Milovníci artificiální hudby čera mohli v Besedním domě vůbec poprvé slyšet nového šéfdirigenta Filharmonie Brno Dennise Russella Daviese také v roli klavírního sólisty. Pod Daviesovou taktovkou zazněla Symfonie D dur op. 23 vamberského rodáka Jana Václava Huga Voříška a premiéra orchestrální úpravy komorního díla Antonína Dvořáka Maličkosti op. 47 zhotovená samotným šéfdirigentem. Za klavír Davies usedl jako interpret Klavírního koncertu č. 24 c moll Wolfganga Amadea Mozarta. V sólových partech se šéfdirigent představí ještě při dvou nadcházejících recitálech, na kterých zazní například díla Stevea Reicha, Johna Adamse a Philipa Glasse.
Zatímco dramaturgii očekávaných Daviesových koncertů z větší částí tvoří hudba 20. století, pro úvodní seznámení s interpretačním uměním nového šéfdirigenta byla volena díla klasičtějšího rázu. Koncert zahájila orchestrální úprava Dvořákova díla Maličkosti (Bagatelles). Dennis Russell Davies ponechal většinu houslových partů smyčcové sekci a rozdělil pasáže harmonia do skupin jednotlivých nástrojů. Osobně považuji aranžmá původně komorních děl do orchestrální podoby za příslovečnou chůzi po tenkém ledu – může to být vzrušující zážitek, ale neustále hrozí, že šlápnete vedle a začnete tonout. Komorní intimitu a ryzí subjektivnost hudebního sdělení, kterou orchestr nemůže už z principu napodobit, musí hráči v čele s dirigentem nahradit čistě orchestrálními prvky. Tam kde byl jedinečný výraz sólové melodické linky, může být výraznější práce s barvami jednotlivých nástrojů. Tam kde se do ticha komorního sálu zařezávají expresivní tóny houslí, mohou být burácející pasáže orchestru podepřené žesťovými nástroji, tympány a cíleně vyhrocenou dynamikou.
Daviesova úprava však jako by se snažila sloužit dvěma pánům naráz a chtěla skloubit měkkou hravost a laskavost původní verze s důstojným zvukem malého orchestru. Výsledek nicméně působil unyle a bez života. Nepříliš využité barevné spektrum hudebního tělesa a především absence dynamických změn způsobila, že ačkoliv hrál orchestr kvalitně a bez větších intonačních nebo rytmických potíží, dílo jako takové nedokázalo vyložit všechny trumfy na stůl. Jistě by se dalo namítat, že se Davies snažil zachovat původní atmosféru, to však jde v orchestrálních úpravách skutečně jen velmi těžko. Některé instrumentační postupy mají svůj půvab a při několika drobných změnách by výsledek vyzněl o mnoho lépe. Stačilo by třeba začít dynamikou…
Co scházelo Dvořákově Maličkostem v úpravě šéfdirigenta brněnské filharmonie, se bohatě nacházelo v Symfonii D dur Jana Václava Huga Voříška. Přestože se jedná o dílo relativně mladého skladatele, je pozoruhodné, s jakou technickou a kompoziční brilancí zachází skladatel se samotnými hudebními motivy, jednotlivými nástroji i formou. Voříšek nejenže zasypává posluchače stále novými a nečekanými podněty, ale navíc tak činí s až bezprostřední elegancí a samozřejmostí. Právě tato nenucenost se příznivě projevila také v interpretaci Filharmonie Brno. Přitom se nejedná o jednoduché dílo – časté změny smyků, rychlé figurativní běhy a působivé dynamické změny se vyskytují v hojné míře v každé z vět. Voříšek navíc věnuje nezvyklou péči orchestrálním skupinám, ze kterých tu a tam vystupují s krátkými mezihrami sólisté. Přestože nebyla úroveň sólových partů u všech interpretů zcela shodná, jednalo se ve výsledku o povedený celek pouze s drobnými intonačními nedostatky.
Poněkud nešťastně uzavíral večer Mozartův Klavírní koncert č. 24 c moll. Ačkoliv měla být skladba uvedena ještě před přestávkou, z pochopitelných technických důvodů zazněla až na samotném závěru. Je to škoda, neboť po výbojném a energickém Voříškovi působilo nevyhnutelné zklidnění až příliš násilně. Mozartův Klavírní koncert bývá často interpretován s romantickým přesahem a nejinak tomu bylo i včera. Měkký a zasněný začátek Davisova partu šel ruku v ruce s až zbytečně mírnou dynamikou orchestru – ani ve vyhrocenějších částech se totiž nijak zásadně neměnila. Klavírní hra samotného Daviese byla kultivovaná a na vysoké technické úrovni. Přesto výsledná interpretace – i vzhledem k poměrně výrazné pedalizaci a časté agogice – připomínala místy více díla Chopinova než Mozartova. Nelze opomenout povedené kadence z per Balduina Sulzera a Philipa Glass, který napsal svoji kadenci pro Rudolfa Firkušného a není známo, zda ten ji kdy hrál, o druhou kadenci požádal osobně Dennis Russell Davies katolického duchovního a skladatele Balduina Sulzera. Obzvláště Sulzerova kadence se stala vzhledem k modernímu kompozičnímu jazyku nečekaným hudebním ozvláštněním, které navíc mírně poodhalilo, jak by mohlo vypadat Daviesovo uchopení soudobých klavírních skladeb. Orchestr si zachoval kvalitní zvuk i v tomto případě, přesto je třeba přiznat, že hudebníkům sluší mnohem více dramatičtější a výrazově pestřejší skladby.
První večer s šéfdirigentem za klavírem nabídl tradiční hudební díla, která přinesla několik premiér. První z nich bylo samotné uvedení nové orchestrální úpravy Dvořákovy skladby Maličkosti, těmi druhými a na první pohled méně zřejmými premiérami byly právě klavírní kadence v Mozartově koncertu. Již v prvním večeru s šéfdirigentem za klaviaturou se tak podařilo vetkat do jinak tradičních děl nitku novosti. Škoda však nešťastného pořadí skladeb a nezvykle ploché dynamiky.
ANTONÍN DVOŘÁK / arr. DENNIS RUSSELL DAVIES Maličkosti op. 47, česká premiéra
WOLFGANG AMADEUS MOZART Klavírní koncert č. 24 c moll KV 491
JAN VÁCLAV HUGO VOŘÍŠEK Symfonie D dur op. 23
Filharmonie Brno
dirigent Dennis Russell Davies klavír
Zatím nebyl přidán žádný komentář..