Docuku: Kdybych já věděl…

Jednu z důležitých edičních linií brněnského vydavatelství Indies Happy Trails představují nahrávky „moravské world music“. Vedle Tomáše Kočka a jeho alba Cestou na jih, oceněného Andělem, a vedle Jitky Šuranské a jejího sólového debutu Nězachoď slunečko (což bude jistě jeden z adeptů na žánrovou cenu Anděl za letošní rok) do této kategorie patří i třetí deska skupiny Docuku z Valašského Meziříčí.

Mimochodem Jitka Šuranská s Docuku krátce – v období mezi druhým a třetím albem – hrála na housle. Ovšem její příchod a odchod není jedinou a možná ani nejdůležitější změnou, se kterou se kapela musela vyrovnat. Ze sestavy totiž odešly její dvě dlouholeté opory: houslista Lukáš Španihel (právě jej Jitka nakrátko nahradila) a Lucie Redlová, která se rozhodla pro sólovou dráhu. Současní Docuku jsou samí muži. To však neznamená, že by se z jejich hudby ženský prvek vytratil nadobro. Lidová hudba, z níž čerpají inspiraci a na kterou i svou autorskou tvorbou navazují, a především texty, které Docuku zpívají, si o vyváženou spolupráci mužského a ženského prvku přímo říkají. A tak na novém albu ve dvou písních hostuje další výrazný talent z Valašského Meziříčí, Markéta Irglová, která však své pěvecké party nahrávala na dalekém Islandu. Svými vokály do několika skladeb přispěla také Ida Kelarová, kterou si pánové do studia přizvali jako producentku. „Vycítila jsem, že bych muziku Docuku chtěla posunout jinam. Chci, aby aranže písní více vynikly a aby v nich vznikl prostor, který dýchá,“ líčila ještě před vydáním CD.

Album Kdybych já věděl… je s výjimkou dvou instrumentálních skladeb složeno ze zhudebněných lidových textů. Zajímavější než z kontextu vytržené jednotlivé písně je však dramaturgie alba jako celku. Že se v textech objevují archetypální témata jako láska, válka a smrt, je pochopitelné. Stojí však za to sledovat, jak se jednotlivé motivy vracejí, opakují, rozvíjejí. Ústředním tématem desky je komunikace mezi rodiči a dětmi, vyjádřená nejen úvodní miniaturou („Pán Bůh vám rodiči, pán Bůh vám zaplať…“) a závěrečnou bezejmennou skladbou Rodiči II., ale také písní Hi („Kázala mi mať…), Vězeň ska („Mamičko má milá, pomož mi z vězeňá…“) nebo několikerým „dialogem“ s již mrtvými rodiči (Chudoba: „Ach, rodiče milí, vy jste pochovaní, vy o tom nevíte, jaké mám súžení; Krchov: „Už jejich kostečky v hromadě ležijó“). Tento posmrtný rozhovor přechází v hrdinovo přání zemřít, ať už je motivem bída nebo tragická smrt milé (Chudoba: „A já dycky prosím Pána Boha svého, by mně dal místečko u Jana Svatého!“; Fojtáši: „Keď jste ju zabili, zabíjte nás oba, dajte nás pochovat, do jednoho hroba.“). Téma smrti se objevuje i v dalších písní alba (Nedobře, Posmrtná, Kdybych já věděl, Pod horú), ale přitom hudba Docuku nezní melancholicky, zasmušile ani morbidně. Melodie i rytmy jsou naprosto přirozeně skočné, jako by kapela chtěla připomenout, že smrt prostě k životu patří a že i ve zdánlivě veselé hudbě lze mezi řádky, mezi tóny odhalit špetku smutku.

Producentský přístup Idy Kelarové a jejího manžela Dezideria Duždy byl citlivý. Skupina neztratila nic ze svého charakteristického nasazení, stále zní více valašsky než romsky, spíše folkrockově než jazzově. Producentské zásahy cítím spíše v celkové propracovanosti alba, v zaměření na detail, na rozvíjení skladeb, na vyvážení hudební a pěvecké složky. Pokud jde o aranže, mají Docuku dokonale zvládnutou „dělbu práce“ mezi smyčcové nástroje a akordeon Romana Vavříka. Zkušený bubeník Karel Mikuš, bývalý člen skupiny Mňága a Žďorp, tentokrát písně ještě víc než na starších albech posouvá do netušených oblastí. Hudbě Docuku sluší stejně třídobý rytmus (Chudoba) jako svižné ska (Holubí s následující volnější Vězeň ska).

Na tom, že celek zní důvěryhodně, mají jistě velkou zásluhu i noví členové kapely. Čerstvou krev, okořeněnou zkušeností z cimbálových muzik a dalších folklorních souborů, do Docuku vnesli Daniel Pšenica (viola), Kristián Lambert (housle) a Pavel Hanuštiak (kontrabas), kteří doplnili zbylé původní členy, Jiřího Buksu (kytara, mandolína, zpěv) a už zmíněné Romana Vavříka (akordeon) a Karla Mikuše (bicí). Přitom kapela nezní jako slepenec starého a nového, na albu nerozlišíme žádnou hru tři na tři. Vše drží pohromadě, přičemž opakujícím se motivem není pouze zmíněný rytmus ska, ale například i některé melodické segmenty. Ty, spolu s texty, vytvářejí z alba jeden souvislý, i když nelineární, příběh. Album Kdybych já věděl… je kompaktní, ve výběru lidových textů jde až na dřeň a kombinací folklorních prvků s moderním hudebním výrazivem je uvěřitelné.

Docuku: Kdybych já věděl…, vydalo Indies Happy Trails, 16 skladeb, celková stopáž: 44:02

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Jitce Šuranské se podařil výborný sólový debut. Bylo by ale fantastické, kdyby dokázala na této hudební úrovni přejít k autorskému repertoáru.  více

Ciment se zcela otevřeně hlásí k obskurnímu světu metalových tancovaček, ale zároveň je schopen jej pozorovat a ironicky komentovat.  více

Rozhovor s Tomášem Kočkem o cenách Anděl, putování Moravou, Brnu jako kulturním centru a především o jeho posledním albu Cestou na jihvíce


Kancelář Brno - město hudby UNESCO vám za finanční podpory JIhomoravského kraje v rámci aktivit spojeným s Rokem folklorních souborů představuje soupis aktivních folklorních uskupení (soubory, chasy, muziky) na území Brněnska.  více

Další z orchestrálních koncertů, který se odehrál v rámci festivalu Janáček Brno, patřil domácímu Orchestru Janáčkovy opery NdB pod vedením dirigenta Roberta Kružíka. V pátek 15. listopadu v Mahenově divadle zazněly skladby Leoše Janáčka, Miloslava Ištvana a Bohuslava Martinů. U každé z kompozic pak orchestr doplnili sólisté: u první jmenované to byl houslista Jan Mráček, u druhé recitátoři Daniel Bambas Hana Briešťanská, a při závěrečné kvarteto zpěváků Jana Šrejma KačírkováVáclava Krejčí HouskováVít Nosek a Tadeáš Hoza, se kterými orchestr doplnili také Český filharmonický sbor Brno a Dětský sbor Brnovíce

Mezinárodní festival Janáček Brno nedává prostor pouze profesionálním tělesům, ale v jeho dramaturgii se pravidelně objevují například i studentské projekty. Tak tomu bylo i ve čtvrtek 14. listopadu, kdy byla v divadle Reduta uvedena světová premiéra scénického projektu Konzervatoře Brno s název Vitka Osudová (Koleda milostná). Hudební koláž spojovala různá díla Vítězslavy Kaprálové a Bohuslava Martinů. Stvořil ji Tomáš Krejčí, který společně s Katarínou Duchoňovou a Helenou Fialovou celé představení se studenty konzervatoře také hudebně nastudoval. Na scénáři s Tomášem Krejčím spolupracovala Hana Mikolášková a režie se ujala Alexandra Bolfovávíce

Komorní řada koncertů festivalu Janáček Brno 2024 je zaměřena na kvartetní, ale i sborovou tvorbu. A právě večer konaný ve středu 13. listopadu v prostorách Janáčkova divadla představil mladé ambiciózní sborové těleso JK Voices nesoucí v názvu iniciály svého zakladatele a sbormistra Jakuba Kleckera. Soubor je složený z několika generací zpěvaček a svým fungováním, částečně i repertoárem, navazuje na tradici starších brněnských sborů jako například Kantiléna. V rámci večera se v jednotlivých skladbách představili sopranistka Doubravka Novotná, klavíristé Jiří Hrubý a Helena Fialová, houslistka Barbara Tolarová, harfistka Pavla Kopecká a flétnistka Hana Oráčovávíce

Trumpetista Jiří Kotača založil před deseti lety big band Cotatcha Orchestra. Ten dnes vystupuje s různými programy od nejtradičnějšího jazzu až po vizionářské propojení jazzu s elektronikou. S Jiřím Kotačou hovoříme o tom, jak se orchestr postupně vyprofiloval, jak vzniká autorský repertoár na pomezí jazzu a elektroniky, ale také o tom, co fanouškům přinese listopadový koncert k 10 letům orchestru. Řeč je i o Kotačově mezinárodním kvartetu nebo o tom, jak je možné hru na trubku a křídlovku obohatit efekty.  více

Ačkoliv je Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno věnován především klasice, dramaturgie se nebojí přimíchat do programu například jazzové nebo folklórní koncerty. Právě lidovému umění bylo v neděli 10. listopadu v 15 hodin věnováno pásmo Opojen písní, jehož scénáře a režie se ujala Magdalena Múčková. V podání sboru Netáta ze Strání, jehož vedoucí je Marie Múčková, zpěvačky Kateřiny Gorčíkové z Březové a lidové hudby Matóše z Lopeníka zazněly lidové písně, které zaplnily prostor divadelního sálu brněnské Reduty. Tento komorní hudební pořad akcentoval především obec Březová (Brezová), kterou několikrát sám Leoš Janáček (1854–1928) navštívil a jíž věnoval esej Březovská píseň (1899). Čtení z této eseje procházelo v podání Vladimíra Doskočila celým programem a velmi povedeně tak pásmo propojilo přímo s osobností Leoše Janáčka.  více

Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno nabídl v sobotu také koncert Brno Contemporary Orchestra. Pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra zazněl program z děl čtveřice skladatelů, kteří jsou velkou mírou spjati s Brnem. V divadle Reduta zazněly kompozice Miloslava Ištvana, Aloise Piňose, Josefa Berga a Petra Kofroně.  více

Janáčkova opera Příhody lišky Bystroušky pár dní nazpět oslavila 100. výročí premiéry, která se uskutečnila v Národním divadle Brno. Jejího novodobého festivalového uvedení se zhostil soubor Národního divadla moravskoslezského v režii Itzika Galiliho – choreografa a režiséra izraelského původu. Přivezená inscenace byla uvedena v neděli 10. listopadu v Mahenově divadle.  více

Do letošního ročníku festivalu Janáček Brno přispěla i Hudební fakulta Janáčkovy akademie múzických umění. Její posluchači připravili sobotní komponovaný program, který divákům předvedl nejen hudbu nejrůznějších stylů, ale také jim ukázal různé prostory fakulty. Při vstupu na fakultu byla příchozím rozdána barevná kolečka, která rozdělila publikum na tři menší skupiny. To vše se stalo z kapacitních důvodů, jelikož se program kromě auly odehrával také ve varhanním sále, klenbovém sále a učebně 09. Všichni tak slyšeli totožný program jen v jiném pořadí.  více

Téměř po devadesáti letech od svého vzniku se do Brna vrátila jediná opera Pavla Haase (1899–1944) Šarlatán. Inscenování této humorné opery se ujalo Národní divadlo moravskoslezské v režii Ondřeje Havelky a hudebním nastudování Jakuba Kleckera. Několik týdnů po premiéře inscenace v Ostravě se v pátek 8. listopadu v Mahenově divadle, kde měl Šarlatán v roce 1938 svoji světovou premiéru, nabídnul novinku ve svém devátém ročníku Festival Janáček Brno 2024.  více

Jedním z komorních koncertů devátého ročníku festivalu Janáček Brno byl také večer věnovaný dílům Leoše Janáčka, a zejména Pavla Haase. Tyto skladby provedla v úterý 5. listopadu v Mozartově sále divadla Reduta různá hudební uskupení složená z tenoristy Nickyho Spence, klavíristky Lady ValešovéNavarra String Quartetu, houslistky Ivany Víškové, hornisty Antonína Koláře a flétnisty Michala Vojáčkavíce

Sobotní dopoledne 2. listopadu bylo zasvěceno sborovým zpěvům v podání mužského pěveckého ansámblu Q VOX. Zpěváci si pro posluchače připravili skladby vybrané na základě dramaturgické linie opírající se o generační prolnutí (učitele) Pavla Křížkovského (1820–1885) a (žáka) Leoše Janáčka (1854–1928), jež byly v druhé půli doplněny díly sbormistrů a skladatelů kontextem i tvorbou spjatými s osobností Janáčka.  více

S tradičním dvouletým odstupem začal Mezinárodní festival Janáček Brno 2024, jehož slavnostní zahájení se uskutečnilo v pátek 1. listopadu v Janáčkově divadle. Národní divadlo Brno při této příležitosti uvedlo premiéru nové inscenace opery Výlety páně Broučkovy Leoše Janáčka (1854–1928), jenž vznikla na náměty dvou povídek Svatopluka Čecha. Režie operní novinky, která vznikla v koprodukci se Staatsoper Unter den Linden, Berlin a Teatro Real, Madrid, se ujal kanadský režisér Robert Carsen. Hudební nastudování, stejně jako dirigování premiéry bylo vloženo do rukou Marka Ivanoviće a v titulní roli Matěje Broučka se představil skotský tenorista Nicky Spencevíce

Znovuuvedením oblíbeného muzikálu Čarodějky z Eastwicku se Městské divadlo Brno rozhodlo připomenout jubilejních dvacet let od otevření svojí velké Hudební scény. Opětovné nasazení titulu představuje povedený narozeninový dárek divadla publiku, které od premiéry v roce 2007 zhltlo 149 repríz hudební inscenace režiséra Stanislava Moši. V novém uvedení se objeví známé tváře z původního obsazení, ale také noví herci a herečky. A tento divadelní comeback bude jistě vděčným diváckým soustem po několik sezon i po sedmnácti letech od prvního českého uvedení právě v Brně. Jen za půl měsíce od nynější premiéry udělají Čarodějky 24 vyprodaných repríz. K tomu není co dodat.  více

Letošní ročník Expozice nové hudby uzavřelo teprve druhé uvedení kompozičního site specific projektu Fresco Karlheinze Stockhausena (1928–2007), který byl poprvé uvedený v roce 1969. Od této doby se ho nikdo neujal. Divákům, kteří v sobotu 19. 10. navštívili Besední dům, se tak naskytla naprosto unikátní příležitost zažít dílo na vlastní kůži. Zmíněné první uvedení této skladby bylo provázeno sabotážemi ze strany konzervativních muzikantů. A tak je legitimní si položit otázku, zda teprve v sobotu Fresco nezaznělo, jak si to skladatel představoval. Tento náročný projekt kurátorky Moniky Pasiecznik a uměleckého vedoucího Pabla Drukera realizovala čtyři tělesa složená ze členů Brno Contemporary OrchestraMladých brněnských symfoniků Filharmonie Brno pod vedením Pablo Drukera, Radima HanouskaPavla Šnajdra, Tomáše Krejčího a Pavla Zlámalavíce

Nejčtenější

Kritika

Další z orchestrálních koncertů, který se odehrál v rámci festivalu Janáček Brno, patřil domácímu Orchestru Janáčkovy opery NdB pod vedením dirigenta Roberta Kružíka. V pátek 15. listopadu v Mahenově divadle zazněly skladby Leoše Janáčka, Miloslava Ištvana a Bohuslava Martinů. U každé z kompozic pak orchestr doplnili sólisté: u první jmenované to byl houslista Jan Mráček, u druhé recitátoři Daniel Bambas Hana Briešťanská, a při závěrečné kvarteto zpěváků Jana Šrejma KačírkováVáclava Krejčí HouskováVít Nosek a Tadeáš Hoza, se kterými orchestr doplnili také Český filharmonický sbor Brno a Dětský sbor Brnovíce