Filharmonie Brno uspořádala další skvostný koncert, nad jehož silou účinku zůstává rozum stát. Vzhledem k tomu, že nás v poslední době takto blaží týden co týden, nabízí se otázka, čím to všechno skončí. Odpověď známe: zavřením Janáčkova divadla a dlouhými prodlevami mezi koncerty. Právě světová úroveň zdejší dramaturgie, jež mimo Vídeň stěží hledá obdobu na stovky kilometrů daleko, je vhodným řešením pro nárazově fungující orchestr, který nyní přichází o poslední důstojné působiště.
Dvě časově i psychologicky vyvážené poloviny večera přinesly výmluvný dialog. Apoteózou mrtvého jazyka i anticky traktované lidské tragédie byla latinská kantáta Dido neprávem opomíjeného génia Jana Nováka, novoříšského rodáka, který významnou část svého života zasvětil Brnu. Nejde jen o běžný pocit křivdy pramenící ze srovnání umělecké hodnoty Novákova díla s četností jeho provádění, takový zažíváme u každého druhého skladatele. U Nováka nacházíme jedinečné propojení strukturní a formové originality s vnější atraktivitou pro široké publikum. Ukazuje to na kombinaci janáčkovského intelektu a dvořákovské řemeslné suverenity tvůrce. O podobné přednosti usiloval i Novákův učitel Bohuslav Martinů a nebude příliš smělé tvrdit, že v řadě momentů překonává žák svého mentora.
Ve znamenité symbióze odkrajoval jednotlivé obrazy dramatu jak hutný znělý, místy až hromující mezzosoprán Marlene Lichtenbergové, tak i dunící široký basový fond Richarda Nováka, který se tentokrát představil v úloze autentického vypravěče (k Janu Novákovi má blízko jako umělec i jako součást rodiny) s neomylně rytmizovanými akcenty i délkami latinských slabik. Početná mužská část Českého filharmonického sboru Brno (sbormistr Petr Fiala) zde má relativně malou plochu, ovšem náročnou pěvecky i deklamačně. Nastudování bylo zjevně věnováno velké úsilí a výsledek zněl s až neúprosnou bezchybností.
Zrání je jedním z velkolepých počinů Josefa Suka potažmo celé romantické orchestrální řeči Čechů. Je tady rafinovaně políčeno na wagnerovskou i straussovskou gestiku a jejich typické omývání přívaly zvuku, i když třeba Sukova motivická a tematická práce nedosahuje takové míry rafinovanosti. Apoteóza neomezených možností lidské osobnosti je u Suka vpravdě nietzscheovská a orchestrální sazba mohutná. Ženská část zmíněného pěveckého sboru přednesla v závěru svůj miniaturní atmosférický part bez zaváhání.
Je dobré zdůraznit, jak ošidné je u obou zřídka prováděných náročných partitur volit příliš vysoká měřítka úrovně orchestrální interpretace. Jde o natolik působivá díla, že vlastně i prosté odehrání bez větších výpadků a odchylek je výjimečným zážitkem. Členové orchestru Filharmonie Brno k tomuto minimu přidali i něco navíc a celkový efekt byl nakonec mimořádný, spokojeni snad odcházeli všichni. Neškodí ale ani kritičtější pohled. Hráči by neměli spoléhat na to, že je z bryndy střídavých výkonů bude donekonečna dostávat dramaturgie koncertů, která jim dodá krajní účinek i bez většího interpretačního zaujetí. Je sice pravda, že ne každý dirigent si s orchestrem dobře porozumí. Je ale otázka, proč má zkušený norský kapelník s českými kořeny Stefan Veselka tak často problém sejít se s hráči na první dobu. Jakoby se celou dobu snažil přimět je k něčemu, co nechápou.
Orchestr byl v Novákově kantátě dobře připravený a bezchybný, ale také jakoby bez života, hroty četných katarzí zůstaly obroušeny. Bicí sekce byla plná mladých lidí, kterým jejich učitelé zjevně zapomněli zdůraznit, že symfonické koncerty nejsou žádnou něžnou nudou pro staré páprdy, kteří nesnesou víc než mezzoforte, že i zde má plná dynamická škála své místo. Jsou již zapomenuti jejich legendární učitelé Vlk, Novák (shoda jmen) či Šumpík? Žestě byly přesné, ale bojácné. Kdyby se hrál Schönberg, Ligeti nebo Xenakis, dala by se pochopit určitá nesmělost a nezkušenost s novodobými orchestrálními finesami, ale Novák je to nejvděčnější a i vnějškově nejatraktivnější, co se z domácího repertoáru nabízí. Podobně jako v případě Janáčka tu je něco, co mohou brněnští filharmonici světu pomoci objevovat a sami tím získat věhlas. Místo toho se k Novákovi staví se zjevnou podezřívavostí. Všechno jim tu přitom hraje do karet. Kdyby takto hráli Beethovena, těžko by kdo dál než v Ostravě či Bratislavě stál o to slyšet je. Neměli by propásnout příležitost být výjimeční.
Suk je o poznání tradičnější repertoár, ale také náročnější, a proto zřídka slýchaný. Sluší se i zde poděkovat za odvedenou práci, ale některé nedostatky již byly markantní. Nešlo jen o lesní rohy, jež v unisonech opravdu trestuhodně plavaly a neshodly se prakticky nikdy. Více zaráží fakt, jak se hráči postavili k tak mimořádné interpretační výzvě a nechali si ji svou zarážející apatií proplout mezi prsty. Představme si hokejisty (kterým určitě rozumíme všichni): také zápasy s rozličnými outsidery mohou být přehlídkou kvalitního hokeje, pravé virtuozity řemesla. Ale je jasné, že na dno svého umění i sil si hráči sáhnou až při zápasech s Kanadou a Ruskem. A pokud ukážou skvělý výkon, nikdo jim nemůže vytknout, že momentálně nejsou ti nejlepší a že prohráli. V symfonické hudbě je každá taková Kanada či Rusko, tedy hlavně Mahler, Janáček a v tomto případě i Suk, organizačně náročnou a nákladnou akcí, nyní i se sólisty, sborem a ohromným obsazením. I pouhá kapka hrdosti by v každém hráči měla z takových koncertů učinit svátek, jakých není mnoho. Ano, nejsou to amatéři, profesionálové musí udržet rozvahu a nedávat najevo dětinské nadšení. Dnešní doba ale více než která jiná umožňuje srovnání a já kam až mi paměť sahá, nepamatuji tak viditelně znechucený orchestr.
Brněnským filharmonikům zbývá před rekonstrukcí odehrát v Janáčkově divadle jediný koncert s reprízou, a to 9. a 10. února; pro zbytek této sezóny a pro celou příští je tato budova tabu. Loučení je dobrou příležitostí pro malou bilanci. Janáčkovo divadlo je nádherný reprezentativní prostor, pro hudebníky ovšem zrádný. Vynaložení ohromného úsilí dokáže částečně vykompenzovat akustické nedostatky, zatímco sebemenší chybičku (v jednom momentě Novákovy kantáty např. vpád někoho v prvních houslích o dobu dříve) dokáže postřehnout i nedoslýchavý. Hudebníci z orchestru jsou vesměs zkušení a mnohokrát vystupovali v sálech, kde se posluchači opájejí a dojímají přívaly hudby, jednotlivá drobná pochybení jim požitek nezkazí, pokud je vůbec postřehnou, a na konci bývají dojatí a nadšení. V Brně si všichni zvykli na suchý zvuk, v němž je především třeba neudělat chybu, ostatní je vedlejší. Nemůžeme se proto divit, že přílišné úsilí z jejich strany často vynakládáno není. Patrné je to z občasných pohostinských vystoupení zahraničních orchestrů, jejichž zvuk zde takřka bez výjimky vyznívá o mnoho lépe. Orchestry na turné mívají repertoár perfektně zažitý a obehraný, neznají nejistotu ani technické obtíže a není pro ně takový problém vydat ze sebe jednorázově krajní výkon, i když vědí, že se tomuto nehudebnímu prostoru díkybohu zase nadlouho vyhnou.
Zmiňovaná zrádnost Janáčkova divadla tkví v tom, že ji nelze vymazat z paměti. Každý, kdo většinu symfonických koncertů vyslechne právě zde, má deformovanou představu o orchestrálním zvuku. Existuje nebezpečí, že ji budou bezděky realizovat i v novém koncertním sále. Obava se týká především lidí okolo brněnské radnice a Filharmonie Brno, kteří se dost možná na koncerty v Praze či v cizině příliš často nedostanou. Přejme si, aby to byla obava lichá, varující je ale zjevná neochota orchestru vystupovat v Besedním domě s větším repertoárem předklasických a klasických skladeb kantátových a oratorních a symfonické hudby vrcholného romantismu. Přitom takový Smetana či Čajkovskij by Besednímu domu dozajista slušel a s drobnými akustickými úpravami by rozhodně bylo možné jít ještě dál k novější hudbě. Filharmonie Brno stojí až do otevření nového sálu, tedy minimálně další tři roky, na rozcestí. Byla by škoda, kdyby si celou tu dobu vystačila s přešlapováním a snášením důvodů proč to či ono nejde. V kombinaci se sokolským Stadionem, případně i výstavištěm (rozličné dispozice v „áčku“ či „zetku“) nebo Mahenovým divadlem se v Besedním domě orchestr ukáže v rozličných kontextech zvukových i protokolárních, zažije trochu dobrodružství, neuspí se ve svém bolestínství a dá konečně viditelně (nejen slyšitelně jako dosud) najevo, nakolik nouzová situace kolem neexistence koncertního sálu vlastně je. Ať je tam pár let beznadějně vyprodáno! A ze „ztráty“ Janáčkova divadla jistě půjde udělat přednost v podobě kýžené katarze.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..