Čtvrtý abonentní koncert Českého filharmonického sboru Brno přinesl velmi poutavý anglo-francouzský program, jenž posluchačům představil čtyři generace skladatelů. Čtyři školy a čtyři rozdílná, ale v jádru obdobně filozoficky a nábožensky založená díla.
Dirigent Tomáš Brauner se sólistou – violoncellistou Petrem Nouzovským – nastoupili se zpožděním způsobeným technickými potížemi televizního přenosu, ke kterým se ještě vrátíme. Skladba Svyati od nedávno zesnulého Johna Tavenera, kterého známe například jako autora hudby k filmu Potomci lidí, je založena na neobvyklém dialogu mezi sólovým violoncellem a smíšeným sborem. Kompozice je od začátku až do konce temná jako sama ruská historie. Dílo vychází ze staroslověnského textu, který se přednášel při pohřbech během vynášení rakve z chrámu. Téměř všechna tíha interpretace spočívá na violoncellu. Petr Nouzovský velmi dobře vystavěl dlouhé fráze plné starého, až mytického pravoslavného smutku, zatímco sbor v basech violoncello téměř neslyšně doprovázel. Posléze se role violoncella a sboru prohodily, avšak jen na moment. Sólista má v této skladbě vedoucí úlohu, ale ve výsledku jde spíše o jakési proplétání violoncella a sboru – kněze a lidu. Pro interpreta sólového partu se jedná o velice obtížnou skladbu, do které musí dospět a jejíž nekonečné fráze musí pochopit do poslední noty. S tím však Petr Nouzovský neměl nejmenší problém. Sbor byl stejně důležitý a vynikající zvláště na konci, kdy přesvědčivostí odeznívajícího zpěvu ohromil nejednoho posluchače.
Ralph Vaughan Williams, anglický skladatel přelomu devatenáctého a dvacátého století, je pozoruhodná osobnost, která je u nás celkem neprávem upozaděna. Jeho inspirace starou anglickou hudbou z něj dělá ojedinělý a vskutku originální zjev. Skladba Flos campi pro violu, smíšený sbor a komorní orchestr zezačátku není typicky „williamsovská“ – je zde překvapivě hodně disonancí. Jako bychom slyšeli spíše jednoho z jeho nástupců – Benjamina Brittena. Ač měla viola v podání Kristiny Fialové vůdčí roli, hlasy jsou v tomto díle koncipovány tak, že v něm sólista nevyniká jako v typických instrumentálních koncertech. Sbor také často podporoval violu zpěvem stejné melodie. V těchto chvílích ale ansámbl zpíval příliš hlasitě a zejména dvě krásná klarinetová sóla nebyla téměř slyšet. Po tomto neobvyklém úvodu orchestr zahrál téma pro Williamse již typicky neorenesanční, ovšem s moderní instrumentací a harmoniemi (v těchto místech Flos campi připomíná Respighiho Concerto gregoriano, zkomponované o pouhé čtyři roky dříve). Williams se navzdory dávným inspiracím neutápí v minulosti, nýbrž pokračuje dál a anticipuje hluboký humanismus zmíněného Brittena či Arthura Honeggera. A tak má ke konci skladby posluchač pocit, jako by právě měla začít zpívat Honeggerova Johanka z Arku. Skladba působila jak od sboru, tak od orchestru celistvě a koherentně.
Části Balada a Motto perpetuo z Williamsovy Suity pro violu a komorní orchestr zazněly ihned po Flos campi. Kristina Fialová přednášela melodii s velikým citem. Hned v úvodu Balady si skladatel pohrává s barevnými a hutnými harmoniemi. Posléze je však skladba velmi podobná té předcházející a následující věta Motto perpetuo je část čistě virtuozní a v rámci koncertu vyzněla jako zbytečná. Balada a Motto perpetuo ani v nejmenším nezapadly do kontextu nedělního filozoficky-náboženského programu. Také nelze mluvit o stoprocentní čistotě sólové hry v druhé části.
Po přestávce se na pódium vrátil Petr Nouzovský s Elegií pro violoncello a orchestr francouzského skladatele Gabriela Faurého, současníka našeho Antonína Dvořáka. Francouzská hudba fin de siècle má své své specifické kouzlo, určitý sentiment, který se nevyhnul ani této skladbě. Bylo tak celkem překvapivé, když Nouzovský začal zarmoucené počáteční tóny snad až příliš razantně a drsně, zatímco podbarvování sólisty orchestrem bylo nedostatečné. Posluchač se musel hodně namáhat, aby slyšel bohaté harmonie, pro Faurého tak typické.
Koncert byl zakončen skladbou Gloria pro soprán, smíšený sbor a orchestr francouzského skladatele Francise Poulenca, mistra kontrapunktu a člena „Pařížské šestky“. Ačkoliv se jedná o Poulencovo pozdní dílo (FP 177, poslední skladba, hobojová sonáta, má FP 185), snoubí se zde raný i pozdní Poulenc. Veselé, hravé a částečně disonantně vtipné Poulencovo mládí, patrné zvláště ve čtvrtém dílu Domine Fili unigenite, se pojí s melancholickým, barevným a klidným pozdním obdobím. V první části Gloria in excelsis Deo pro orchestr a sbor zazněly snad až nepatřičně nahlas trombony a trubky. Soprán v podání Michaely Šrůmové se připojil až ve třetí, neobarokní větě – Domine Deus. Sbor byl však příliš silný a opakovaně přehlušoval sólistku, to samé se místy dařilo také orchestru. V místech, kde slyšet byla, ale Michaela Šrůmová zpívala famózně. Překvapení přišlo v Domine Deus, Agnus Dei, kdy téměř doslovně zaznělo téma z druhé věty Poulencovy Sonáty pro klarinet, předposlední kompozice skladatele před smrtí. Podání sboru i orchestru bylo krásně barevné, škoda byla jen příliš upozaděné sólistky.
Koncert živě přenášela TV Noe, což je v zásadě sympatické, kdyby však po nastoupení sboru na pódium nebyl problém s přenosovým signálem, jak se publikum po nějakých deseti minutách trapného čekání dozvědělo. Zpěváci se sami a vystaveni nejistě ošívali na jevišti, zatímco mohli nečekanou prodlevu věnovat něčemu mnohem užitečnějšímu. Především pro ně bylo toto technické zpoždění značně nepříjemné.
Jak Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy, tak i Moravská filharmonie Olomouc předvedli skvělé výkony. Největší potíže se týkaly zbytečného přehlušování sólistů. Přesto však šlo o velmi dobrý koncert plný barev a překvapivých momentů, který posluchače provedl průřezem francouzské a anglické hudby posledních sto padesáti let. Navíc uvedl díla skladatelů, kteří nezaznívají na našich pódiích tak často, jak by si zasloužili.
John Tavener: Svyati, Ralph Vaughan Williams: Flos campi, Balada a motto perpetuo, Gabriel Fauré: Elegie, Francis Poulenc: Gloria. Dirigent Tomáš Brauner, Kristina Fialová – viola, Petr Nouzovský – violoncello, Michaela Šrůmová – soprán, Český filharmonický sbor Brno (sbormistr Petr Fiala), Moravská filharmonie Olomouc. 15. března 2015, 4. abonentní koncert ČFSB, Besední dům, Brno.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..