Rozestupy mezi jednotlivými řadovými alby skupiny Cimbal Classic se zvětšují. Tentokrát museli fanoušci melodických písniček Dalibora Štrunce na novinku čekat osm let (předtím pět). V mezidobí však kapela a především její principál nezaháleli. V roce 2010 vzniklo CD Betlém s písněmi z představení Městského divadla Brno, v roce 2013 skupina natočila zvláštní instrumentální album Melodies From Around The Globe se 46 pouze půldruhé minuty dlouhými melodiemi ze zemí, které se tehdy účastnily biatlonového mistrovství v Novém Městě na Moravě. A v roce 2016 vyšlo autorské „vážné“ album Dalibora Štrunce Malované na cimbál se skladbami v interpretaci tří mladých cimbalistek, Štruncových žákyň. V roce 2016 však Dalibor Štrunc také slavil padesáté narozeniny a téma zrání, bilancování a – nebojme se to pojmenovat – počínajícího stárnutí předznamenává novinkovou desku. Úvodní píseň Padesátý první – ano, co rok, to jeden „bratříček“ – je totiž právě o tom, že „už toho kňourání a stesků bylo dost“ a že „až nás bude šedesát, to teprve bude věk“. Ostatně propojení rozverného charakteru se štruncovsky silnou melodií a vynikajícími aranžemi dělá právě z této písně jeden z nejsilnějších momentů nejen tohoto alba, ale celé diskografie kapely.
Jako tři základní pozitiva písní Dalibora Štrunce jsem už před lety vyjmenoval silné melodie, kvalitní texty a především právě aranže. Z tohoto pohledu vlastně nedošlo k žádné změně, všechny tři složky jsou stále silné. Především umění vyvážit cimbál s mandolínou, smyčcové a dechové (skvělý hoboj!) nástroje a ještě přidat hosty tak, aby výsledek nejen nezněl překombinovaně, ale aby každý tón měl smysl, to je skutečně umění. Daliboru Štruncovi se to daří od výrazné předehry první písně až třeba po novou, velmi svěží verzi staré písně s textem Josefa Prudila Všechno je hudba. Mimochodem právě tato milá oslava osobnosti Leoše Janáčka („Jako hřívu lví měl svou hlavu bílou“) nejen od prvního zveřejnění na albu Čichám člověčinu (1996) nejen neztratila nic ze své síly, ale s novou úpravou vyzrála.
Po smrti Josef Prudila (2008), autora některých zásadních textů skupiny (Přátelé moji milí, Řeka Tesknice, Vyšla dívčina, Teče řeka nebo právě Všechno je hudba), spolupracuje Dalibor Štrunc především s básnířkou Alena Binterovou, případně si píše texty sám. Na novém albu oba přístupy kombinuje. Ve vlastních textech je osobnější (Padesátý první, vzpomínka na festivalové začátky Okolo Třeboně nebo lehce kontroverzní, neboť lehce vulgární slůvko na „h-“ obsahující Hromádka štěstí), zatímco texty Aleny Binterové mají až duchovní či metafyzický přesah (Madona poutnice, Noc s pastýřem). Celkově album po textové stránce zní vyrovnaně, a to včetně cody v podobě textu Anděl nikoho z pozůstalosti Josefa Prudila.
Výhrady? Dalibor Štrunc byl, je a jistě zůstane autorem laskavých písní, které nemusí být každému po chuti. To je samozřejmě věc vkusu, stejně jako to, že se některé jeho snahy o humor a moralizování mohou zdát lehce křečovité (na mě takto působí právě Hromádka štěstí). Ale přijmeme-li jeho hru a zaposloucháme se do jeho skladatelského a aranžérského umění, které dokáže vtělit i do krátkého písňového útvaru, můžeme být jako posluchači spokojeni. A téma malování v názvu? Vychází ze stejnojmenné Štruncovy písně, souvisí samozřejmě s barvami a obrázky (viz hravý a pestrý booklet alba), ale vztáhnout je můžeme i na hudbu samotnou. Dalibor Štrunc totiž s pomocí své pestré kapely skutečně maluje. Už pětadvacet let a dělá to stále velmi dobře.
Cimbal Classic – Nepřestaň si malovat. Vydal Dalibor Štrunc. 12 skladeb, celková stopáž: 47:55
Zatím nebyl přidán žádný komentář..