V Bludném Holanďanovi, své čtvrté opeře, Richard Wagner značně předběhl dobu. To je první poznatek po zhlédnutí nové brněnské inscenace. Druhým postřehem je, že vcelku úspěšné uchopení této opery ovšem nemusí ještě pro soubor znamenat předem a automaticky zdar i u jiných Wagnerových dramat.
Bludného Holanďana má Národní divadlo Brno na repertoáru od 27. září a premiéra měla nejen srdečný ohlas v auditoriu, ale v celkovém pohledu opravdu dobré parametry hudebního nastudování. Dirigent Jakub Klecker dokázal najít podstatné obrysy i náladu ryze romantické balady a snažil se je ve zvuku zhmotnit. Mohl se opřít o vstřícně hrající orchestr a hlavně o velmi dobře připravený sbor. V plnosti symfonismu ještě zůstaly rezervy, ale představení mladý dirigent zřetelně gradoval. Režie Romana Poláka, významného slovenského umělce, jde o krok za hudbou – hodně se drží obvyklých rámců a postupů. Scénografie dosud činoherního výtvarníka Pavla Boráka však působí o něco větší rozpaky – je v některých prvcích až příliš abstraktní, rezignuje na zachycení atmosféry moře a nadužívá bez zřetelného okamžitého smyslu hustých sítí elastických pásků. Rozhoupání sestav vysunutých jevištních desek je však v souvislosti s představou kymácející se lodi působivé.
Předehra k opeře při premiérovém večeru neměla ještě maximum symfonické dynamiky. Mohla by naznačit hudební motivy a situace budoucího děje barvitěji, kontrastněji, vyhroceněji, hrozivěji. O to víc příjemně překvapila mnohem později klíčová scéna střetu dvou světů – vínem rozparáděných norských námořníků a hrůzostrašně hučících přízraků z Holanďanovy lodi. Wagner situaci vyjádřil dvěma zcela rozdílnými a odlišnými hudbami geniálně, skoro hororově, a inscenátoři ji v choreografii rozpohybovali takovým způsobem, že se tajil dech. Zakletí lodníci nezpívají, jsou to tanečníci, a vtrhnou za zvuku sugestivně znějícího amplifikovaného sboru mezi lidi z masa a krve tak nezadržitelně a důrazně, že jejich shluk rozpráší. Škoda, že je Holanďanova loď řešena jako zakryté lešení krychlovitého tvaru, že nenabízí ani trochu iluzi plavidla…
Shodou okolností na sebe v plnosti obrátila pozornost pěveckým projevem jen představitelka Senty – Szilvia Rálik. Možná, že je v jejím hlase dokonce už o něco víc síly a dramatismu, než by bylo ideálně nutné, ale její impozantní zpěv pomohl vyložit operu jako obraz osudového vědomí o vlastním poslání, jako oslavu sebeobětování, jako působivou lidovou legendu velkého romantického patosu. Výklad takto nezadržitelně dospěl po vznešeném vstupu Senty do vln až k explicitně ukázaným figurám partnerského páru – tedy Holanďana konečně vykoupeného z věčného bloudění po mořích po boku se svou dobrodinkyní.
Szilvia Rálik hraje Sentu, rozhodnutou spasit muže ze vzrušujícího starého obrazu, jako téměř duchem nepřítomnou, ale skálopevně přesvědčenou mladou ženu, nechápající už, jaké že to sliby jí zaskočený a zklamaný Erik připomíná. Propadla kouzlu, propojila se jí fantazie a skutečnost a není jí pomoci. Inscenátoři přitom ponechávají divákovi prostor pro jeho vlastní výklad, jestli je Sentina oběť pozůstalým pochopitelná, nebo ne, jestli je hodna úcty, nebo soucitu. Není to příběh temný, ale ani s pozitivní křesťanskou katarzí. Režijní výklad záměrně udržuje děj – s výjimkou přízraků lodníků – v civilní, velmi lidské rovině.
Holanďan není impozantní typ rytíře odkudsi z jiného světa, neskutečný zjev či přízrak, ale nešťastný muž. Odpovídá tomu i způsob, jakým ho hraje a zpívá hostující německý sólista Frank Blees. Nejde o vznosně charismatického pěvce, jeho hlas je zakotven spíše lyricky a nedominuje ději ani zvukově, ani psychologicky. Ovšem ani Jiří Sulženko v roli kapitána Dalanda není typem úplně přesně takovým, jak bývá postava obsazována, tedy znělým hlubokým basem. Do role Sentina otce ovšem právě proto přináší Sulženko o to víc nových poloh – je trochu tragikomický či trapný v úsilí vyhovět Holanďanovi a dát mu výměnou za získané kufry s cennostmi svou dceru za ženu. Záleží na úhlu pohledu, jestli je takové realistické, skoro až fraškovité pojetí postavy přínosem, nebo nestylovým vyrušením.
Úplně ideální také není pro roli Erika běloruský tenorista Ivan Choupenitch. Jeho hlas je příliš měkký, příliš rozvlněný, příliš italský, než aby zcela vyhověl představě o wagnerovském stylu. A tak skutečně zůstává z inscenace o něco výraznější dojem ze sboru než ze sólistů. Lidová údernost halekavého námořnického popěvku byla dokonalá a pozadu nezůstaly ani ženy ve scéně, která se v tradičnější vizuální koncepci odehrává u kolovrátků. U žen i mužů režisér s choreografem dali přednost stylizované a rytmizované jevištní formaci, vzdáleně odkazující jakoby k muzikálům, případně ponechali obvyklá klišé, jako vzájemné pohledy a poplácávání po ramenou, než že by skutečně sboristy nutili k realistickému zalidnění scény. Ale budiž, sborový zvuk byl plný, zpěv přesný a kompaktní, nabitý energií.
I přes zmíněné dílčí otazníky a výhrady bylo z celkové mohutnosti, spádu a působivosti této inscenace zřetelné, že Wagner v roce 1841 napsal a uvedl operu, která sugestivností námětu a nalezenými hudebními prostředky přesahuje dobové kánony a obvyklá řešení a která může dodnes být skutečným prototypem moderního německého romantismu. V Brně tato opera na jevišti funguje. A pokud se týká druhého postřehu – Bludný Holanďan je na druhou stranu mezi Wagnerovými díly přece jen ještě tím tradičnějším a ne tak vypjatým. Pokud se brněnskému divadlu podařilo inscenovat baladu značně uspokojivě, ale nenašlo pro některé postavy přesné pěvecké typy a nedosáhlo ani v orchestrálním zvuku stoprocentní opojné wagnerovské magičnosti, není jisté, že by se bez zvýšené námahy opravdu uspokojivě zhostilo některé námětově i pěvecky výlučnější Wagnerovy opery. Na Holanďana však stojí za to do divadla jít.
Richard Wagner: Bludný Holanďan (Der fliegende Holländer), libreto skladatel. Hudební nastudování: Jakub Klecker, režie: Roman Polák, scéna: Pavel Borák, kostýmy: Peter Čanecký, sbormistr: Pavel Koňárek. Daland – Jiří Sulženko, Senta, jeho dcera – Szilvia Rálik, Erik, myslivec – Ivan Choupenitch, Holanďan – Frank Blees, Mary, Sentina chůva – Jitka Zerhauová, Kormidelník – Petr Levíček, orchestr a sbor opery ND Brno. 27. 9. 2013, Janáčkovo divadlo, Brno.
Foto Jana Hallová
Zatím nebyl přidán žádný komentář..