Jedním z největších lákadel letošního ročníku Olomouckých barokních slavností bylo uvedení oratoria David rakouského skladatele Karla Ditterse. Nabízela se k tomu ostatně ideální příležitost – letos totiž dílo slaví rovných 250 let od svého vzniku. Oratorium na text Ignazia Pinta zkomponoval Ditters roku 1771 a ještě v témže roce mělo svoji premiéru na zámku vratislavského biskupa Philippa Gottharda Schaffgotsche na Jánském Vrchu u Javorníka. V hudebním nastudování umělecké vedoucí Volantes Orchestra houslistky Veroniky Manové a dirigentky Emy Mikešové zaznělo oratorium nejprve v koncertním provedení v Brně v kostele sv. Janů (4. srpna), dále pak 7. srpna scénicky v Podzámecké zahradě Arcibiskupského zámku v Kroměříži a nakonec ve dnech 12.–14. srpna v ambitu a bazilice Navštívení Panny Marie na Svatém Kopečku v Olomouci. Právě uvedení 12. srpna jsem navštívil. Kromě Volantes Orchestra vystoupili také členové ansámblů Arte dei Suonatori (PL), Il Cuore Barocco (SK), Musica Aeterna (HU) a Societas Incognitorum (CZ). Jedná se tak o další z řady koncertů pod záštitou festivalu, které spojují hudební tělesa členů Visegrádské čtyřky. Objevují se však interpreti také z dalších zemí – Slovinsko, Severní Makedonie či Británie. V sólových rolích se představili: Doubravka Součková (David), Aco Bišćević (Saul, izraelský král), Helena Hozová (Jonatán, syn Saula), Jiří Miroslav Procházka (Abner, vojevůdce) a Aneta Petrasová (Eliab, Davidův bratr). Režie se chopil Rocc, choreografii navrhla Sanja Nešković Peršin, kostýmy Borjan Litovski.
Dittersovo oratorium vypráví příběh o mladém pastýři a budoucím králi Davidovi a jeho boji s obrem Goliášem, o Davidově příteli Jonatánovi, synu krále, a samotném královském otci Saulovi. Starozákonní vyprávění o nezlomné víře a odvaze tváří v tvář zdánlivě neporazitelnému protivníkovi je svým sdělením věčně aktuální a obzvláště silně rezonuje v době nepřízně či útlaku. (Ostatně i Voskovci a Werichovi sloužil příběh o kolosálním nepoměru sil k poukázání na nebezpečnou – a ve výsledku i nešťastnou – politickou situaci 30. let minulého století). Jak však dokázal čtvrteční večer, i bez číhající válečné hrozby může být Davidův boj s obrem Goliášem strhujícím zážitkem.
První polovina představení se odehrávala přímo v bazilice – zpěváci byli na vyvýšeném pódiu nad orchestrem, před kterým se odehrávala připravená choreografie v provedení tanečníků: Sanja Nešković Peršin (Víra/Fides), Luka Bokšan (Naděje/Spes), Ivana Percan Kodarin (Láska/Caritas), kterým vévodila Andrea Miltner ztvárňující postavu Davida inspirujícího. Vezměme to tedy popořadě: pěvecké výkony byly na výtečné úrovni – ať již se zaměříme na výrazově pestrého Saula v interpretaci Aca Bišćeviće, který ve své árii sice v dynamických vlnách nebyl vždy přesně s orchestrem, zato dokázal perfektně zvládnout širokou škálu emocí. Zmínit je nutné skvělého Jonatána v podání Heleny Hozové, jejíž jemný a sladký soprán bez přílišného zdobení se perfektně hodil k princově truchlivé árii ve druhé polovině, ve které sice tvrdí, že Davida podporuje v jeho rozhodnutí k boji s obrem, neboť „oběť pro zemi a jeho lid je důležitější než láska k vlastní rodině“, přesto však je celou situací viditelně otřesen. Kvalitní výkon podal také Jiří Miroslav Procházka v roli vojevůdce Abnera, obzvláště ve druhé půli dostal více prostoru k představení svých interpretačních schopností, a to jak z hlediska tónového rozsahu, tak barevné palety. Drobné, avšak neméně dobře nastudované role Davidova bratra Eliaba se altistka Aneta Petrasová zhostila se ctí a její silná místa přišla také ve druhé polovině. Pěvecký trůn však právem náležel Doubravce Součkové, která ztvárnila Davida – její citově i dynamicky silný přednes byl přesně to, co postava mladého pastevce, který se rozhodne čelit takřka jisté smrti, potřebovala. Ačkoliv jsem se nejprve domníval, že by se Součková svým hlasem hodila spíše ke ztvárnění Jonatána a Hozová křehkým projevem k interpretaci Davida, právě svým sveřepým heroismem byla Doubravka Součková pro titulní postavu tou nejlepší volbou. Také sbor byl velmi dobrý, a přestože v závěru díla nenastoupil s orchestrem úplně přesně, jindy byl skvělý dynamicky i intonačně. Celkový dojem však výrazně kazila absence titulků. Na obrazovce se sice tu a tam objevil text, který rámcově popisoval, co se v příběhu momentálně odehrává, vůbec se ale nejednalo o podrobný popis. V situaci, kdy král Saul během jedné árie vystřídá – navíc nanejvýš skvěle! – celou řádku emocí a afektů a posluchač nemá šanci pochopit, proč tomu tak je, to skutečně zamrzí. Stejně tak v celé závěrečné části, kde se objevují árie Abnera i Davida. Davidova árie navíc končí relativně „zkroušeně“ a bez titulků nemá posluchač nejmenší šanci pochopit, proč tomu tak je. Něco jiného je to na CD, kde člověk nepočítá s tím, že něčemu porozumí bez bookletu, ale sledovat zpěváky, jak se vehementně snaží předat i textové sdělení a absence titulků jim podráží nohy, bylo až nečekaně tristní. Možná by navíc text dokázal alespoň částečně vysvětlit režijní pojetí a choreografii – v první polovině obcházeli tanečníci „krabici“, na které gestikovala Andrea Miltner. Některé kreace dávaly smysl okamžitě – například simulovaná střelba prakem, jiné svojí abstrakcí znemožňovaly jakýkoliv konkrétní výklad. Spojení vysoce symbolické choreografie s emočním vypětím zpěvu, kterému nebylo bez titulků možno rozumět, vedlo k nebývalé frustraci. Je však důležité zdůraznit, že její herecký výkon byl fantastický. Expresivita, kterou vkládala i do sebemenšího gesta či výrazu byla dechberoucí. Každý její pohyb jako by zosobňoval vnitřní zápas a napětí. Když se pak ve druhé polovině vyšlo ven na nádvoří, věřil jsem, že dojde k velkému rozuzlení, místo toho jsem si však říkal: „Proč ta paní na tom promítacím plátně tak dramaticky křičí, zrovna když postava Abnera zpívá svoji árii? Má to nějakou spojitost?“ Vysvětlení jsem se nedočkal.
Poslední zmínka patří orchestru, který musel dirigentce Emě Mikeškové určitě dělat radost. Až na pár drobností, které se vyskytly převážně ve druhé části, kdy na hudebníky a jejich nástroje ještě působil chlad a vlhkost vzduchu, byli hráči skvěle sehraní, intonačně i rytmicky pevní a dynamicky pestří.
Oratorium David se dočkalo výtečného nastudování se skvělými pěveckými výkony a netradičním režijním zpracováním. Mé naříkání nad absencí textu může působit přehnaně a až malicherně. Věřím však, že když již zpěváci libretu věnovali takovou pozornost, měl by mít i posluchač možnost nechat nahlédnout do myšlenek a emocí jednotlivých postav. (Alespoň závěr by si to zasloužil!) Odhlédneme-li však od tohoto, jednalo se o vyšperkovaný večer skrz na skrz a je dobře, že se skladatelskému dílu Karla Ditterse věnuje více a více pozornosti, neboť tu si totiž rozhodně zaslouží.
Doubravka Součková – David
Aco Aleksander Bišćević (SLV) – Saul, izraelský král
Helena Hozová – Jonatán, syn Saula
Jiří Miroslav Procházka – Abner, vojevůdce
Aneta Petrasová – Eliab, Davidův bratr
Andrea Miltner – David inspirující
Víra/Fides: Sanja Nešković Peršin (SVN) Naděje/Spes: Luka Bokšan (SVN) Láska/Caritas: Ivana Percan Kodarin (SVN)
Ema Mikešková – dirigent
Volantes Orchestra (CZ)
Arte dei Suonatori (PL)
Il Cuore barocco (SK)
Musica Aeterna (HU)
Musa / Muza (NMK)
Societas Incognitorum (CZ)
Veronika Manová – hudební nastudování
Rocc – režie a scénografie
Sanja Nešković Peršin – choreografie
Borjan Litovski – kostýmy
Tomáš Hrůza – projekce
Ondřej Zunt – osvětlení
Studio Volantes – produkce
Veronika Manová – příprava notového materiálu
- srpna 2021
Zatím nebyl přidán žádný komentář..