Elia Cmíral - part 1. Film, kterému chybí druhý díl

9. prosinec 2014, 11:14

Elia Cmíral - part 1. Film, kterému chybí druhý díl

Skladatel Elia Cmíral se etabloval v Hollywoodu, napsal hudbu i k takovému trháku, jako je Ronin, a to začínal z ničeho. Příběh nadaného mládence, který usilovnou prací docílil úspěchu, zpracovává dokumentární film Petra Kaňky, nedávno dokončený ve studiu ČT Brno.

Elia Cmíral začínal mezinárodní kariéru jako emigrant, který přišel v 80. letech do Švédska bez peněz, jen v oblečení, které měl na sobě. Vstřícná sociální politika švédské vlády i tolerantní společnost mu umožnila, aby se nejen usadil, ale mohl také pracovat. Hrál v různých kapelách, psal hudbu k divadelním hrám. A hlavně – získal stipendium do USA, studoval filmovou hudbu u Christophera Younga a složil hudbu k filmu Apartment Zero. Na úspěch zareagoval tím, že se neuváženě vrátil do Švédska, a po třech letech zjistil, že na něj v Hollywoodu všichni zapomněli a může začínat znovu. Povedlo se, žije spokojeně se svojí japonskou ženou a dvěma dětmi, jen nějaké velké ocenění – třeba Oscar – ještě chybí. Ale jak sám hned ze začátku říká, o tom se může natočit part 2.

Scénárista a režisér Petr Kaňka ve svém portrétu Elii Cmírala předkládá téměř operetní příběh o tom, jak chudý a talentovaný chlapec skrze vlastní píli ke štěstí přišel. Jako exemplum pro nejisté a nerozhodné existence je to jistě dobré, ale pořád mi v něm něco chybělo. Především to byl důvod, proč se na takový film vůbec dívat, když stačí poslouchat. Velkou část snímku tvořily mluvící hlavy – kromě samotného Elii Cmírala se objevila i jeho žena a děti, ale hlavně zmíněný Christopher Young, Frank Mancuso a další vlivní kolegové. Kdo nebyl k dispozici živě, objevil se aspoň na společné fotografii nebo jako autor věnování na plakátu: Elio, jsi génius. Věnování Cmíral divákovi přečte i přeloží, což je jaksi příznačné pro celý film. Ani v nejmenším mi nevadí, že se Elia Cmíral tak trochu chlubí, nakonec má čím, ale celou dobu jsem měl neodbytný dojem, že sleduji rozhlasový pořad a z filmu by vlastně stačila jen zvuková stopa.

Televizní premiéra 10. prosince ve 20:20 na ČT art

Nic na tom nemění ani ukázky z filmů, ke kterým Elia Cmíral napsal hudbu, naopak spíš upozorňují na to, že v dokumentu samotném se po vizuální stránce skoro nic neděje. Záběry na Hollywood Sign nebo na Sunset Boulevard jsme viděli všichni tisíckrát a dnes už koneckonců není velký problém si do Kalifornie zajet a podívat se na ně osobně. Film se zaměřuje na efektní vrcholy Cmíralovy kariéry, což je logické, ale cesty k nim se jen povrchně dotýká – místy mi připomínal Leacockovu povídku o milionářích, kteří přišli do města s pětníkem v kapse. Prostě přišel, chvíli mu nevěřili, ale nakonec viděli, jak zvítězil. Zdálo se, že jediným zádrhelem ve Cmíralově životě byl první nepovedený pokus o emigraci skrze formální manželství s Američankou, která si překvapivě začala dělat nároky na to, aby byl jejich svazek i naplněn. Tady musím říct, že vtípek s písní Ruty šuty Arizona, Texas jsem ocenil, ale zase fungoval čistě jako audio.

Po seznámení s životními úspěchy Elii Cmírala bych se opravdu rád podíval na part 2, který by reflektoval něco z toho, co zůstalo pod povrchem. Kde vůbec přišel k prvnímu hudebnímu vzdělání a praxi? Cmíralova matka ve filmu uvádí, že ji syn několikrát přemlouval, aby u něj v Kalifornii zůstala. Jak bylo jemu, když ji opouštěl a potom spoustu let neviděl? I jeho manželka působí dojmem bytosti jaksi nepodstatné a vedlejší, i když ji zmiňuje jako velkou lásku a na začátku druhé hollywoodské kariéry jej pravděpodobně živila (opět – nic proti tomu, manželé si mají pomáhat podle svých sil). Je pro něj rodina něco víc než dítě, které musí někdo vyzvednout ze školy? Po většinu doby dostáváme informace především o tom lepším ze Cmíralovy práce. V zásadě se ale nedozvíme, na čem vlastně stojí. Máme před sebou něco mezi oslavným portrétem a neúplným encyklopedickým heslem.

Nestojím samozřejmě o žádné bulvární šťourání v soukromí, ale o komplexnější pohled na život člověka, který i přes nepříznivé vnější okolnosti dosáhl svého. Amerika se do snímku dostala ve formě zcela samozřejmého připomínání vlastních úspěchů, ale rád bych ji tam viděl i z její další stránky: chtěl bych zkrátka vědět, co Elia Cmíral za svůj úspěch zaplatil. A na to už dokument bohužel žádné odpovědi nepřináší.

Elia Cmíral – part 1. Dokumentární / Hudební, Česko, 2014, 57 min. Režie: Petr Kaňka, scénář: Petr Kaňka, dramaturgie: Martin Polák, hudba: Elia Cmiral, kamera: Petr Vejslík, zvuk: Petr Kaláb, střih: Pavel Stříbrný. Hrají: Elia Cmiral, Juraj Herz, Christopher Young, Sachiko Cmiral, Adam Klemens, Christopher Lennertz, Frank Mancuso Jr., Michael Sandoval, Joel Soisson, Miroslava Svobodová. Předpremiéra 8. prosince 2014, kino Art, Brno, televizní premiéra 10. prosince ve 20:20 na ČT art.

Foto archiv České televize

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Pondělí 17. listopadu, den dvacátého pátého výročí Sametové revoluce, byl v Brně až marnotratně bohatý na nejrůznější shromáždění, proslovy, blokády, průvody, výstavy a předpremiéry. Jednou z nich byla i projekce televizního filmu Brněnského studia ČT Hvězdy za železnou oponou v kavárně Trojka. Ve zcela zaplněném sále panovala atmosféra pospolitosti a radostného očekávání. Věkově se publikum, jež na projekci přivítali tvůrci filmu režisér Pavel Jirásek a dramaturg Martin Polák, pohybovalo od zjevných pamětníků po mladé rybízky, kteří moc netušili, co mají od filmu čekat.  více

Přes neustálou nejistotu, co je realita a co fikce, co je autentické a co stylizované, kdy to Cave myslí vážně a kdy na nás jen ironicky pomrkává, si můžeme být jisti, že sledujeme maximálně pravdivý dokument o veřejné postavě jménem Nick Cave. Nebo alespoň dokument o tom, jak Nick Cave vidí sám sebe. Nebo jak chce, abychom ho viděli my. Vlastně je to ve skutečnosti komedie o vycpaných andulkách.  více

Kdo očekával, že si připomene největší hitovky Björk, byl devadesátiminutovým přílivem podivných „nemelodických“ tónů nepříjemně zaskočen. A víte co? Dobře mu tak. Hudební vývoj této svébytné umělkyně klade na posluchače čím dál tím větší nároky.  více


Abonentní řadu Filharmonie doma zahájila ve čtvrtek 21. listopadu v Besedním domě Filharmonie Brno pod vedením Roberta Kružíka. Zatímco první polovina byla věnována skladbám Johanna Sebastiana Bacha, ovšem v úpravě autorů 20. století, druhou polovinu vyplnila Symfonie č. 4 Alfreda Schnittkeho. V další kompozici první poloviny před orchestr předstoupil houslista Martin Pavlík, a ve Schnittkeho Čtvrté symfonii se k orchestru přidali mezzosopranistka Hana Kopřivová a tenorista Pavel Valenta. V obou polovinách koncertu pak orchestr doplnil pěvecký sbor Gaudeamus Brno pod vedením Daši Karasové a Martiny Kirovévíce

Moravskou národní operu Její pastorkyňa Leoše Janáčka (1854–1928) přivezlo do Brna na festival Janáček Brno 2024 Moravské divadlo Olomouc v koprodukci s Janáčkovou operou NdB. Inscenační tým v čele s režisérkou Veronikou Kos Loulovou se titul rozhodl uvést pod názvem Jenůfa, pod kterým se uvádí v zahraničí. Ve středu 20. listopadu, pět dní po své premiéře v Olomouci, mohli také diváci v Mahenově divadle shlédnout nejnovější tuzemské uchopení nejhranější Janáčkovy opery. Hudebního nastudování výrazně upravené původní verze z roku 1904 se zhostila dirigentka Anna Novotná Pešková, a v hlavních rolích se představili Barbora Perná (Jenůfa), Eliška Gattringerová (Kostelnička), Josef Moravec (Laca Klemeň) a Raman Hasymau (Števa Buryja).  více

Kancelář Brno - město hudby UNESCO vám za finanční podpory JIhomoravského kraje v rámci aktivit spojeným s Rokem folklorních souborů představuje soupis aktivních folklorních uskupení (soubory, chasy, muziky) na území Brněnska.  více

Další z orchestrálních koncertů, který se odehrál v rámci festivalu Janáček Brno, patřil domácímu Orchestru Janáčkovy opery NdB pod vedením dirigenta Roberta Kružíka. V pátek 15. listopadu v Mahenově divadle zazněly skladby Leoše Janáčka, Miloslava Ištvana a Bohuslava Martinů. U každé z kompozic pak orchestr doplnili sólisté: u první jmenované to byl houslista Jan Mráček, u druhé recitátoři Daniel Bambas Hana Briešťanská, a při závěrečné kvarteto zpěváků Jana Šrejma KačírkováVáclava Krejčí HouskováVít Nosek a Tadeáš Hoza, se kterými orchestr doplnili také Český filharmonický sbor Brno a Dětský sbor Brnovíce

Mezinárodní festival Janáček Brno nedává prostor pouze profesionálním tělesům, ale v jeho dramaturgii se pravidelně objevují například i studentské projekty. Tak tomu bylo i ve čtvrtek 14. listopadu, kdy byla v divadle Reduta uvedena světová premiéra scénického projektu Konzervatoře Brno s název Vitka Osudová (Koleda milostná). Hudební koláž spojovala různá díla Vítězslavy Kaprálové a Bohuslava Martinů. Stvořil ji Tomáš Krejčí, který společně s Katarínou Duchoňovou a Helenou Fialovou celé představení se studenty konzervatoře také hudebně nastudoval. Na scénáři s Tomášem Krejčím spolupracovala Hana Mikolášková a režie se ujala Alexandra Bolfovávíce

Komorní řada koncertů festivalu Janáček Brno 2024 je zaměřena na kvartetní, ale i sborovou tvorbu. A právě večer konaný ve středu 13. listopadu v prostorách Janáčkova divadla představil mladé ambiciózní sborové těleso JK Voices nesoucí v názvu iniciály svého zakladatele a sbormistra Jakuba Kleckera. Soubor je složený z několika generací zpěvaček a svým fungováním, částečně i repertoárem, navazuje na tradici starších brněnských sborů jako například Kantiléna. V rámci večera se v jednotlivých skladbách představili sopranistka Doubravka Novotná, klavíristé Jiří Hrubý a Helena Fialová, houslistka Barbara Tolarová, harfistka Pavla Kopecká a flétnistka Hana Oráčovávíce

Trumpetista Jiří Kotača založil před deseti lety big band Cotatcha Orchestra. Ten dnes vystupuje s různými programy od nejtradičnějšího jazzu až po vizionářské propojení jazzu s elektronikou. S Jiřím Kotačou hovoříme o tom, jak se orchestr postupně vyprofiloval, jak vzniká autorský repertoár na pomezí jazzu a elektroniky, ale také o tom, co fanouškům přinese listopadový koncert k 10 letům orchestru. Řeč je i o Kotačově mezinárodním kvartetu nebo o tom, jak je možné hru na trubku a křídlovku obohatit efekty.  více

Ačkoliv je Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno věnován především klasice, dramaturgie se nebojí přimíchat do programu například jazzové nebo folklórní koncerty. Právě lidovému umění bylo v neděli 10. listopadu v 15 hodin věnováno pásmo Opojen písní, jehož scénáře a režie se ujala Magdalena Múčková. V podání sboru Netáta ze Strání, jehož vedoucí je Marie Múčková, zpěvačky Kateřiny Gorčíkové z Březové a lidové hudby Matóše z Lopeníka zazněly lidové písně, které zaplnily prostor divadelního sálu brněnské Reduty. Tento komorní hudební pořad akcentoval především obec Březová (Brezová), kterou několikrát sám Leoš Janáček (1854–1928) navštívil a jíž věnoval esej Březovská píseň (1899). Čtení z této eseje procházelo v podání Vladimíra Doskočila celým programem a velmi povedeně tak pásmo propojilo přímo s osobností Leoše Janáčka.  více

Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno nabídl v sobotu také koncert Brno Contemporary Orchestra. Pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra zazněl program z děl čtveřice skladatelů, kteří jsou velkou mírou spjati s Brnem. V divadle Reduta zazněly kompozice Miloslava Ištvana, Aloise Piňose, Josefa Berga a Petra Kofroně.  více

Janáčkova opera Příhody lišky Bystroušky pár dní nazpět oslavila 100. výročí premiéry, která se uskutečnila v Národním divadle Brno. Jejího novodobého festivalového uvedení se zhostil soubor Národního divadla moravskoslezského v režii Itzika Galiliho – choreografa a režiséra izraelského původu. Přivezená inscenace byla uvedena v neděli 10. listopadu v Mahenově divadle.  více

Do letošního ročníku festivalu Janáček Brno přispěla i Hudební fakulta Janáčkovy akademie múzických umění. Její posluchači připravili sobotní komponovaný program, který divákům předvedl nejen hudbu nejrůznějších stylů, ale také jim ukázal různé prostory fakulty. Při vstupu na fakultu byla příchozím rozdána barevná kolečka, která rozdělila publikum na tři menší skupiny. To vše se stalo z kapacitních důvodů, jelikož se program kromě auly odehrával také ve varhanním sále, klenbovém sále a učebně 09. Všichni tak slyšeli totožný program jen v jiném pořadí.  více

Téměř po devadesáti letech od svého vzniku se do Brna vrátila jediná opera Pavla Haase (1899–1944) Šarlatán. Inscenování této humorné opery se ujalo Národní divadlo moravskoslezské v režii Ondřeje Havelky a hudebním nastudování Jakuba Kleckera. Několik týdnů po premiéře inscenace v Ostravě se v pátek 8. listopadu v Mahenově divadle, kde měl Šarlatán v roce 1938 svoji světovou premiéru, nabídnul novinku ve svém devátém ročníku Festival Janáček Brno 2024.  více

Jedním z komorních koncertů devátého ročníku festivalu Janáček Brno byl také večer věnovaný dílům Leoše Janáčka, a zejména Pavla Haase. Tyto skladby provedla v úterý 5. listopadu v Mozartově sále divadla Reduta různá hudební uskupení složená z tenoristy Nickyho Spence, klavíristky Lady ValešovéNavarra String Quartetu, houslistky Ivany Víškové, hornisty Antonína Koláře a flétnisty Michala Vojáčkavíce

Sobotní dopoledne 2. listopadu bylo zasvěceno sborovým zpěvům v podání mužského pěveckého ansámblu Q VOX. Zpěváci si pro posluchače připravili skladby vybrané na základě dramaturgické linie opírající se o generační prolnutí (učitele) Pavla Křížkovského (1820–1885) a (žáka) Leoše Janáčka (1854–1928), jež byly v druhé půli doplněny díly sbormistrů a skladatelů kontextem i tvorbou spjatými s osobností Janáčka.  více

S tradičním dvouletým odstupem začal Mezinárodní festival Janáček Brno 2024, jehož slavnostní zahájení se uskutečnilo v pátek 1. listopadu v Janáčkově divadle. Národní divadlo Brno při této příležitosti uvedlo premiéru nové inscenace opery Výlety páně Broučkovy Leoše Janáčka (1854–1928), jenž vznikla na náměty dvou povídek Svatopluka Čecha. Režie operní novinky, která vznikla v koprodukci se Staatsoper Unter den Linden, Berlin a Teatro Real, Madrid, se ujal kanadský režisér Robert Carsen. Hudební nastudování, stejně jako dirigování premiéry bylo vloženo do rukou Marka Ivanoviće a v titulní roli Matěje Broučka se představil skotský tenorista Nicky Spencevíce

Nejčtenější

Kritika

Abonentní řadu Filharmonie doma zahájila ve čtvrtek 21. listopadu v Besedním domě Filharmonie Brno pod vedením Roberta Kružíka. Zatímco první polovina byla věnována skladbám Johanna Sebastiana Bacha, ovšem v úpravě autorů 20. století, druhou polovinu vyplnila Symfonie č. 4 Alfreda Schnittkeho. V další kompozici první poloviny před orchestr předstoupil houslista Martin Pavlík, a ve Schnittkeho Čtvrté symfonii se k orchestru přidali mezzosopranistka Hana Kopřivová a tenorista Pavel Valenta. V obou polovinách koncertu pak orchestr doplnil pěvecký sbor Gaudeamus Brno pod vedením Daši Karasové a Martiny Kirovévíce