Jednu z důležitých edičních linií brněnského vydavatelství Indies Happy Trails představují nahrávky „moravské world music“. Vedle Tomáše Kočka a jeho alba Cestou na jih, oceněného Andělem, a vedle Jitky Šuranské a jejího sólového debutu Nězachoď slunečko (což bude jistě jeden z adeptů na žánrovou cenu Anděl za letošní rok) do této kategorie patří i třetí deska skupiny Docuku z Valašského Meziříčí.
Mimochodem Jitka Šuranská s Docuku krátce – v období mezi druhým a třetím albem – hrála na housle. Ovšem její příchod a odchod není jedinou a možná ani nejdůležitější změnou, se kterou se kapela musela vyrovnat. Ze sestavy totiž odešly její dvě dlouholeté opory: houslista Lukáš Španihel (právě jej Jitka nakrátko nahradila) a Lucie Redlová, která se rozhodla pro sólovou dráhu. Současní Docuku jsou samí muži. To však neznamená, že by se z jejich hudby ženský prvek vytratil nadobro. Lidová hudba, z níž čerpají inspiraci a na kterou i svou autorskou tvorbou navazují, a především texty, které Docuku zpívají, si o vyváženou spolupráci mužského a ženského prvku přímo říkají. A tak na novém albu ve dvou písních hostuje další výrazný talent z Valašského Meziříčí, Markéta Irglová, která však své pěvecké party nahrávala na dalekém Islandu. Svými vokály do několika skladeb přispěla také Ida Kelarová, kterou si pánové do studia přizvali jako producentku. „Vycítila jsem, že bych muziku Docuku chtěla posunout jinam. Chci, aby aranže písní více vynikly a aby v nich vznikl prostor, který dýchá,“ líčila ještě před vydáním CD.
Album Kdybych já věděl… je s výjimkou dvou instrumentálních skladeb složeno ze zhudebněných lidových textů. Zajímavější než z kontextu vytržené jednotlivé písně je však dramaturgie alba jako celku. Že se v textech objevují archetypální témata jako láska, válka a smrt, je pochopitelné. Stojí však za to sledovat, jak se jednotlivé motivy vracejí, opakují, rozvíjejí. Ústředním tématem desky je komunikace mezi rodiči a dětmi, vyjádřená nejen úvodní miniaturou („Pán Bůh vám rodiči, pán Bůh vám zaplať…“) a závěrečnou bezejmennou skladbou Rodiči II., ale také písní Hi („Kázala mi mať…), Vězeň ska („Mamičko má milá, pomož mi z vězeňá…“) nebo několikerým „dialogem“ s již mrtvými rodiči (Chudoba: „Ach, rodiče milí, vy jste pochovaní, vy o tom nevíte, jaké mám súžení; Krchov: „Už jejich kostečky v hromadě ležijó“). Tento posmrtný rozhovor přechází v hrdinovo přání zemřít, ať už je motivem bída nebo tragická smrt milé (Chudoba: „A já dycky prosím Pána Boha svého, by mně dal místečko u Jana Svatého!“; Fojtáši: „Keď jste ju zabili, zabíjte nás oba, dajte nás pochovat, do jednoho hroba.“). Téma smrti se objevuje i v dalších písní alba (Nedobře, Posmrtná, Kdybych já věděl, Pod horú), ale přitom hudba Docuku nezní melancholicky, zasmušile ani morbidně. Melodie i rytmy jsou naprosto přirozeně skočné, jako by kapela chtěla připomenout, že smrt prostě k životu patří a že i ve zdánlivě veselé hudbě lze mezi řádky, mezi tóny odhalit špetku smutku.
Producentský přístup Idy Kelarové a jejího manžela Dezideria Duždy byl citlivý. Skupina neztratila nic ze svého charakteristického nasazení, stále zní více valašsky než romsky, spíše folkrockově než jazzově. Producentské zásahy cítím spíše v celkové propracovanosti alba, v zaměření na detail, na rozvíjení skladeb, na vyvážení hudební a pěvecké složky. Pokud jde o aranže, mají Docuku dokonale zvládnutou „dělbu práce“ mezi smyčcové nástroje a akordeon Romana Vavříka. Zkušený bubeník Karel Mikuš, bývalý člen skupiny Mňága a Žďorp, tentokrát písně ještě víc než na starších albech posouvá do netušených oblastí. Hudbě Docuku sluší stejně třídobý rytmus (Chudoba) jako svižné ska (Holubí s následující volnější Vězeň ska).
Na tom, že celek zní důvěryhodně, mají jistě velkou zásluhu i noví členové kapely. Čerstvou krev, okořeněnou zkušeností z cimbálových muzik a dalších folklorních souborů, do Docuku vnesli Daniel Pšenica (viola), Kristián Lambert (housle) a Pavel Hanuštiak (kontrabas), kteří doplnili zbylé původní členy, Jiřího Buksu (kytara, mandolína, zpěv) a už zmíněné Romana Vavříka (akordeon) a Karla Mikuše (bicí). Přitom kapela nezní jako slepenec starého a nového, na albu nerozlišíme žádnou hru tři na tři. Vše drží pohromadě, přičemž opakujícím se motivem není pouze zmíněný rytmus ska, ale například i některé melodické segmenty. Ty, spolu s texty, vytvářejí z alba jeden souvislý, i když nelineární, příběh. Album Kdybych já věděl… je kompaktní, ve výběru lidových textů jde až na dřeň a kombinací folklorních prvků s moderním hudebním výrazivem je uvěřitelné.
Docuku: Kdybych já věděl…, vydalo Indies Happy Trails, 16 skladeb, celková stopáž: 44:02
Zatím nebyl přidán žádný komentář..