nelogických nápadů. Vášně si všichni schovávali někde doma pod peřinou.

Operu hudebně nastudoval dirigent Ondrej Olos a jeho práce je nejsvětlejším bodem celé inscenace. Svižná tempa mu možná místy běžela až příliš rychle, ale orchestr hrál přinejmenším spolehlivě. Předehru vychrlil nejen rychle, ale též hezky expresivně, pěkně zahrály trubky při nástupu ze vzdálených kasáren ve druhém dějství i violoncella ve třetím dějství. Krásně vyšly i charakteristické orchestrální úvody ke druhému až čtvrtému dějství. Více pozornosti by zasloužila dynamika a její pestřejší propracování ve spolupráci s pěvci. V nastudování byla cítit jistá věcnost. O něco víc citu by snad neuškodilo, ale raději takto přesně než se v samých vášních rozsypat. Janáčkova opera má v Olosovi zdatnou sílu, která se snad bude ještě dál zdárně rozvíjet.

V titulní roli vystoupila mezzosopranistka Atala Schöck. Její výkon v prvním dějství byl až neuvěřitelně ušlápnutý a opatrný, problémy jí dělal trylek i legato. Jediným přijatelným vysvětlením je indispozice pěvkyně. Takové věci se ovšem už nikdo neobtěžuje oznamovat, takže posluchač neví, zda má obdivovat umělkyni riskující zdraví i kariéru, aby zachránila představení, nebo být zoufalý z nemožného obsazení role. Pěkná barva, objem hlasu, opatrné přidávání na intenzitě výrazu i stále pružnější projev napovídaly spíš variantě s indispozicí. Pěvecká mizérie pokračovala ještě v úvodní scéně druhého dějství, ale finále už proběhlo alespoň uspokojivě.

Jako Micaëla se představila Daniela Straková-Šedrlová. Jako naivní, ale v tradičních jistotách pevně usazený protipól Carmen podala živý a přesvědčivý obraz své postavy. Měla pro ni dostatek vřelosti i křehce intenzivního výrazu, i když je hereckým typem přece jen někde jinde než copaté vesnické děvče. Tenorista Luciano Mastro byl jako Don José přijatelný, ale neoslnivý. Zazpíval svoji postavu solidně a v „květinové árii“ ve druhém dějství se i uvěřitelně rozehřál. V sentimentálním duetu s Micaëlou v prvním dějství ale působil nezaujatě. Při konfliktu s Escamillem ve třetím dějství byl také spíš chladný navzdory tomu, že ve skutečnosti chorobně žárlí a vyzývá toreadora na souboj.

Svatopluk Sem vytvořil zarputilého a přímočarého toreadora, který si jde pro svého býka i pro ženu třeba přes mrtvoly. Výrazově byl spíš monotónní, ale Escamillo k tomu svádí – stejně jako Carmen a Micaëla nese jednoznačný typ, který se během opery nijak nevyvíjí. Role je to spíš efektní než velká a duet s Josém, kde se může charakterově snad nejvíc projevit, byl ještě zkrácený. Lenka ČermákováAndrea Široká jako Mercédès a Fransquita dobře zazpívaly v tercetu vykladaček karet společně s Carmen. Krásnému pašeráckému kvintetu ze druhého dějství, kde se k nim přidali Petr LevíčekIgor Loškár, chyběl přesný rytmus a tím i potřebná jiskra. Sbor byl v plném obsazení obvyklou jistotou Janáčkovy opery, při dělených výstupech mužské a ženské části ale občas trčely ven jednotlivé hlasy. To v brněnské opeře není zvykem. Hezky a živě zazpívaly děti z Dětského sboru Brno. K výraznému rytmickému výpadku v prvním dějství je přivedla špatně vymyšlená jevištní akce, při níž neviděly na dirigenta.

Nad děním na jevišti vůbec zůstával rozum stát. Dominantní úlohu hrálo v představení sušené tabákové listí – ve velkých bednách, malých bedýnkách i volné. Z beden na tabák byla postavená strážnice i hospoda Lillase Pastii (jeho role je úplně vyškrtnutá), krabice s tabákem si nesly dělnice z továrny o přestávce, bedny s tabákem jsou i v pašeráckém táboře. Patrně se je podařilo úspěšně dostat za hranice, protože ve čtvrtém dějství konečně zmizely. Před závěrečnou scénou se ale snesla na jeviště úplná záplava tabákového listí a Carmen v ní vzdorně šustila vlečkou, zatímco ji José přemlouval, aby s ním zůstala.

Tomáš Pilař se příliš nezabýval detaily a místo vedení aktérů si pomáhal vedlejšími akcemi ve druhém plánu. Hlavní postavy vedly zásadní dialogy v bezradných pózách, ale v pozadí někdo projel na kole nebo se prošel s koštětem. Zpomalené akce nevytvářely napětí, jen opravdu zpomalovaly celé dění. S celkovou statičností byla v kontrastu spousta zbytečných nehudebních hluků, ať už střelby, pokřikování nebo hvízdání. Zarážející byla i různá míra nedostatku osobní herecké kultury – ani ten nejlepší režisér nemůže učit pěvce, co si počít s rukama, když stojí na jevišti. Zvláště u Luciana Mastra to až bolelo.

Scéna Aleše Valáška byla esteticky působivá i funkční. Uzavřená strážnice, z níž bylo vidět velkými okny na náměstí, je dobrý nápad. Kostýmy (rovněž Aleš Valášek) byly snad až příliš malebné, ale pořád ještě v přijatelné míře. Výprava celkově směřovala k realistickému pojetí s neurčitým časovým posunem (strážníci měli na stolech telefony, v hospodě byla promítačka). Kus časového zmatku do reality vnesly i slavnostní šaty s odhalenými rameny ve čtvrtém dějství. Celkové ztvárnění si ale s realitou hlavu stejně moc nelámalo.

Vojáci zvali Micaëlu do strážnice, když už byla vevnitř. José je poddůstojník, ale šikanují ho obyčejní vojáci. Dělnice z prvního dějství byly oblečené ve stejných šatech jako ženy pašeráků v dějství druhém. José se ani nepokusí s Carmen sehrát její útěk, prostě ji nechá odejít pryč. Escamillo se s Josém nebije, ale nechá ho zmlátit svými poskoky. Na konci třetího dějství José neodejde s Micaëlou, ale zůstane na jevišti a posadí se do kouta (a do tabákového listí). Tam prosedí celé čtvrté dějství, dokud na něj nepřijde ve finále zase řada. Lid ve čtvrtém dějství vítá zápasníky s býky, ale místo chulos, banderillos a pikadorů přicházejí figury v kápích, artista metající salta před býčí hlavou a postavy s dalšími býčími hlavami. Inscenace je realistická, psychologizující, symbolická, magická, časově posunutá, všemožná, jenom ne jasná. Tomáš Pilař má nápady, za jeho výsledky ale není poznat důslednost a poctivá myšlenková práce.

Carmen je v Brně poprvé nastudovaná ve verzi s mluvenými dialogy, v nichž se škrtalo. Škoda je absence nedlouhého monologu Dona Josého, v němž zmiňuje svůj navarrský původ, studium teologie a proč se místo studií dal na vojnu. Zmizel tak výchozí bod, z nějž se do své mravní bídy propadá – vášeň ke Carmen už je jen její završení, nikoli začátek.

Nová Carmen přivedla na jeviště Janáčkova divadla věc, od které si publikum začínalo s novým vedením opery odvykat: provozní inscenaci. Jistě se na repertoáru udrží a na Carmen se bude chodit vždycky, ale to není důvod smířit se s čímkoliv. S poslední inscenací Její pastorkyně je možné nesouhlasit, ale určitě má parametry dotaženého divadelního kusu. S Carmen přišlo místo uragánu neurčité plácnutí do vody.

Georges Bizet: Carmen, libreto Henri Meilhac a Ludovic Halévy. Hudební nastudování: Ondrej Olos, režie: Tomáš Pilař, scéna a kostýmy: Aleš Valášek, světelný design: Daniel Tesař, choreografie: Ladislava Košíková, dramaturgie: Patricie Částková, sbormistr: Pavel Koňárek, Valerie Maťašová. Carmen: Atala Schöck, Don José: Luciano Mastro, Micaëla: Daniela Straková-Šedrlová, Escamillo: Svatopluk Sem, Zuniga: David Nykl, Mercédès: Lenka Čermáková, Fransquita: Andrea Široká, Le Remendado: Petr Levíček, Le Dancaïre: Igor Loškár, Moralès: Jiří Brückler. Orchestr a sbor Janáčkovy opery. 18. března 2016, Janáčkovo divadlo, Brno, premiéra.

Foto Marek Olbrzymek

Komentáře

Reagovat
  • LUCIE B

    22. březen 2016, 16:54
    Nesouhlasím. Z komentářů je patrné,co člověk to jiný názor,každý si ho musí udělat sám!Jako bych byla na jiném představení CARMEN,v neděli pro mne úžasný zážitek jako celek,ani vteřinu jsem se nenudila,příběh nádherně plynul,byla tam láska,vášeň,náboj,napětí,výborné přesvědčivé pěvecké výkony sólistů i sborů,nezapomenutelné kostýmy,nápaditá scéna do nejmenších detailů (tabákové listy, krabice, bedny - super nápad), výprava, choreografie, přirozený výrazovy a herecký projev zpěváků,byla jsem do příběhu a nádherné hudby a procitěneho zpěvu tak zabraná,že jsem ani nečetla titulky a byla zklamaná, že je už konec. To je mé hodnocení, každému doporučuji udělat si svuj názor a nedat na kritiky. Já dokonce plánuji jit na tuto CARMEN znovu, s přáním prožít opět nádherný večer, za což všem, kteří se na vzniku tohoto představení podíleli, moc dekuji.
  • Luboš

    21. březen 2016, 10:05
    S komentářem souhlasím. Nejsem odborník - do divadla, na jakýkoliv žánr, chodím velmi rád a vždy si to jdu "užít" - předloha, výkony učinkujících, scéna, atd. Představení jsem viděl včera a zklamalo mne. Celé představení bylo takové unylé, statické, nemělo to prostě "švih" k čemuž nahrává předloha, prostředí do kterého je děj situován. Carmen jsem měl možnost naživo vidět potřetí (La Scala, Klasika pod hvězdami) a toto nastudování mne "oslovilo" nejméně, jak píši výše - zklamalo. Domnívám se (mluvím, resp. píši pouze za sebe), že jsem nebyl sám, kdo to včera tak cítil, ukázalo se to při závěrečném potlesku. Jak píše pan Klepal - "... na Carmen se bude chodit vždycky, ale to není důvod smířit se s čímkoliv".

Dále si přečtěte

Padesáté výročí otevření Janáčkova divadla je krásná příležitost k uvedení janáčkovské premiéry. Včera to nebyly Příhody lišky Bystroušky jako 2. října 1965, ale Její pastorkyňa. Rajská, symbolická a nekomunikující.  více

Skandální fotky orálního sexu s neznámým mužem stály u rozvodu Margarety, vévodkyně z Argyllu. Opera Powder Her Face se s fotkami nespokojí, předkládá sexuální scénu bez obalu. Stejně otevřeně ale mluví o vyprázdněném životě, samotě a zoufalství – stejných v luxusu i chudobě. Zdařilá inscenace v brněnské Redutě navíc ukázala, že soudobá opera může být přinejmenším stejně působivá jako staré, osvědčené kusy. A dráždí mnohem víc neoposlouchanou hudbou než sexem.  více

Včerejší premiéra Hubičky v Janáčkově divadle především připomněla, jak působivá je Smetanova hudba, jak dokáže být radostná a dojemná najednou. Jako by opravdu mluvila k nejzákladnějším citům a jen tak mimochodem definovala slovy nedefinovatelnou „českost“. Provedení stálo na hudebním nastudování a na pěvcích, a tak to má koneckonců v opeře být.  více

V předvečer mikulášských nadílek přinesla Janáčkova opera v pořadí druhou ze čtyř velkých premiér této sezóny v Janáčkově divadle – Smetanovu „prostonárodní“ operu Hubička. Tou se po Její pastorkyni ze začátku října pro tuto sezónu uzavírá premiérová nabídka tradiční české opery, co je ovšem důležitější, otevírá se čtyřdílná přehlídka nových prací největších talentů nastupující generace české operní režie.  více




Jako druhou premiéru letošní sezóny uvedla Janáčkova opera Národního divadla Brno Manon Lescaut operního velikána Giacoma Pucciniho. Režie nové inscenace, která poprvé uvedli 7. února v Janáčkově divadle, se ujal Štěpán Pácl, za dirigentský pult se postavil Ondrej Olos a v hlavních rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Manon Lescaut), Jiří Brückler (Lescaut), Peter Berger (Renato des Grieux) a Zdeněk Plech (Geronte di Ravior).  více

První letošní koncert souboru Brno Contemporary Orchestra z cyklu Auskultace nesl název Gastro s podtitulem Večeře pro Magdalenu Dobromilu Rettigovou (1785–1845). Orchestr v neděli 2. února provedl v jídelně Masarykova studentského domova dvě kompozice, resp. performance a happening Ondřeje Adámka (*1979), který se ujal také taktovky. Pro diváky tak nastala ne zcela obvyklá situace, kdy se do čela orchestru nepostavil dirigent Pavel Šnajdr.  více

Čtvrtý koncert v rámci abonomá Filharmonie doma, s podtitulem Metamorfózy, věnovala Filharmonie Brno pod taktovkou šéfdirigenta Dennise Russella Daviese dílům Josepha Haydna, Antonína Rejchy a Richarda Strausse. Jako sólista se v Klavírním koncertu druhého jmenovaného skladatele měl původně představit klavírista Ivan Ilić, ze zdravotních důvodů však koncert odřekl. Zástupu se pohotově ujal Jan Bartoš a diváci si tak mohli ve čtvrtek 30. ledna v Besedním domě vyslechnout původní program.  více

Nový autorský titul od víkendu nabízí na velké scéně Městské divadlo Brno. Jedná se o hudební Pohádku o živé vodě a je pod ní podepsaný autor libreta a režisér či zdejší principál Stanislav Moša, který už dlouhá léta tvoří v tandemu s hudebním skladatelem Zdenkem Mertou. Nyní se jedná o jejich už desátou autorskou spolupráci, při níž se znovu vrátili k pohádkovému žánru (jejich první pohádkou byla Zahradu divů v roce 2004). Výsledkem je výpravný titul, který myslí na malé i odrostlé diváky.  více

Už druhý letošní program pořádaný Filharmonií Brno oslavil jubileum významného skladatele. Zatímco Novoroční koncert byl věnován Johannu Straussovi mladšímu, koncert konaný 16. ledna v Janáčkově divadle připomněl nadcházející výročí Maurice Ravela (1875–1937), od jehož narození uplyne 7. března 150 let. Při koncertu složeném čistě z Ravelových děl se do čela Filharmonie Brno po delší době postavil její šéfdirigent Dennis Russell Davies. Během čtvrtečního večera zazněly mimo jiné oba Ravelovy klavírní koncerty, při kterých se za klavír posadil francouzský klavírista Alexandre Tharaudvíce

První letošní koncert abonentní řady Filharmonie doma, který se odehrál 10. ledna v Besedním domě, věnovala Filharmonie Brno pod taktovkou Tomáše Netopila Wolfgangu Amadeu Mozartovi. Kromě jeho děl ale zazněla také krátká kompozice Justė Janulytė, která diváky na krátkou chvíli přenesla z klasicismu do 21. století. V první polovině večera se k orchestru přidala dvojice sólistů ve složení Fedor Rudin (housle) a Pavel Nikl (viola).  více

Novoroční koncert Filharmonie Brno je již 1. ledna v Janáčkově divadle zaběhlou tradicí. Ani letošní rok nebyl výjimkou, a orchestr pod vedením dirigenta Michela Tabachnika provedl program složený zejména z děl Johanna Strausse mladšího. Brněnská filharmonie takto zahájila takzvaný straussovský rok. V roce 2025 totiž má skladatel titulovaný jako král valčíků významné jubileum 200 let od narození. Straussovy kompozice doplnily skladby Ericha Wolfganga Korngolda, Richarda Strausse a Dimitrije Šostakoviče.  více

Dva večery po sobě hostilo koncem listopadu brněnské Divadlo Husa na provázku taneční představení s názvem Bohyně. Šlo o magisterskou práci Jana Kysučana. Stávající vedoucí taneční složky Vojenského uměleckého souboru Ondráš s představením inspirovaným kopaničářskými bohyněmi, ale i pohanskou minulostí, před dvěma lety absolvoval na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. V rozhovoru jsme se dostali pod pokličku umělecké choreografie i představení samotného.  více

„Kultura je most“ zaznělo při – v pořadí již druhém - Koncertě česko-rakouského partnerství, který se odehrál v pátek 20. prosince na zámku Thalheim. Jednalo se o závěrečný večer 5. ročníku celoevropského projektu České sny 2024 a také o součást oslav Roku české hudby i mezinárodního hudebního festivalu Concentus Moraviae. Kultura je most spojující nejen odlišné generace, různé společenské vrstvy, ale i celé národy. A právě projekt České sny, který jen v roce 2024 prezentoval hudbu českých skladatelů v 50 evropských městech 22 různých států, toho může být výmluvným příkladem. Ostatně jen v prosinci zazněla kromě závěrečného koncertu v Rakousku řada dalších 11 v jižní části Evropy od portugalského Amarante přes italské Pesaro až po chorvatský Varaždin. Koncert byl věnován bývalému dolnorakouskému zemskému hejtmanovi Erwinu Pröllovi, který se dlouhodobě zasazuje o budování a prohlubování vztahů mezi Českou republikou a Rakouskem.  více

Dějiny pravidelného rozhlasového vysílání z Brna se začaly psát v roce 1924, rok po zahájení vysílání pražského rozhlasu a jen dva roky po vzniku prvního pravidelného vysílání v Evropě – londýnského BBC. Už celé jedno století je brněnské studio Českého rozhlasu motorem nejen hudebního, ale i obecně kulturního dění na Moravě, které svým vysíláním významně ovlivnilo. Důležitou roli sehrál brněnský rozhlas také v oblasti hudebního folkloru. Od svých začátků byl významným dokumentátorem lidové hudby v terénu a svým vysíláním neoddiskutovatelně ovlivnil vývoj hudebního folklorismu na našem území. Stalo se tak především díky neúnavné činnosti několika generací redaktorů a dramaturgů folklorního vysílání, kteří lidovou píseň a hudbu nejen zaznamenávali v terénu, ale prostřednictvím vysílání jí dávali druhý život. Právě díky nim se z interpretů, jako byli Božena Šebetovská, Jožka Severin, Dušan a Luboš Holí, Jarmila Šuláková, Vlasta Grycová a řada dalších, staly folklorní legendy. A zejména díky rozhlasu se všeobecně známými staly desítky lidových písní, které by jinak zůstaly zapomenuty.  více

Posledním předvánočním koncertem uzavřela Filharmonie Brno letošní část abonentní řady Filharmonie doma. Do jejího čela se vůbec poprvé postavil hvězdný houslista Fabio Biondi, který je známý především interpretací barokní hudby. Kromě smyčce se ale chopil také taktovky a brněnskému publiku se tak představil ve dvojroli houslista / dirigent. Společně s Filharmonií Brno provedl ve čtvrtek 19. 12. v Besedním domě díla Antonia Vivaldiho, Jana Dismase Zelenky, Pietra Nardiniho a Luigi Boccheriniho.  více

Kolem svátku svaté Doroty (6. února) a zejména od sv. Floriána (4. května) do sv. Martina (11. listopadu) se asi ve stovce obcí Brněnska a více jak dvaceti městských částech Brna každoročně konají slavnosti, které jsou od nepaměti, mnohde dodnes, nejvýznamnější událostí kulturního roku. Jejich hlavními účastníky bývala svobodná mládež odrostlá škole, chasa, která si na rok volila své zástupce - dva až čtyři stárky. Tato stárkovská organizace začala od začátku 20. století zanikat a pořadatelství jedněch hodů v obci se rozdrobilo mezi řadu spolků. S jejich rušením či ukončením činnosti se pořadatelství hodů přerušilo, případně v letech nesvobody přecházely hody do ilegality. Jejich dnešní slavení je tedy tradice obnovovaná, v dosídlených či novějších lokalitách zaváděná.  více

Vánoce v Brně znamenají také tradiční předvánoční koncert Brno Contemporary Orchestra (BCO), který se tentokrát uskutečnil s titulkem Z Ameriky do Tuřan. Odehrál se 18. prosince a po roční pauze se opět vrátil do tuřanské sokolovny. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo skladby Mauricia Kagela, Steva Reicha, Trevora Grahla a tradičně i Miloslava Kabeláče. Společně s orchestrem se publiku představila čtveřice zpěváků ve složení Aneta Podracká BendováKornél MikeczMichal Kuča a Martin Kotulan. V závěru první poloviny pak Pavel Šnajdr vyměnil taktovku za tleskání, v čemž ho doplnil Petr Hladíkvíce

Po roce 1989 se začalo Brno pomalu ale jistě z hermeticky uzavřené socialistické republiky chystat na divoké devadesátky plné nevyjasněných vražd, podvodů s lehkými topnými oleji a mafiánských tanečků v rytmu diska. Stěny dětských pokojů plnila Nirvana a plechovky od Coca Coly, na nočním stolku nesmělo chybět poslední Bravíčko. Měl i v této době folklor své místo, musel si ho znovu vydobýt nebo jde o maják, který rozbouřené dějiny nijak nezasáhly?  více

Téma v názvu je dosti široké a neodvažuji se svůj text nazvat jinak, než letmým ohlédnutím. Nejdříve si však dovolím malou retrospektivu.  více

Nejčtenější

Kritika

Jako druhou premiéru letošní sezóny uvedla Janáčkova opera Národního divadla Brno Manon Lescaut operního velikána Giacoma Pucciniho. Režie nové inscenace, která poprvé uvedli 7. února v Janáčkově divadle, se ujal Štěpán Pácl, za dirigentský pult se postavil Ondrej Olos a v hlavních rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Manon Lescaut), Jiří Brückler (Lescaut), Peter Berger (Renato des Grieux) a Zdeněk Plech (Geronte di Ravior).  více