Úvodní koncert letošní Expozice nové hudby byl chytře vymyšlenou hudební cestou od líbivé moderny druhé poloviny 20. století k současnějšímu skladatelskému jazyku. Dva sólové koncerty a dvě kompozice, které pracovaly především s barvou zvuku, tvořily logický celek, který byl přijatelný jak pro příznivce experimentů, tak pro konzervativnější publikum. Takový pořad není jednoduché sestavit a i kdyby se nestalo už nic jiného, tak si dramaturgie zaslouží jednoznačnou pochvalu.
Octový syndrom a proces rozkladu, které má letošní ročník festivalu v podtitulu, byl v programu zahajovacího koncertu přítomen spíš skrytě. Pořad skladeb svým způsobem sledoval rozklad tradičního hudebního myšlení, které ustupuje od barokně-klasicistního střídání afektů a kontrastních témat k povlovným a nenápadným změnám. Hudba si všímá detailních změn zvukové barvy, intervalů, nepozorný posluchač může dokonce nabýt dojmu, že se v ní neděje vůbec nic. Je to ovšem stejně klamný dojem jako podobně rozšířený blud, že Wagner je efektní randál. Umění neposlouchat si zvládne neporadit s hudbou libovolné epochy.
Expozice nové hudby včera vstoupila do třetího ročníku v péči Filharmonie Brno. Ta také hrála úvodní koncert, i když úloha samotného orchestru je v rámci festivalu soudobé hudby spíš slabá. Filharmonie zde funguje především jako organizátor, dává festivalu zázemí a především do něj vlila novou dávku energie, která z něj dříve už jaksi vyprchávala (myslím, že to bylo způsobeno spíš únavou a setrvačností, nechci se nijak dotknout minulého organizátora; festival zkrátka potřeboval změnu).
Zahajovací večer přitáhl do Besedního domu pěknou návštěvu. Vyprodáno sice úplně nebylo, ale příliš mnoho volných míst také nezůstalo – na koncertě soudobé hudby to potěší mnohem víc než kdykoliv jindy. Koncert pro cembalo (nebo klavír) a orchestr Henryka Mikołaje Góreckého jsme slyšeli ve verzi s klavírem, s Filharmonií Brno hrála Sára Medková. Skladba není příliš dlouhá, má spíš rozměry předehry, ale klavírista si na nedostatek práce stěžovat nemůže. Sólový part je intenzivní a prochází celou kompozicí v hutných bězích vlastně nepřetržitě. V nastudování dirigenta Macieje Tworeka se stával organickou součástí pěkně tmavého a sytého zvuku smyčců, ale neztrácel se v něm – Sára Medková odvedla dobrou práci.
Koncert pro cembalo a orchestr Philipa Glasse byl proveden v české premiéře, interpretem byl Martin Hroch. On i orchestr si s klasikem minimalismu a jednou z největších žijících skladatelských celebrit poradili velmi dobře. Musím ale přiznat, že pro mě je Glassova pozdnější tvorba za hranicí toho, co bych chtěl s chutí poslouchat. Vytrácí se z ní vnitřní tah a pohyb, který dělá z jeho starších kompozic hypnotické zážitky, u nichž si posluchač přeje, aby nikdy neskončily. Nemyslím si, že by na tom měli vinu interpreti – ať už včera nebo jindy – koncert je jaksi bez šťávy napsaný. Něco ze staré glassovské energie se objeví až ve třetí větě. Musel jsem ocenit hru Martina Hrocha a jeho dlouhé, syté a pravidelné trylky ve druhé větě. Cembalo mohlo být podle mého názoru trošku lépe ozvučené, příště bych dal volume trochu víc vpravo.
Po přestávce jsme se dostali do jiného hudebního světa se skladatelkou Justė Janulytė a její kompozicí Prodlužování nocí. Justė Janulytė o sobě říká, že skládá monochromní hudbu, pracuje s odstíny barev jedné rodiny nástrojů. Kompozice pro jeden typ nástrojů – třeba rodinu starých viol – je starý hudební postup, ale Janulytė se na starou hudbu nijak přímo neodvolává. Její přístup je současný, zabývá se množstvím odstínů, které je možné z jedné barvy vykouzlit. V Prodlužování nocí nám předložila jakýsi akustický gradient, v němž se jednotlivé odstíny zvolna přelévaly jeden do druhého, nenápadně a bez ostrých přechodů se proměňovaly a nabývaly na intenzitě, až se nakonec vytratily. Filharmonie Brno zahrála výborně, byl to zážitek, který bych si klidně nechal na místě zopakovat.
Skladbu To Two Tea Roses, kterou napsal Phill Niblock na objednávku festivalu, bych naopak trošku proškrtal. Orchestr vyšel z unisona, intervalové spektrum se postupně „rozjíždělo“ a rozšiřovalo k dlouhému a po čase už poněkud monotónnímu disonantnímu souzvuku, který se v závěru zklidnil do zářivé konsonance. Problém je, že myšlenka kompozice byla zřetelná dost brzy a dojem, že se nic neděje, začal být oprávněný. Pokud se ale dá pochopit, že se začnou netrpělivě vrtět posluchači, nedá se to pochopit u některých členů orchestru. Někdo by jim měl rázně říct, že jsou v práci proto, aby hráli, a ne proto, aby dávali publiku najevo, jak je zrovna tohle nebaví. Zřejmě jim nevadilo, že to dávají sežrat i skladateli, který byl stejně jako Justė Janulytė osobně přítomen. A taky musím říct, že Niblockova skladba nebyla žádný propadák, i když bych si z jejích třiceti minut nějakých deset odpustil. Znám spoustu věcí od Mozarta, které bych si rád odpustil celé.
Expozice nové hudby má v sobě širší záběr než pouhé pořádání koncertů. Ve dvacátém století začali hudební výboje a experimenty velmi silně vnímat výtvarníci, kteří často tvořili chápavější publikum než lidé z hudební branže a tradiční návštěvníci koncertů. Z tohoto hlediska se zdá být úplně samozřejmé a správné, že Expozice propojuje svět hudební s výtvarným uměním. Kromě Besedního domu a kina Scala se dalším důležitým místem festivalu stal multikulturní prostor Praha, který nedávno vznikl vedle Pražákova paláce a je součástí Moravské galerie. Probíhá v něm bohatý off program od snídaní s hosty festivalu až po „afterparty“ – včera to byla audiovizuální laboratoř s Orchestrem Karla Bastla (doufám, že jsem název ansámblu zachytil správně). Hříčka se jménem hudebníka, který skutečně žil, k tomu opravdu poněkud zbastlená elektronika a filmově-zvukové koláže. Propojení seriózní instituce z Besedního domu s anarchistickým výběžkem Moravské galerie přináší podněty všeho druhu a myslím, že jsou zdravé pro obě strany, jakkoliv nemusí být jenom příjemné. Doufám, že to ani jednu stranu neomrzí a branka mezi Besedním domem a Pražákovým palácem zůstane co nejotevřenější.
Henryk Mikołaj Górecki: Koncert pro cembalo (nebo klavír) a orchestr, op. 40 (verze pro klavír), Philip Glass: Koncert pro cembalo a orchestr (česká premiéra), Justė Janulytė Prodlužování nocí (za osobní účasti skladatelky), Phill Niblock: To Two Tea Roses (za osobní účasti skladatele). Sára Medková (klavír), Martin Hroch (cembalo), Filharmonie Brno, Maciej Tworek (dirigent). 29. října 2014, Besední dům, Brno. V rámci Expozice nové hudby.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..