Album Confession natočila mezzosopranistka Jana Hrochová s klavírním doprovodem svého manžela Martina Hrocha. Tři písňové cykly tří natolik rozdílných skladatelů jako jsou Giuseppe Verdi, Richard Wagner a Luboš Sluka napovídají, že se jedná skutečně o velmi osobní výběr. Interpreti si ho zřejmě dopřáli sobě pro radost, ale určitě dobře poslouží i jako prezentační materiál.
Pěvkyni Janu Hrochovou si publikum pravděpodobně spojuje spíš s operním jevištěm, ale komorní hudbě se věnuje rovněž s velkou intenzitou. Písňový repertoár je pro posluchače obvykle mnohem méně atraktivní a pro interpreta tím pádem velmi neefektivní. Nastudovat písňový cyklus je stejná dřina jako nastudovat operní roli a velkého vděku ani výdělku se pěvec nedočká (o klavíristovi nemluvě). Jana Hrochová má za sebou mnoho takové práce a na prvním místě je potřeba zmínit kompletní písně Bohuslava Martinů, které natočila pro vydavatelství Naxos. Ať už ji k písňovému repertoáru přitahovalo cokoliv, nyní má jistě ještě další motivaci v solidním doprovazeči, kterého má doma po ruce.
Martin Hroch je klavírista a cembalista, i když co se týká jeho preferencí, cembalo se zdá být na prvním místě. Intenzivně se věnuje interpretaci barokních a klasicistních autorů, ale objevil se i na Expozici nové hudby v roce 2014. Nedávno natočil na CD cembalová tria Františka Xavera Richtera, z čehož lze tušit jistou snahu o dramaturgicky pozoruhodné počiny ze starších materiálů. V tom by se mohl s Janou Hrochovou shodnout a na albu Confession se nachází takový počin přinejmenším jeden, ale spíš dva.
Tím prvním ne zcela jednoznačným počinem jsou Composizioni da camera, tedy komorní kompozice Giuseppe Verdiho pro zpěv a klavír. Jsou to písně, které se příliš neprovozují a patří v koncertním repertoáru i na nahrávkách spíš k okrajovým kuriozitám. Ne snad, že by na nich bylo něco špatného, ale od Verdiho se očekává něco jiného než melancholie a sentiment italských kanzonet a romancí. Charakter písní je víceméně neoperní, jemný, všechny působí velmi osobně už samotným stylem kompozice. Verdi tyto písně skládal průběžně v letech 1838–1869, na albu je z nich ale jen výběr pěti titulů.
Na druhém místě alba stojí slavný cyklus Wesendonck Lieder (nikoli Wesendonk, jak je uvedeno na obalu). Richard Wagner jej napsal v letech 1857–1858 na texty manželky svého mecenáše Otty Wesendoncka, který mu zabezpečil ve švýcarském vyhnanství pohodlný Asyl. Wagnerova nepokojná a impulsivní povaha kombinovaná s egoismem si ovšem k azylu přibrala i intenzivní vzplanutí k Matildě Wesendonckové. Wagner cyklus komponoval zároveň s Tristanem a Isoldou – tato opera má být podle legendy rovněž produktem Wagnerovy nenaplněné lásky k Mathildě. V písních Im Treibhaus a Träume se materiál opery objevuje v nehotovém stavu. Proti Verdimu je Wagnerův cyklus jedním z nejprováděnějších a nejnahrávanějších vůbec. Z tohoto hlediska působí zařazení cyklu na CD spíš jako doplněk a upozornění, že manželé Hrochovi mají Wesendoncken Lieder také v repertoáru.
Jednoznačným počinam – alespoň z dramaturgického hlediska – je zařazení písňového cyklu Jako tehdy současného českého skladatele Luboše Sluky (nar. 13. 9. 1928). Cyklus vznikal v letech 1944–1950 a je pardoxní, že při pouhém poslechu by nebyl problém zařadit si jej hudebně někam do doby Verdiho a Wagnera, a to ještě k těm naivnějším skladatelům. Působí tak především první dvě písně (Jarní, Holubička z dubu), až lidově přímočaré a skromné. Nelze samozřejmě popřít, že se patrně jednalo o záměr a vzhledem k době vzniku také o pochopitelný projev touhy po návratu starých časů. Ale přechod od rozechvělých tristanovských harmonií Träume k durovému popěvku Jarní působí dojmem časového skoku zpátky a stylového někam úplně pryč. Nostalgie dalších částí cyklu jej s předchozími opusy přece jen propojí. Premiérová nahrávka na CD dává zařazení cyklu Jako tehdy hlavní smysl.
Jana Hrochová se na albu projevuje jako zkušená interpretka se zřetelnou operní praxí a orientací na romantický repertoár. Dokáže svůj projev ukrotit do písňového charakteru bez teatrálních emocí, ale zároveň je poznat, že uvažuje ve velkých frázích a kantilénových obloucích. Vyniká tím melodický charakter písní, ale také poněkud uniká detailní práce s textem. Dokázali a dokáží se s ní vyrovnat mistři písňové interpretace, jejichž doménou byla i opera, a Jana Hrochová by měla v tomto směru také zapracovat. Její zpěv se dobře poslouchá, písně znějí pěkně, ale chybí druhý plán, který by obsahoval propracovaný výraz každé slabiky se samozřejmým zařazením do plynulého melodického proudu. Je samozřejmě těžké srovnávat se s mezzosopranistkami jako Christa Ludwig, Janet Baker nebo Anne Sofie von Otter, ale pro špičkové výsledky je to nezbytné.
Martin Hroch doprovází spolehlivě, citlivě jde pěveckému výrazu na ruku a podporuje ho. Zdá se ale, jako by se – snad podvědomě – snažil dostat z klavíru spíš cembalový přímočarý zvuk. U Verdiho to není problém, ale u Wagnera se dojem kontrolované rozmlženosti, která k Wesendoncken Lieder patří, nedaří navodit i navzdory výraznějšímu pedálu. Širšího zvuku se dočkal paradoxně právě Luboš Sluka, v jehož poslední písni Má noc se ozve i lesní roh hostujícího Antonína Koláře.
U Verdiho je potřeba ocenit citlivou práci s tempy, která dělá z potenciálních kolovrátků propracované výsledky. Italský repertoár je také Janě Hrochové slyšitelně blízký. Wesendonck Lieder znějí ve výsledku spíš odtažitě než jako niterné vyznání. Slukův cyklus Jako tehdy působí, jako by se v něm oba interpreti našli a cítili se v jeho nostalgickém světě jako doma.
Confession (Giuseppe Verdi: Composizioni da camera. Per canto e pianoforte, Richard Wagner: Wesendonck Lieder, Luboš Sluka: Jako tehdy). Jana Hrochová – mezzosoprán, Martin Hroch – klavír. Celková stopáž 45 min. Vydáno vlastním nákladem.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..