Děti kapitána Morgana natočily své druhé album S rozkoší vylizuju omáčku a svůj styl na obalu označují jako autsajdr pop. Pokud už se chceme vůbec bavit o nějakých žánrech, asi by to mohlo vyhovovat, ale proč se tím vůbec zabývat. Myslím, že i ze strany kapely je to spíš ironie, ať už jakkoliv trefná. Škatulka, do které je potřeba se vtěsnat, se tady rozhodně neřeší.
Děti kapitána Morgana, jejich hudba i texty vylézají z kanálů a jiných podzemních prostor, ale neulpívají v nich. Dívat se na hudbu a věci kolem sebe zespodu je pro ně spíš úhel pohledu než životní styl. To ale neznamená, že by s ním alespoň někteří členové neměli autentickou zkušenost, přinejmenším zpívající Jaroslav Záděra hrával na bicí v kapelách Černá vdova a především Idiot Crusoe. Především říkám proto, že s touto kapelou jsou Děti propojené skrze texty básníka Pavla Ambrože (1964–2011), obecně známého jako Homér. Jeho básně mi někdy přišly trošku banální, když jsem je měl číst, jako písničkové texty ale fungují dokonale.
Děti kapitána Morgana – respektive autor hudby Ivan Manolov – s nimi nakládají pestřejším způsobem než mnohem přímočařejší Idiot Crusoe. Na jejich základě vytvářejí hudbu, která se víc blíží k písničkářskému pojetí, i když z tohoto hlediska musím říct, že se mi z celého alba překvapivě nevyděluje potenciální hit. Nejblíž by k tomu asi měly Sestřičky, ale pořád to není samozřejmost, s jakou se třeba z Waitsových Rain Dogs vyloupne Downtown Train. Toma Waitse samozřejmě nezmiňuji náhodou, spřízněnost s jeho typem písničkářství je zcela zřetelná. Hudba si bere prostředky z každého žánru, který se zrovna hodí, a sjednocuje ji garážově-jazzový zvuk. Ten není nikdy příliš uhlazený, ale taky neklouže k agresivitě, dokonce ani v punkově našlapané S prostě. Do jednotného zvukového kabátu se ale vejde jak country (Sestřičky), tak dechovka (Svatba).
Jaroslav Záděra má u svého jména na bookletu uveden alibisticky pouze hlas, a ne zpěv – zůstává opravdu někde na půli cesty mezi zpěvem a výraznou recitací. Připomene tím dávná Homérova vystoupení, ale zároveň se dostáváme k věcem, které nás z waitsovského světa poněkud vytrhují a obracejí zpět k našemu undergroundu. Záděrův projev je zcela přesvědčivý, to je celkem mimo pochybnosti, ale má svoje hudební meze a dost možná s nimi souvisí i zmíněná absence hitu. Kapela s takovým nezpěvákem se pochopitelně nesoustřeďuje na výrazné melodie, ale nebylo by vůbec od věci tento problém nějak vyřešit. Za absolutní vrchol alba pokládám předposlední píseň Tiše s jemně proaranžovanými perkusivními zvuky a opravdu tichou recitací textu. Bylo by ale fajn, kdyby měla někde na albu svůj melodický protipól.
Kromě Homérových textů se na albu objevují tři zhudebněné básně Milana Kozelky, jejichž osamělý a svérázný svět se s Homérovým v mnohém myšlenkově stýká. Jestli by případně stačily na celé album, je jiná otázka, ale je potřeba si ji položit. Využívat Homérovu pozůstalost nebude možné donekonečna a hledat stejně kvalitního textaře může kapelu v budoucnosti dostat do nepříjemné situace. Závěrečná Záděrova koláž z erotických inzerátů Privát je v centru, dá se parkovat... je zcela nebulvárně vtipná, ale problém budoucích textů by podobné postupy asi celkově nevyřešily.
Obal digipaku se pěkně schází s hudbou alba – nakreslil jej Marian Palla a mám (fakticky nepodložené) podezření na jeho vliv i při vymýšlení titulu S rozkoší vylizuju omáčku (jedná se o verš z písně Špinavej). Booklet obsahuje texty – část jako naskenované strojopisy z Homérova archivu, část je dosázená v grafickém studiu. Použití různých písem a celkové zpracování zřejmě úmyslně evokují domácí grafické kutilství, dojem autenticity posilují ručně dopisované poznámky, akordy a podobně.
Děti kapitána Morgana natočily album písniček, které si sami asi nezazpíváte. Poslouchat se ale bez problémů dají i několikrát po sobě.
Děti kapitána Morgana: S rozkoší vylizuju omáčku. Guerilla Records, 2013. Celkový čas 47:54
Foto archiv kapely
Zatím nebyl přidán žádný komentář..