Matka Ježíše Krista má představovat dramatické těžiště maďarské rockové opery Evangelium o Marii, jejíž českou premiéru uvedlo o víkendu Městské divadlo Brno. Paradoxně ponejvíce figuruje v názvu. Dílo z roku 1991 pochází od trojice maďarských tvůrců: libretistů Pétera Müllera a Pétera Müllera Sziámiho a skladatele László Tolcsvaye. Už rok po prvním uvedení titul nastudovala Nová scéna v Bratislavě a zdejší inscenace Jozefa Bednárika dosáhla úctyhodných 250 repríz a odstartovala muzikálový boom v tehdejším Československu. Stačí to vše k návratu Evangelia o Marii?
Tolcsvay přihlížel vzniku nynější brněnské inscenace a v rozhovoru mi přiznal, že si začal hudební materiál psát už roku 1989. Bylo to v posledních měsících komunistické Maďarské lidové republiky a tedy v režimu, k jehož pádu a k urychlení politických změn přispěl i rozpad bývalého Východního bloku. Důležité při komponování bylo, že se tak nedělo na objednávku žádné konkrétní scény a zpracování mariánského tématu vznikalo zcela svobodně a nezávisle na dramaturgických módách či komerčních tlacích dnešního hudebního divadla. I žánrově je tedy čistě z vůle autora vtisknuté do nezvyklé muzikálové formy (díky minimu mluveného slova se mluví také o opeře nebo svérázném oratoriu)
Není divu, že v dobách nově nabyté demokracie a svobody začala po zhroucení ateistické diktatury komunistů rezonovat náboženská, přesněji řečeno křesťanská témata. Dnes už je situace jiná. Jmenovaná maďarská trojice ve svém hudebním evangeliu nepřekročila jeho literární žánr. I když v centru pozornosti tady neměl být Spasitel, ale rekonstrukce toho, co mohla cítit Panna Marie, jak reagovala na to, co se stalo s Ježíšem, co prožívala na Golgotě. Pocity a myšlení Matky Boží třeba v pašijové scéně tady mají fungovat jako muzikálový apokryf.
Vypravěčem příběhu je evangelista Jan, všímá si mateřské bolesti Panny Marie spojené s těžkým údělem jejího syna. Soustřeďuje se se na Ježíšovo narození, vyvraždění neviňátek, klanění tří králů i útěk celé rodiny do Egypta, A poté na Ježíšovo ukřižování a zmrtvýchvstání. V centru pozornosti a hlavním hrdinou tady zůstává Ježíš Kristus, i když tvůrci mluvili o změně optiky. Marie je zastoupena hlavně svým vánočním a velikonočním příběhem, vše končí její smrtí a sdělením, že „celý svět se spasí v našich matkách!“ To je krédo muzikálu, který sedmadvaceti obrazech mísí a přeskupuje časové roviny a který už přece jen poněkud zestárnul. Mariologie navíc přece jen není (i při rozšířeném mariánském kultu) velkým a zásadním tématem Čechů, k víře spíš vlažných.
A protože původní dílo de facto obraz či životní příběh Bohorodičky nijak radikálně neinterpretuje a neposunuje, snažili mu dát jakýsi dnešní výmluvnější háv brněnští inscenátoři. Inscenace režiséra Stana Slováka není žádnou vizuální ukázkou biblické dějepravy, i ve svém moderním hávu však naráží na scénáristické limity originálu i své vlastní koncepce. Ta je ve výtvarném pojetí, choreografii i hereckém uchopení často spíše vnějškově rozdivočelou hrou na Bibli než divadelním zdůrazněním jejího tajemství a poselství.
Zůstane diváckým mystériem, proč výtvarník scény Jaroslav Milfajt novozákonní dění umístil do velkého chátrajícího vodojemu či plynojemu, před nímž z několika sopouchů občas vytryskne velký plamen. Tato opakovaná ohňová šou je po čase už spíše legrační než dramatickou záležitostí. Jako by si do tohoto nebezpečného chátrajícího prostředí odběhla skupina lidí zahrát právě Kristův příběh – divadlo na divadle se tady ovšem nenaznačuje ani nerozehrává. Okraj jeviště nad orchestrem dotváří jakési zátarasy z ostnatého drátu asociujících aktuální bariéry proti migrantům. Je pravda, že Svatá rodina utíkající před Herodem měla vlastně také uprchlický status, jinak podobná výprava mnoho smyslu nedává. K novodobé módě i situaci jistého exodu trochu odkazují dredy, sandály a turecké kalhoty čili orientální aladinky, jak v nich vystupuje početný taneční sbor (kostýmy Andrea Kučerová). Ostatně sedmnáctý obraz nese název Uprchlíci. Vybičovaná přepjatost sborových tanečních scén (choreografie Michal Matěj) tady napovídá, že jde spíše po povrchu děsivých scén ukřižování či Herodova řádění.
Přednost brněnské inscenace jistě představuje živý orchestr (hudební nastudování František Šterbák), protože předchozí produkce si musely vystačit s half playbackem. Poprocková hudba LászlaTolcsvaye sází na emocionální songy, které od stupňované jímavosti (Jana, Marie i Krista) přeskočí k ironicky drsným písním (Herodes, podvratné lidové figury Slepejš a Ušoun). Jazzpopové číslo Heroda připomene nemístnou rozvernost stejného hrdiny v nepoměrně slavnějším zpracování Jesus Christ Superstar. Zanícenost oratorií na biblická témata tady střídá muzika, v níž divák pozná odkazy bezmála až k lidovým pastýřským halekačkám a také lidovým mším. Zhudebněná je třeba modlitba Zdrávas Maria. Jistou melodramatičnost libreta i muziky zesiluje ještě český překlad Mikuláše Bryana, který místy sklouzne k poetickému kýči. To třeba když svatý Jan zpívá v souvislosti s úprkem Josefa, Marie a jejich narozeného Syna verše typu „S rozedranou pánví na osla vsedla jsi. (…) Na mlékorodé hrudi ti Král Světa dřímá.“
Režisér Slovák se snažil zesílit ještě dramatický náboj tím že, úlohu hlavní hrdinky rozdělil mezi dvě herečky s generačním věkovým rozdílem. Zřejmě proto, aby odstínil dva Mariiny fyzické póly: andělem vyzvané, velmi mladé i šťastné rodičky, a proti tomu zkoušené, trpící ženy pod křížem. Jako mladá Marie se při první premiéře představila Andrea Zelová, jejíž starší sedmibolestnou podobu hraje Radka Coufalová. Obě modelují své figury v duchu nastíněného zadání. Není bez zajímavosti, že při vzpomínané bratislavské inscenaci zpívala titulní úlohu jen Mária Eliášová tedy slovenská operetní a operní zpěvačka. S operními polohami díla při brněnské premiéře bojovali všichni muzikáloví protagonisté. Na hlasové limity v písních konstruovaných až jako operní árie ve svém tenorovém partu narazil i Jozef Hruškoci coby Ježíš. Spíše vypravěčskou hřmící bravuru v roli vypravěče Jana naopak ukázal Petr Štěpán.
Brněnská inscenace Evangelia o Marii je ukázkou muzikálového melodramatického divadla, které evangelní ani mariánské téma neposunuje, ani jasně nerozkrývá jeho poselství pro moderní dobu. Jímavost diváka je tady jitřená vnějškově a paradoxně zastiňuje duchovní rozměr příběhu. V tomto scénickém balení navíc vyznívá místy až samoúčelně a barvotiskově.
László Tolcsvay, Péter Müller, Péter Müller Sziámi: Evangelium o Marii (překlad Mikuláš Bryan). Hudební nastudování – František Šterbák, režie – Stanislav Slovák, dramaturg – Jan Šotkovský, scéna – Jaroslav Milfajt, kostýmy – Andrea Kučerová. 12. března 2016, Městské divadlo Brno, premiéra.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..