Čtrnáctý ročník Cyklu abonentních koncertů odstartoval včera večer Český filharmonický sbor Brno líbivou hudbou. Jásavý, až slavnostní program zazněl v Besedním domě v návaznosti na provedení při Svatováclavském hudebním festivalu předcházející večer v Ostravě. V Brně však nechyběli věrní a dlouholetí diváci, bez nichž by celý cyklus ztrácel smysl.
Program koncertu i jeho obsazení slibovalo velkolepé zahájení, které se také uskutečnilo. Sbor doplnila hostující Moravská filharmonie Olomouc, v jejímž čele se představil její nový šéfdirigent Jakub Klecker, a čtveřice vhodně zvolených sólistů.
Tři odehrané kompozice spojovala linie vídeňských autorů několika století, jejichž hudbu lze považovat za záruku kvality a právě slavnostní atmosféry, kterou si zahájení žádalo.
Koncert orchestr zahájil majestátní a údernou předehrou k opeře La Clemenza di Tito Wolfganga Amadea Mozarta. Těleso se tak mělo možnost představit pod novým vedením v nejlepším světle. Přesnost a srozumitelnost hry pod jasnými a zřetelnými dirigentskými gesty umocnil svěží a energický náboj celkového zvuku, podpořený vyrovnaností jednotlivých nástrojových skupin a vhodnou prací s výrazem a dynamikou.
Maximálně romantickým ofertoriem Intende voci skladatele Franze Schuberta byla završena snad až příliš krátká první polovina koncertu. V dramaticky a lyricky pestré skladbě na text pátého žalmu se kromě orchestru, a především příchozího sboru představil rovněž jeden ze sólistů, tenorista Jaroslav Březina. Po hobojovém sóle podpořeném sladce romantickými harmoniemi tenor nastoupil znělým a jistým hlasem vyznačujícím se jasností a ostrostí, někdy snad až příliš palčivou. Zejména ve vyšších polohách pak hlas nebyl protkaný takovou lehkostí, s jakou by mohl a měl ideálně znít. V akordické sazbě mu plným zvukem sekundoval smíšený sbor, který předvedl po zvukové stránce vhodnou vyrovnanost všech hlasových skupin, byť měly soprány místy tendence upozadit mužskou část sboru.
Pomyslným vrcholem potom byla druhá polovina, v níž zaznělo Te Deum Otto Nicolaie. Přestože je tento ne příliš známý skladatel (mimo jiné zakladatel Vídeňské filharmonie) považován za představitele romantismu, bylo dílo zvláště po Schubertových dojímavých harmoniích menším překvapením. V celkových patnácti částech skladby se pestře střídaly sólové hlasy se sborem, svižné a teskné pasáže i výše naznačené prvky stylové. Romanticky směřující části byly totiž bez sebemenších oklik vystřídány sazbou jakoby vystřiženou z klasicistní kompozice Mozarta nebo Haydna, v jejichž stínu tato raná autorova skladba také vznikala. Její líbivost jako celku však ani ona stylová pluralita nenarušila.
Výrazně sborově obsazený titul doplnilo výše zmíněné kvarteto sólistů. V tercetu druhé části (Tibi omnes angeli) zaujala sopranistka Veronika Holbová překvapivě světlým a vysoce položeným hlasem, podpořeným někdy až příliš umělým vibratem. Bez větších problémů a jistě nasazovala tóny ve vysoké poloze. Vedle Jaroslava Březiny se pak v tercetu představil také basista Lukáš Bařák, který vzhledem ke svému mladistvém vzhledu a prvotnímu dojmu „nerozkoukanosti“ velmi překvapil kultivovaným a sytým hlasem a v pozdějším duetu také poněkud upozadil podstatně vyšší tenor svého kolegy.
V tklivé a tesknivé části Tu ad liberandum dostala prostor také altistka Václava Krejčí Housková, která svou zdánlivou nejistotu a zdrženlivost dokázala v pravé chvíli ideálně rozvinout a prozpívat. Důkladnou prací s výrazem za doprovodu sólových houslí umně dokázala přenést melancholický náboj árie na všechny posluchače.
V deváté části Judex – Te ergo qaesumus poté dvě pozice v sólovém sextetu doplnili členové sboru. Sopranistka Jana Melišková bohužel ve většině tutti částí zanikala pod znělostí Holbové. Samostatné pasáže však daly vyniknout jejímu jemnému, ale vyspělému hlasu. Basista Václav Jeřábek, přestože nejspíš na poslední chvíli zaskočil za indisponovaného kolegu, dokázal svou odlišnou barvou hlasu lépe vyniknout a také sólový recitativ v jeho podání vyzněl obstojně.
Sbor jako hlavní aktér večera nebyl ani přes svou pozici na pódiu nijak upozaděn a ve správných momentech se dokázal sebejistě prosadit. Přestože se těleso představilo už i ve větším počtu vystupujících, byl jeho sytý a kvalitní zvuk ve forte někdy snad až příliš velký na dispozice sálu. V jakékoliv dynamice však excelovala nepřeslechnutelně důkladná výslovnost, s níž jiná sborová tělesa často bojují.
Pestrost a posluchačskou vstřícnost dílu dodala skladatelova typická práce s barvami orchestru i sboru. Opakující se tacet houslí není v podobných dílech příliš obvyklý, a proto tím spíše vynikla nápaditost orchestrace zbylých nástrojových skupin. Zejména pak pátou část Te gloriosus uvedly žestě nezvykle přesnými a kvalitními nástupy a následně se zvukově spojily s mužskou částí sboru. Barevná propojenost obou složek znějící ve výsledku téměř a capella dojmem, umocněná navíc mrazivým sborovým pianem, přivodila husí kůži nejednomu posluchači.
Sbor, se kterým repertoár nastudoval druhý sbormistr Jan Svejkovský, zněl i přes pohledy příliš často upřené do not jistě a profesionálně. Dirigent Jakub Klecker měl stejně tak spolehlivě pod kontrolou veškeré účinkující. Výsledkem byla kompaktnost, přesná souhra a funkčnost všech složek.
Taktéž délkou přívětivý koncert byl po zásluze odměněn potleskem stálých i nových diváků, kteří už se mohou těšit na pestrou nabídku dalších v této abonentní řadě.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..