Další z orchestrálních koncertů, který se odehrál v rámci festivalu Janáček Brno, patřil domácímu Orchestru Janáčkovy opery NdB pod vedením dirigenta Roberta Kružíka. V pátek 15. listopadu v Mahenově divadle zazněly skladby Leoše Janáčka, Miloslava Ištvana a Bohuslava Martinů. U každé z kompozic pak orchestr doplnili sólisté: u první jmenované to byl houslista Jan Mráček, u druhé recitátoři Daniel Bambas a Hana Briešťanská, a při závěrečné kvarteto zpěváků Jana Šrejma Kačírková, Václava Krejčí Housková, Vít Nosek a Tadeáš Hoza, se kterými orchestr doplnili také Český filharmonický sbor Brno a Dětský sbor Brno.
Páteční program zahájil houslový koncert Putování dušičky Leoše Janáčka (1854–1928). Tuto jednovětou kompozici Janáček rozpracoval během podzimu roku 1926. Záhy ji však opustil a hudební materiál z Putování posléze použil v předehře k jeho poslední opeře Z mrtvého domu. Z dochovaných náčrtů koncert v roce 1988 zrekonstruovali Miloš Štědroň (*1942) a Leoš Faltus (1937–2024). Ve stejném roce proběhla i premiéra díla v podání houslisty Jana Stanovského a Státní filharmonie Brno. Při pátečním provedení se sólového partu ujal Jan Mráček, který zaujal výbornou komunikací s dirigentem, díky které byl s orchestrem velmi dobře sehraný, a to i v náhlých tempových změnách. Interpretaci lehce ublížily vracející se intonační nedostatky, které se projevily především v rychlých postupech. Na druhou stranu byl Mráčkův projev dynamicky pestrý, čemuž se Orchestr Janáčkovy opery NdB vždy velice dobře podřídil, a housle nikdy nebyly v celkovém zvuku utopené. Robert Kružík navíc dokázal z orchestru dostat patřičnou energii, která se projevila především v dynamicky exponovaných pasážích a bez níž si lze Janáčkovu hudbu jen stěží představit. Na několika místech byl orchestr rytmicky lehce rozhozený (například pizzicata smyčců pod tématem objevujícím se v předehře Z mrtvého domu), ale nebylo jich mnoho.
První polovinu uzavřelo Zaklínaní času pro dva vypravěče a orchestr Miloslava Ištvana (1928–1990). Skladbu nejprve představili muzikologové Jiří Zahrádka a Martin Flašar, a dramaturgickým úvodem tak efektně překryli pauzu potřebnou pro přestavbu pódia. Zahrádka nejdříve zmínil, že oproti Putování dušičky, o kterém nevíme skoro nic, víme o Zaklínání velmi mnoho. Podotknul, že se jedná o jednu z nejpozoruhodnějších českých kompozic. Martin Flašar pak krátce shrnul Ištvanovu tvorbu. Připomněl dva jeho nejdůležitější skladatelské postupy: techniku montáže, ve které vychází z Leoše Janáčka, a techniku koláže ve smyslu spojování různých stylů. Poté společně představili přímo Zaklínání času a popřáli divákům příjemný poslech.
Ištvanovo Zaklínaní času otevírá v jeho tvorbě období svébytné syntézy, která nahrazuje předcházející seriální období. Kompozice o čtyřech větách bez názvu vznikla na slova Oldřicha Mikuláška, českého barokního anonymního textu a Bible, jenž spojuje ústřední motiv pomíjivosti a smrti. Jak bylo zmíněno v dramaturgickém úvodu, cyklus je sestaven technikou montáže a koláže odlišných prvků: recitace, komponované fragmenty quasi staré hudby, názvuky jazzu, neobvyklé obsazení, které je zdůrazněno především výraznými party bicích nástrojů nebo užitím elektrické kytary. Orchestr pod vedením Roberta Kružíka zaujal především precizní práci s dynamikou, která vyzněla nejvýrazněji v náhlých a markantních rozdílech mezi pianem a fortissimem. V obou těchto krajních polohách (i mezi nimi) navíc hráli muzikanti velice energicky, ve smyslu procítěnosti jednotlivých pasáží. K tomu se přidala velmi dobrá sehranost a skvělé ladění zejména žesťové části, jejichž party hrály v tomto díle velice výraznou roli. Obsazení Daniela Bambase a Hany Briešťanské do rolí vypravěčů pak bylo naprosto výbornou volbou. Oba recitátoři disponovali velmi příjemnými hlasy, které dokázali naplno využít v procítěném, dramatickém a velmi srozumitelném projevu. Pouze v pasážích, kdy hrál orchestr ve velmi silné dynamice, se hlasy trochu ztrácely. To ovšem byla spíše akustická chyba a také v těchto momentech bylo přednášenému textu rozumět.
Páteční večer zakončila Kytice pro smíšený a dětský sbor, sóla a malý orchestr Bohuslava Martinů (1890–1959). Skladatel se zde obrací k inspiraci a poetice vycházející z textů lidové poezie ze sbírek Františka Sušila a Karla Jaromíra Erbena. V kompozici se mísí vlivy lidové hudby s trendy hudební Paříže 30. let, první ze zmíněných ovšem dominuje. Orchestr Janáčkovy opery při Kytici doplnilo kvarteto sólistů ve složení Jana Šrejma Kačírková – soprán, Václava Krejčí Housková – alt, Vít Nosek – tenor, a Tadeáš Hoza – baryton, Český filharmonický sbor a Dětský sbor Brno (pouze VII. část). Orchestr pod vedením Roberta Kružíka hrál velmi dobře. Až na několik míst, ve kterých lesní rohy neladily zcela přesně, byla intonace orchestru v pořádku. Podobně jako v předchozích skladbách dokázal Kružík výtečně vystihnout dynamické rozdíly jak postupné, tak náhlé a energie, kterou do hry muzikanti vkládali, byla obdivuhodná.
Český filharmonický sbor pod vedením Joela Hány podal suverénní výkon. Intonace zpěváků byla výtečná a všechny hlasy disponovaly krásnou společnou barvou. Toto platilo jak v tutti částech, tak v pasážích, kde byly hlasy rozděleny. V místech, kde zpíval sbor bez orchestru nebo s orchestrem v nižší dynamice, bylo i velmi dobře rozumět textu. S přidávající hlasitostí muzikantů se však srozumitelnost ztrácela. Totéž se týkalo i Dětského sboru Brno pod vedením Valerie Maťasové. Horší srozumitelnost textu je však to jediné, co se dá malým zpěvákům vytknout. Přezpívat orchestr však není jednoduché pro dospělé natož pro děti, jejichž intonace byla výborná. I čtveřice sólistů předvedla podobně podařené výkony. Všichni zpěváci skvěle ladili mezi sebou i se sborem a s orchestrem. Velice hezky vyzněly jak kvartety, duety mužských a ženských hlasů, tak sóla jednotlivých zpěváků. Jediný výraznější zádrhel nastal v momentu, kdy se sopranistka ve verši „Potkala ho smrti...“ přidala o něco později než zbytek kvartetu, což ale vyznění díla nenarušilo. Všichni zpěváci pak k čisté intonaci přidali i povedenou práci s výrazem, jenž se projevila nejvíce v exponovaných a expresivních pasážích.
Přestože se v interpretaci skladeb objevilo několik nepřesností, muzikanti to dohnali dobrou energií. Brněnskému publiku povedeně předvedli dramaturgicky velmi zajímavý program. Dramaturgie si zaslouží pochvalu především za uvedení Ištvanova pozoruhodného Zaklínání času z prostého důvodu. Brněnským skladatelům druhé poloviny 20. století a jejich tvorbě je v současnosti věnováno pramálo prostoru.
Leoš Janáček: Putování dušičky
Miloslav Ištvan: Zaklínání času pro dva vypravěče a orchestr
Bohuslav Martinů: Kytice. Cyklus skladeb na lidové texty pro smíšený (dětský) sbor, sóla a malý orchestr, H. 260
Jan Mráček – housle
Jana Šrejma Kačírková – soprán
Václava Krejčí Housková – alt
Vít Nosek – tenor
Tadeáš Hoza – baryton
Daniel Bambas – recitátor I (vyšší mužský hlas)
Hana Briešťanská – recitátor II (nižší ženský hlas)
Orchestr Janáčkovy opery NdB
Robert Kružík – dirigent
Český filharmonický sbor
Joel Hána – sbormistr
Dětský sbor Brno
Valerie Maťasová – sbormistryně
pátek 15. 11. v 19 hodin, Mahenovo divadlo
Zatím nebyl přidán žádný komentář..