Musím se hned na začátku přiznat, že jsem na rozpacích, když přemýšlím o včerejším zahájení cyklu Barbara Maria Willi uvádí. Vlastně nevím, jak o vystoupení Concilium musicum Wien referovat, abych byl pokud možno spravedlivý nejen k účinkujícím, ale také sám k sobě. Vedoucí a zakladatel souboru Paul Angerer bude mít letos v květnu osmdesát šest let, je to muzikant výborný, zasloužilý, díky jeho činnosti se mnozí lidé jistě naučili klasicismus poslouchat. Při vší úctě k němu ale bylo zřetelně slyšet, že už má značné problémy s intonací, zvlášť když hraje na housle. Tak, a je to venku a už to snad půjde dál lépe.
Concilium musicum Wien začalo hrát již v roce 1982, my jsme z něj v Konventu Milosrdných bratří slyšeli jen komorní trio. S Paulem Angererem (housle, viola) a jeho synem Christophem (viola, viola d’amour), kteří soubor založili společně, vystoupila ještě violoncellistka Elisabeth Zeisner. Po celý večer bylo podle mého názoru jasné, že Paul Angerer je duší souboru, provedení si hlídá a vlastně si ho vůbec nehlídá špatně. Klasicismus, který je pro svou přehlednost až předvídatelnost často považován za jakousi nevyhnutelnou nudu, uměl vzít do ruky. Věděl, jak postavit frázi, tempa byla pestrá a vyvážená a uměl nasadit i krásný tón. Člověk se k tomuto zjištění ale musel prokousat přes ony intonační kiksy, které byly zvlášť v úvodním Divertimentu G dur Josepha Haydna sotva snesitelné. V následující Partitě Johanna Georga Albrechtsbergera vyměnil Christoph Angerer moderní violu za violu d’amour, jejíž lesklý zvuk v triu hezky vynikl.
Ještě lépe zněla v následující kompozici, kterou Paul Angerer pro Christopha a jeho oblíbený nástroj napsal. V první větě – Sinfonii – se ozvaly silné folklorní ohlasy, které jakoby dozněly i v závěrečném Tanci. Prostřední Ukolébavka byla postavená na dlouhých držených tónech violy d’amour se skromným doprovodem violoncella, part houslí byl vcelku skromný ve všech třech větách. Vynikl tak sborový charakter zvuku starého nástroje, ve třetí větě přišlo ještě na krásnou, sytou barvu jeho flažoletů.
Závěrečné Trio G dur Johanna Nepomuka Hummela bylo po intonační stránce přijatelnější, jeho veselá atmosféra dráždivě kontrastovala se sonorním zvukem dvou viol a violoncella. V čtyřvěté, formálně vlastně symfonické kompozici se možná nejlépe ukázala schopnost tria vystavět skladbu jako celek. Završení skladby citací Papagenovy vábničky i popěvku z Kouzelné flétny připomnělo klamnou prostotu klasicismu i Vídeň, v níž jsme hudebně strávili celý večer.
Joseph Haydn: Divertimento G dur pro dvoje housle a violoncello; Hob.V: 20, Johann Georg Albrechtsberger: Partita II D dur pro violu d'amore, housle a violoncello, Paul Angerer: Sinfonia, Wiegenlied und Tanz pro violu d'amore, housle a violoncello, Johann Nepomuk Hummel: Trio G dur pro dvě violy a violoncello. Concilium musicum Wien (koncert z cyklu Barbara Maria Willi uvádí). 19. 2. 2013, Konvent Milosrdných bratří, Brno.
Na závěr bych chtěl ještě poděkovat Barbaře M. Willi za vtipný úvod koncertního cyklu. Já ta "vítání občánků" obvykle spíš nemám rád, ale s jejím espritem to najednou šlo a byla to dokonce i zábava.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..