Sté dvacáté výročí narození Dukea Ellingtona, bez nadsázky nejvlivnější osobnosti světového jazzu, se slavilo napříč zeměmi a kontinenty. Edward Kennedy Ellington od dětství titulovaný jako Duke přišel na svět 29. dubna 1899 ve Washingtonu D.C. Na den přesně uspořádal důstojnou oslavu v zaplněných prostorách sálu HaDivadla brněnský big band Cotatcha Orchestra.
Skvělý výkon stále sehranějšího hudebního tělesa podpořili hostující Géraldine Schnyder, švýcarská zpěvačka (donedávna studentka Hochschule der Künste v Bernu) s mimořádným citem pro jazzové frázování, a zasvěceným úsporným průvodním slovem expert na hudbu Spojených států severoamerických, jazzový hudebník a pedagog Jan Dalecký.
Nápad na uspořádání koncertu k Dukeovu jubileu vzešel od doyena muzikantské sestavy Cotatcha Orchestra a velkého Ellingtonova obdivovatele, kontrabasisty Vincence Kummera, jenž byl (spolu s pianistou Martinem Konvičkou) i autorem aranží jednotlivých koncertních čísel. Kromě letité praxe osvědčil Vincenc zkušenost s podobnou dramaturgií už před dvaceti lety, kdy ke stému výročí narození téhož umělce nahrál v brněnském rozhlasovém studiu CD Tribute to Duke Ellington se zpěvákem Laďou Kerndlem. Mnohá aranžmá od té doby nezestárla, autor k nim ovšem přidal několik dalších. I tentokrát se na akci podílel Český rozhlas Brno s hudebním režisérem Lukášem Dolejším pořizující záznam koncertu pro stanici Vltava.
Aktuální pocta v brněnském HaDivadle nesla název 120 let Duka Ellingtona a nabídla průřez tvorbou legendárního pianisty, dirigenta, skladatele a bandleadra v jedné osobě v rozpětí více než třiceti let (1930-1962). Dalecký mezi jednotlivými čísly prezentoval zajímavosti ze života oslavence i z okolností vzniku jednotlivých kompozic. Na úvod ocitoval dodnes platný výrok Leonarda Feathera z The Encyklopedia of Jazz charakterizující Duka Ellingtona jako „hudebníka, který je v jazzu tím nejmocnějším“. Zmínil jeho první orchestr, který založil, když mu bylo devatenáct. Po krátkém angažmá v orchestru Wilburyho Sweatmana získal Duke v roce 1923 se svými The Washingtonians smlouvu v harlemském klubu Exclusive a v tomto prostředí se pak pohyboval řadu let. Po dalším klubu pojmenoval i svou (tehdy sedmi- až desetičlennou) sestavu The Kentucky Club Orchestra. Nejslavnější ovšem bylo jeho angažmá ve věhlasném Cotton Clubu mezi lety 1927-1931. Od roku 1924 nahrával v rozhlase i na gramofonové desky, objevoval se v muzikálech, divadelních inscenacích i filmech, kde jeho orchestr hrál a pro něž také komponoval divadelní i filmovou hudbu. Je autorem nebo spoluautorem více než dvou tisíc skladeb a písní. Ještě před druhou světovou válkou (1933 a 1939) podnikl Ellington svá první turné po Evropě, kde ovlivnil řadu svých obdivovatelů a následovníků. Koncepci večera moderátor nastínil v intencích „jazzového čísla“ dvanáct: uplynulo na den přesně dvanáct dekád od narození Duka Ellingtona a do programu koncertu bylo vybráno dvanáct hudebních čísel. Lekce z Ellingtona mohla začít.
Úvodní Don´t Get Around Much Anymore (známá v českých zemích s textem Zdeňka Borovce Všichni tancovat jdou v interpretaci Karla Hály) vznikla (a na koncertě zazněla) jako instrumentálka Never No Lament; teprve později ji otextoval Bob Russell. Duke Ellington Orchestra ji poprvé nahrál v květnu 1940 a vzápětí dobyla první místo v americkém žebříčku R&B nahrávek. Následující Mood Indigo má zajímavou historii. Hlavní téma skladby se její spoluautor, klarinetista Ellingtonova orchestru Barney Bigard, naučil v New Orleansu od svého učitele Lorenza Tia. Původní verzi s názvem Dreamy Blues zkomponovali s Dukem přímo pro rozhlasové vysílání v říjnu 1930. Mood Indigo je spojeno s vrcholnou érou Cotton clubu a spolu s Ellingtonovou Sophisticated Lady je dodnes nejhranějším jazzovým standardem třicátých let. Jemnou, harmonicky vybroušenou jazzovou baladou Prelude to a Kiss s textem Irvinga Gordona a Irvinga Millse se na pódium v HaDivadle uvedla Géraldine Schnyder, která si publikum podmanila od prvních tónů. V jejím podání vynikla i známá Sophisticated Lady – opět psaná Ellingtonem a jako instrumentálka prezentovaná jeho orchestrem v roce 1933, teprve dodatečně opatřená textem Irvinga Millse (a později proslavená v podání Elly Fitzgerald, Billie Holiday a Tonyho Bennetta). Naopak následující skladba s poněkud komplikovaným názvem Just Squeeze Me (But Please Don´t Tease Me) byla přímo komponována jako píseň do unikátní černošské revue Jump for Joy pro Mayan Theatre v Los Angeles, která měla parodovat „strýčka Toma“ a podobné společenské stereotypy. První polovinu koncertu uzavírala nikoliv autorská skladba Duke Ellingtona, ale jedna z četných poct, které byly na jeho počest zkomponovány. Skladba The Duke jeho mladšího současníka, jazzového pianisty Davea Bruebecka (*1920) byla příležitostí pro jazzovou úpravu klavíristy Cotatcha Orchestra Martina Konvičky.
Druhá půle večera začala dalším z populárních jazzových standardů s názvem Caravan, který Duke zkomponoval společně s Juanem Tizolem (hráčem na pístový trombon„šroťák“) v roce 1936. V této vůbec nejhranější skladbě z pera Duka Ellingtona se prezentovala celá řada členů orchestru jako sólisté (mj. Marek Kotača – saxofon, bandleader Jiří Kotača – trubka nebo hostující vídeňský trombonista Matthias Zeindlhofer). Následovala Lush Life, skladba Dukova dlouholetého pianisty, asistenta a nejbližšího spolupracovníka (od roku 1939 až do jeho předčasné smrti v roce 1967) Billa Strayhorna, který ji zkomponoval ještě jako teenager v roce 1936. Jazzovou baladu o zmařeném vztahu proslavila interpretace Elly Fitzgerald, na brněnském koncertě ji s citem přednesla Géraldine Schnyder – stejně jako následující filmovou melodii I´m Gonna Go Fishing. Píseň z roku 1931 parafrázující kostrbatým názvem údajné krédo trumpetisty Bubbera Mileyho It Don´t Mean A Thing If It Ain´t Got That Swing a považovanou za „prorocký titul“ období swingu o řadu let později proslavil Louis Armstrong. Sadu doplnil další velký Ellingtonův hit, o devět let mladší melodie dedikovaná Cootie Williamsovi Concerto for Cootie, později hrávaná pod názvem Do Nothing ´till You Hear from Me. Následovala další skladba komponovaná pro orchestr Cotton Clubu v roce 1931 Rockin´ in Rhythm zaranžovaná výjimečně zcela v původním stylu třicátých let, skvostnou kontrabasovou mezihrou Vincence Kummera propojená s další vlajkovou skladbou DE Orchestra - Solitude. Tuto skladbu zkomponoval Duke původně pro sebe a nahrál ji v roce 1934 nejprve jako klavírní sólo. Teprve později ji opatřili textem Eddie DeLange a Irving Mills a nezapomenutelně nazpívala Billie Holiday. Závěrečná skladba Take the „A“ Train, kterou napsal Billy Starhorn na oslavu otevření nové trati metra v roce 1939, se o dva roky později stala oficiální znělkou Duke Ellington Orchestra. Pro Géraldine Schnyder toto číslo bylo šancí pro skvostnou ukázku jazzového scatu a pro Cotatcha Orchestra krásnou příležitostí k exhibici jednotlivých nástrojových skupin (sekci saxofonů obsluhovali Marek Kotača, Radek Zapadlo, Petr Smékal, Ivan Podhola a Radim Hanousek, trombóny Matthias Zeindlhofer, Jan Galia, Radek Růžička a Johannes Oppel, trumpety Dominic Pessl, Jaroslav Konečný, Jiří Kotača a Jan Přibil a spolehlivé trio sidemanů Vincenc Kummer kontrabas, Kamil Slezák bicí a Martin Konvička piano).
Podle samotného Ellingtona slouží společný hudební jazyk k odbourávání bariér a spojování lidí navzájem, jak příhodně podotkl Jan Dalecký. A jakýkoliv pokus napodobit zvuk Ellingtonova orchestru bývá předem odsouzen k nezdaru. Cesta vede jinudy – přes citlivá, originální aranžmá vyzvedávající přednosti jednotlivých členů orchestru v sólových partech i kompaktnost a soulad zvuku kapely jako celku, to vše s respektem k záměru autora. Tudy kráčí i Cotatcha Orchestra a dlouhý potlesk přeplněného auditoria byl zaslouženým uznáním tohoto výkonu.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..