Už si ani nevzpomínám, kdy jsem šel z divadla v tak mizerné náladě a s obrovskou chutí kopnout někoho do holeně. Don Giovanni v Janáčkově divadle byl taková hrůza, že se až stydím označit ho za inscenaci. Dirigent ani režisér Mozartovu operu všech oper dokonale nezvládli, jejich práce by nedopadla dobře ani s nejlepšími zpěváky na světě. Byla to šmíra všech šmír plná technických chyb, bez koncepce, bez nápadů, bez jakéhokoliv sdělení. Dalo by se na ní ilustrovat všechno, co je v současné době v Národním divadle Brno špatně.
Především se jednalo o pěkného kostlivce, kterého zanechal v divadelní skříni Daniel Dvořák. Jeho vzájemně výhodné spolupráce s průměrnými režiséry jsou pověstné a Bruno Berger-Gorski připomněl to nejhorší, co je v opeře možné. Inscenace vznikla v koprodukci s Teatro del Giglio v Lucce a pomyšlení, že se na tu hrůzu museli dívat i jinde, mi nedělá ani škodolibou radost. Daniel Dvořák je autorem scény a kostýmů, což byly jediné vydařené položky představení. Co je to ale platné, když se za nimi přitáhl na jeviště i všechen nepodařený zbytek. Děj opery byl bůhvíproč přenesen do Benátek, Giovanni přijel na začátku v gondole a občas to připomněly projekce statických obrazů. Pokud se mělo jednat o zasazení do období karnevalu, je to pořád stejně nesmyslné – večírky u Giovanniho není potřeba ničím zdůvodňovat.
V centru scény stálo schodiště téměř přes celou její šířku, za ním stěna domu, která se podle potřeby otvírala do stran. Někdy se za ní objevil prázdný prostor, jindy blikající lustry z lebek. Bylo to řešení jednoduché, variabilní, režií bohužel nepříliš využité. Líbil se mi náznak formanovské bizarnosti v závěru prvního dějství. Liliputáni nebo paruka ve tvaru labutě charakterizovaly zábavu člověka, který se všech běžných požitků už dávno nasytil. Do reality mě vrátil náznak potlesku na otevřené scéně pro paňácu chodícího po rukou – celé představení bylo opravdu spíš cirkus. Přestrojení Elvíry, Ottavia a Anny připomínalo erotický rituál z Kubrickova filmu Eyes Wide Shut, což by bylo v pořádku. Jen jsem se nemohl zbavit dojmu, že masky zpěvákům deformují hlasy. Zpěváci navíc při svém tercetu působili spíš dojmem zoufalých sirotků z Rosenkavaliera – jen bez té ironie.
Režisér Bruno Berger-Gorski se v Brně naposledy představil inscenací Verdiho Macbetha a nutno říci, že oproti ní je v Donu Giovannim méně naschválů. O to více však z jeviště čišela naprostá režisérská bezradnost a pomalu se šinoucí nuda. Tahačka Giovanniho s donnou Annou, souboj s jejím otcem, všechno bylo jaksi pomalé, statické, strojené a neuvěřitelné. Když ze sebe Giovanni před svojí árií Fin ch'han dal vino najednou okázale strhl plášť a začal s ním extaticky mávat, měl jsem dojem, že se zbláznil. Jistě – ať se režíruje konvenčně, ale ať to režisér neodbývá a neschovává se za to. A ať tu konvenci dodržuje a nenechá například Masetta, aby se během žárlivých výčitek Zerlině tahal s jinými holkami. Pěvci neměli vedení, nevěděli, co se sebou, nesli na svých zádech bezradnost, za kterou nemohli.
Zároveň s tím šlo i hudební nastudování. Peter Feranec začal osudové akordy předehry v mohutně romantickém duchu, od přechodu na rychlé tempo se ale začalo provedení rytmicky sypat a už se nikdy pořádně nesešlo. Mimochodem předehra byla i na Molto Allegro příliš rychle, orchestr nestíhal artikulovat a zněl ještě ke všemu rozmazaně. Tempa byla vůbec přehnaná oběma směry – laciná snaha o tempové kontrasty měla zřejmě zakamuflovat celkově odbytou dirigentskou práci. Peter Feranec především vůbec stylově nesjednotil pěvce – každý si zpíval, jak se mu to hodilo. Ve výsledné hudební šlichtě bohužel úplně ztrácelo význam, jestli někdo zpívá dobře, nebo špatně.
Naprosto příšerné byly recitativy, někteří pěvci si neustále vypomáhali polomluvenými pasážemi a zanášeli tyto hloupé rádobyveristické manýry i do árií. V tomto směru smutně exceloval především Gustáv Beláček, jehož Leporello je něco, co už nikdy v životě nechci slyšet. Intonační nejistota, nijaký hlas, z verismu tam opravdu byly jen ty hloupé manýry. Příliš dobře nedopadl ani představitel titulní role Svatopluk Sem. Smutné je, že u něj bych ještě cítil potenciál zazpívat Giovanniho přesvědčivě, potřeboval by ale vedení, kterého se mu nedostávalo. Jeho světlý baryton se na roli hodí, má i výrazové předpoklady, ale proč třeba zpívá Là ci darem la mano s tak šíleným patosem? Měl jsem dojem, že Zerlině zvěstuje blížící se smrt, místo aby ji sváděl. A když opominu osobní pěveckou kulturu, proč mu to neřekl dirigent? Aleksandra Buczek (Donna Anna) byla nijaká, zcela nezajímavá, přehlédnutelná herecky i pěvecky. Kornel Maciejowski téměř nebyl slyšet, Ottaviův nerozhodný charakter by se měl projevovat jinými prostředky, například zvládnutými koloraturami. Zdeněk Plech (Komtur) se pěvecky nijak nevyvíjí na to, jaké vzbuzoval před lety naděje. Andrea Široká svoji Zerlinu jaksi „normálně zazpívala“, což zdánlivě nezní jako pochvala, v rámci zmateného nastudování to ale působilo vysloveně osvěžujícím dojmem. Daniela Straková-Šedrlová zpívala Elvíru s výrazově přijatelným patosem a afektovaností, což by mohlo být fajn, kdyby se s ní stylově sešli i ostatní. Typově dobrý Masetto by v lepším představení mohl být i David Nykl. Ale jak jsem říkal, v tak odbytém binci by se ztratili i nejlepší zpěváci světa.
Operní představení je rituál a musí se k němu tak přistupovat. Událost z něj nedělá červený koberec pro premiérové hosty, následující raut, ani jakákoliv jiná opičárna. Po včerejším Donu Giovannim by mě opravdu zajímalo, kdo a kolik peněz za takovou nehoráznost dostal. Divadlo bylo při premiéře plné odhadem ze sedmdesáti procent, takže kasovní trhák se očekávát rovněž nedá. Proč se hrají věci, na něž nejsou k dispozici interpreti, je ve hvězdách. Připomínám ještě jednou, že se nejednalo o nepochopenou provokaci, alternativní koncepci nebo cokoliv podobného. Byl to jen obyčejný zmetek. Byl jsem nakonec vděčný za všechny škrty, ať už dávaly smysl nebo ne – celé to utrpení se aspoň neprotahovalo. „Vyhoďte operní budovy do povětří,“ požadoval kdysi Pierre Boulez. Tu brněnskou po včerejšku klidně.
Wolfgang Amadeus Mozart: Don Giovanni, libreto Lorenzo da Ponte. Hudební nastudování – Peter Feranec, režie – Bruno Berger-Gorski, scéna a kostýmy – Daniel Dvořák, sbormistr – Pavel Koňárek, choreografie – Hana Litterová. Don Giovanni – Svatopluk Sem, Leporello – Gustáv Beláček, Komtur – Zdeněk Plech, Masetto – David Nykl, Donna Anna – Aleksandra Buczek, Donna Elvira – Daniela Straková-Šedrlová, Zerlina – Andrea Široká, Don Ottavio – Kornel Maciejowski. Orchestr a sbor Janáčkovy opery. 17. 5. 2013, Janáčkovo divadlo, Brno.
Nikol Murínová
23. květen 2013, 20:36Aleš Jakubík
22. květen 2013, 16:04Tomáš Studený
20. květen 2013, 0:40Tomáš Studený
20. květen 2013, 1:01Jaroslav Kocurek
19. květen 2013, 23:45Jan Honus
19. květen 2013, 17:44Václav Zajíc
18. květen 2013, 16:27Jaroslav Kocurek
18. květen 2013, 12:45Milan Bátor
18. květen 2013, 18:05