Na pořadu koncertního abonmá Filharmonie Brno byla včera premiéra „amerického večera“. Kompozice Antonína Dvořáka a Bohuslava Martinů, které byly na programu, vznikly v New Yorku, Elliott Carter tam byl doma. Večer to byl vydařený, i když se ukázalo, že mimohudební dramaturgické podněty s sebou vždy nesou jisté riziko nesourodosti. Velký – i když předpokládám, že ze strany dramaturga Vítězslava Mikeše předpokládaný – stylový zlom vznikl mezi Dvořákovou suitou a hobojovým koncertem Elliotta Cartera. Ten zlom byl natolik prudký, až zabolel, ale v dobrém slova smyslu. Umění tu zdaleka není jen od toho, aby hladilo, a líbezná hudba vnímaná na půl ucha po dobrém jídle lezla krkem už Mozartovi.
Když Elliott Carter na podzim 2012 zemřel, bylo mu sto tři let. New York se zrovna vzpamatovával z průletu hurikánu Sandy a na město se hnala sněhová bouře. Vytrvalý vítr venku mi tuto bouřlivou kulisu Carterova odchodu připomněl a na mnohé posluchače zapůsobila stejně bouřlivě jeho hudba. Zařazování soudobé hudby do běžných abonentních cyklů je u nás pořád ještě zvláštností, se kterou se publikum vyrovnává různě. Když se ozvaly první disonance Koncertu pro hoboj, koncertantní soubor a orchestr, část obecenstva zřetelně zneklidněla, začala šustit programy a občas do nich nahlížela i během celých asi dvaceti minut trvání skladby. Lidé asi částečně nevěřili vlastním uším, částečně hledali spásu v průvodním textu Jiřího Beneše, aby věděli, co si mají myslet. Vzpomněl jsem si u toho na San Francisco Polyphony Györgyho Ligetiho (1. března 2012), kterou se publikum hanebně prožvanilo a prorušilo ke kratičkému zdvořilému potlesku. Tentokrát to bylo přece jen jinak – Carter sice zvedal lidi ze sedadel a na první poslech neproniknutelné skrumáže drobných motivků fungovaly jako kružítko v zádech. Hansjörg Schellenberger (podotýkám, že kromě dirigování hraje též na hoboj) ale skladbu stylově výborně nastudoval a nádherný výkon podal hobojista Vilém Veverka. Právě jeho kouzlení s barvou nástroje a obliba u publika byly zřejmě zásadními faktory, které nakonec diváky s nezvyklou skladbou smířily. Nakonec je přiměly i k vytrvalému potlesku, kterým si vynutili přídavek – byl jím Pan z Metamorfóz Benjamina Brittena.
Carterův koncert připomene concerto grosso svým členěním na sólový nástroj, koncertantní skupinu viol a perkusí a orchestrální tutti. Nejvíce pozornosti na sebe pochopitelně strhával hoboj, jehož melodické linky jsou sice překvapivé a těžko uchopitelné, ale přece jen se jich dá posluchačsky dobře držet. K tomu musíme přidat ještě opulentní barevné kouzlení Viléma Veverky, což je základní charakteristika jeho hry obecně. Dokázal rozeznít hoboj od „zašpiněných“ chrčivých tónů přes ušlechtilou kantilénu až k hvízdání laserové zbraně ze Star Wars – byl opravdový požitek to sledovat a vnímat. Druhým, poněkud překvapivým sólistou skladby pro mě byl tympánista Lukáš Krejčí, který zahrál skvěle, vlastně trošku zatlačil do pozadí i koncertantní perkuse. V celkovém zvuku se jaksi ztrácely violy, více se začaly prosazovat až někdy od poloviny skladby. Tady je ale možné, že to způsobily nešťastné akustické podmínky Janáčkova divadla. Možná by pomohlo i jiné rozesazení orchestru, které by jejich skupinu i opticky více vydělilo od ostatních.
Hansjörg Schellenberger hleděl, aby Filharmonie Brno příliš nezpívala a hrála především velmi konkrétně a čitelně proud navazujících motivů. Přispívalo to k celkové orientaci i posluchačskému komfortu. Myslím ale, že se to nepříznivě podepsalo na provedení předchozí „Americké“ Suity A dur Antonína Dvořáka. Orchestr v ní nedělal nějaké slyšitelné chyby, ale s nezpěvným a jaksi úsečným pojetím se mi těžko smiřovalo a zpětně jsem získal pocit, že to byla stylová příprava na Carterův koncert. Orchestru by se asi těžko podařilo přeskočit z jednoho stylu do druhého a Dvořák to trošku odnesl. Samozřejmě netvrdím, že Dvořáka je možné jenom „po česku“ zazpívat a neexistují žádné interpretační alternativy, ale zvuk byl bez šťávy, kontrabasy zněly unyle, ale to mohlo být zase akustikou sálu. Celkově si myslím, že dramaturgický zlom mezi Dvořákem a Carterem je ve své naléhavosti pochopitelný a burcující, je ovšem otázka, jestli je možné jej při koncertě odpovídajícím způsobem provést, pokud nemá jeden ze skladatelů interpretačně ustoupit.
K tomu mě vede i dojem, jaký ve mně zanechala Symfonie č. 5 Bohuslava Martinů. Orchestr se během přestávky dokázal stylově přeorientovat, jeho zvuk zhutněl, získal celkově barvu a provedení bylo opravdu potěšující. Kompozice střídavých nálad plynula ve svých zvratech naléhavě, bezvadně hrála dřeva, především flétny ukazovaly, co dovedou. Krásně vyzněla závěrečná třetí věta a její gradace od pomalého, zachmuřeného začátku k energickému vyvrcholení. Amerika v Brně se vydařila, slyšet ji můžete ještě dnes večer.
Antonín Dvořák: Suita A dur op. 98b „Americká“, Elliott Carter: Koncert pro hoboj, koncertantní soubor a orchestr, Bohuslav Martinů: Symfonie č. 5 H 310. Hudební nastudování – Hansjörg Schellenberger, Vilém Veverka – hoboj, Filharmonie Brno. 15. 5. 2014, Janáčkovo divadlo, Brno.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..