V solidně zaplněném Sono Centru se představili dva typově naprosto odlišní hráči. O sedmnáct let mladší Maestro překvapivě předvedl hudbu srozumitelnější a pro neškoleného posluchače přístupnější než Taborn.
Čtrnáctý ročník festivalu JazzFestBrno nabízí opět vkusně a kvalitně namíchaný mix hudebníků tuzemských i světových, hvězd první kategorie i nadějí, tradicionalistů i inovátorů. V programu najdeme prvotřídní zpěváky a zpěvačky (Bobby McFerrin, Dianne Reeves, Miriam Bayle, Peter Lipa), tuzemské i zahraniční basisty (Jaromír Honzák, Tomáš Liška, Ben Williams) i saxofonisty (Petr Kalfus, Mihály Borbély, Ondřej Štveráček). Přesto mám pocit, že co do pestrosti jazzového jazyka si letos na své přijdou především milovníci klavíru a klávesových nástrojů obecně. V následujících týdnech nás čekají vystoupení Freda Hersche, Geralda Claytona, Briana Charetta nebo mladého Rakušana Davida Helbocka a vše vygraduje v červnu s návratem Chicka Corey.
Ostrou přípravou na jarní smršť pohybu prstů po klávesách byl už úvodní koncert festivalu. Během večera v solidně zaplněném Sono Centru se představili dva typově naprosto odlišní hráči – jako zástupce střední generace Američan Craig Taborn a jako jeho kolega z progresivní mladé školy izraelský hráč Shai Maestro. Už v této stručné charakteristice se však skrývá paradox. O sedmnáct let mladší Maestro totiž předvedl hudbu srozumitelnější a pro neškoleného posluchače přístupnější než Taborn, libující si v experimentech se zvukem, s nástrojem i s formami. Obě – nestejně dlouhé – části večera však měly své kouzlo a každá z nich byla důstojným úvodem k velkému svátku hudby.
Craig Taborn v Brně hrál už potřetí. Poprvé se představil v triu kontrabasisty Michaela Formanka. Podruhé přijel zahrát do brněnské Reduty s vlastním triem a už tehdy měl možnost uvést se jako nevšední hráč, průkopník nových forem. V rozhovoru pro Harmonii mi tehdy řekl: „Nejsem žádný velký radikál, ale mohu přece použít stejnou instrumentaci a přitom hrát úplně jiné věci. Je snadné dělat něco, co nedělali ti přede mnou. Na druhou stranu ne vše, co se dá použít, zní ve skutečnosti dobře. […] Mým cílem není dělat za každou cenu něco nového, ale nechci ani opakovat to, co už tady bylo přede mnou.“ Tato slova lze velmi jednoduše aplikovat na letošní Tabornův výkon v Sono Centru. Pianista se posadil za nástroj značky Steinway a bez zbytečných řečí odehrál hodinový recitál. Zdálo se, že hru přerušuje pouze v okamžiku, kdy má potřebu se napít – poprvé dokonce sáhl po láhvi s vodou nečekaně, jakoby uprostřed taktu. Jeho hra však byla od prvních tónů nevšední a koncert nakonec budil zdání celistvého díla. Pět skladeb (či spíše úseků, oddělených „občerstvovací pauzou“) – pět variant či stylů klavírní hry. Zatímco v úvodu překvapil impresionistickým minimalismem, následovaným jakoby těžkopádnými údery prokládanými zajímavou prací s basovou linkou, v dalších momentech střídal svěží rytmickou hru, náznak lyrické balady, odlehčené momenty a opět zdůraznění rytmu. Posluchači tak měli možnost se ve zkratce seznámit s různými možnostmi sólového jazzového piana, přičemž jazz zde můžeme brát jako synonymum pro svobodu.
„Vedle samotného aspektu hry na nástroj si můžeme klást otázku, co nám má hudba sdělit, jaký prostor pro naše další uvažování může vytvořit,“ řekl mi Taborn v už zmíněném rozhovoru. Bylo zajímavé těsně po doznění posledních tónů sledovat, jak jeho recitál zapůsobil na diváky v sále. Zaznamenal jsem naprosté nadšení (včetně sdělování, který moment z koncertu dotyčné nejvíce oslovil) i nepochopení (jistý posluchač sděloval známému, že během hodiny byly možná tři krátké momenty, kdy se mu to líbilo).
Mezi ty, kteří na adresu Craiga Taborna nešetřili chválou, patřil i jeho mladší kolega Shai Maestro. Ani on nebyl v Brně poprvé. Se svým mezinárodním (izraelsko-peruánským triem) vydal už tři alba a v Sono Centru se opět představil nejen jako na svůj věk opravdu skvělý pianista, ale především jako součást velmi silné kapely. A třebaže se Maestro jako skladatel snaží zaměřit především na lidské nitro („Chci podniknout cestu co nejhlouběji do nitra mé duše, abych sám poznal, co tam někde v hloubce je, a abych to dostal na povrch pomocí hudby,“ řekl mi při své minulé návštěvě Brna), jeho hra je v dobrém slova smyslu expresivní. Jeho jazyk je tradičněji jazzový než Tabornův. Více pracuje s melodií a s variacemi na ni, zaujme smyslem pro gradaci. Současně však v sobě nezapře blízkovýchodní kořeny ani oblibu ve flamencu či afrokubánské hudbě nebo fakt, že studoval i hru na tabla. Mimochodem právě smysl pro rytmus je v Maestrově kapele určující – sóla bubeníka Ziva Ravitze jsou úžasná (člověk by hádal, že právě on pochází z Jižní Ameriky) a nezaostává ani Jorge Roeder, jehož kontrabas jako by během večera čím dál víc nabýval na významu.
Oproti Tabornovi Shai Maestro více komunikoval s publikem, což korespondovalo i s jeho sdílnější hudbou. Součástí „hry“ byl i moment, kdy muzikanti přiznali, že nemají domluvené pořadí a „neprofesionálně“ se na pódiu chvíli radili. Improvizace však na jazzový festival jaksi přirozeně patří…
Několikerý přídavek Maestrova tria byl dobrým znamením. Na JazzFestuBrno se i letos sešli skvělí muzikanti a neméně dobré a vnímavé publikum. O tom, že to nebude platit jen pro první večer, jsem už teď přesvědčen.
Craig Taborn (solo) + Shai Maestro Trio (v rámci festivalu JazzFestBrno), 15. března 2015, Sono Centrum, Brno
Zatím nebyl přidán žádný komentář..