Fazil Say – s hudbou na turecký způsob až do Istanbulu

Fazil Say – s hudbou na turecký způsob až do Istanbulu

Filharmonie Brno se pomyslně vrátila k „národnostním blokům“ Moravského podzimu a přidala k nim dvojici abonentních koncertů. Jejich protagonistou byl turecký klavírista Fazil Say, který je sólistou orchestru pro tuto sezónu. Turecko hudebně zastupovala předehra k Únosu ze serailu a především Sayova Symfonie č. 1 zvaná Istanbul. I přes veškerý její efekt a úspěch si ale troufám tvrdit, že na publikum mnohem víc zapůsobil Fazil Say jako interpret Mozartova Klavírního koncertu č. 21. Jeho přístup je jak známo velmi neklasický, pro mnohé kontroverzní, ale při živém vystoupení strhující.

Na úvod koncertu byla zařazena předehra k opeře Únos ze serailu, která připomněla módu hudby „na turecký způsob“, k níž přispěl i Wolfgang Amadeus Mozart. V předehře samotné se vliv tureckých vojenských kapel projevuje především vytrvalou přítomností velkého bubnu, činelů a trianglu. Filharmonie Brno perfektně artikulovala, Aleksandar Marković vedl provedení hodně energicky, ale nepřeháněl tempa. Orchestr hrál už v předehře nadstandardně dobře a ve vzduchu byla cítit výjimečná událost. Únos připravil půdu pro další Mozartův opus – Klavírní koncert č. 21 C dur, který provedl Fazil Say včetně svých vlastních kadencí.

Fazil Say přistupuje k Mozartově hudbě velmi osobitým způsobem a ať už si o něm myslí kdo chce a co chce, je to způsob především tvůrčí. Myslím, že brněnské publikum po dlouhé době slyšelo Mozarta tak, jak by měl znít pokaždé – totiž podnětným způsobem uchopeného a opravdu interpretovaného. S Mozartovou geniální hudbou se často zachází nehezkým způsobem, její líbivost a zdánlivá snadnost je zároveň jejím prokletím. Místo vážného přístupu se jí potom dostává funkce záplaty, která je vždy po ruce, nedá moc práce a nikoho neurazí. Fazil Say hrál Mozartúv klavírní koncert stylem, který charakterizovala na jedné straně neuvěřitelná lehkost. S tou na druhé straně kontrastoval robustní tón a tempová i rytmická uvolněnost – po celý koncert jsem měl dojem vytrvalého, ale promyšleného a přísně kontrolovaného rubata. Nejvíc to bylo cítit v sólových pasážích, ale obdivuhodná byla v tomto směru i spolupráce orchestru. Kontrast klasicistní lehkosti úhozu s romantickou zvukovostí a individualistickou uvolněností udržoval v napětí a pozornosti hudebníky i publikum. První větu hrál Fazil Say s minimem pedálu, který se začal více uplatňovat až při provedení, energická kadence završila větu a jako by dovysvětlila Sayův interpretační přístup. Ve druhé větě potěšila spolupráce klavíru s flétnou a hobojem. Kadence třetí věty v první části roztomile připomněla hrací strojek. Nadšené publikum nechtělo sólistu pustit z pódia a přídavky byly opět mozartovské. Nejdříve variace na Ah vous dirai-je, Maman (KV 225, nebo taky Twinkle Twinkle Little Star, pokud chcete) a na závěr Alla turca (ze Sonáty č. 11, KV 331), jehož klasicistně-swingová interpretace je něco jako Sayův hudební podpis.

Svou Symfonii č. 1 věnoval Fazil Say Istanbulu, jednomu z největších, nejpestřejších a pro mnohé i nejkrásnějších měst světa. Leží na rozhraní Evropy a Asie, stýká se v něm dávná historie východního křesťanství s islámskou současností. Sedmivětá programní symfonie je vlastně pořád velmi stručnou skicou – charakteristika města by vydala na další Prsten Nibelungův. Na pomezí mezi Evropou a Asií stojí i hudba Fazila Saye, která se obrací rovněž do historie, je dynamická, pestrá, eklektická a posluchačsky maximálně vděčná. Z Evropy přichází orchestrální grunt, celkové kompoziční uvažování, v zásadě se pohybujeme někde mezi Mahlerem a Šostakovičem, což už by měl být celkem vstřebaný symfonický střední proud. Asii nám na první poslech připomenou tradiční nástroje – arabský druh citery kanun, flétna ney a lidové perkuse – ale také melodické uvažování.

Zvlášť citera a flétna mi připomněly, jak je zvuková paleta tradičního symfonického orchestru vlastně omezená a svým způsobem vyčerpaná. Jeho obsazení se víceméně ustálilo koncem osmnáctého století a zvukově se proměňovalo především s rozvojem možností nástrojů, které už v něm byly. Nenaplnily se ani vize Hectora Berlioze, který by v obsazení rád viděl sekci saxofonů, natož nějaké divočejší experimenty. Jakýkoliv nezvyklý nástroj nakonec vždy působí jako exotické zpestření, nová nástrojová skupina v orchestru nevznikla nějakých dvě stě let – snad kromě výjimečných wagnerovských tub. I sourozenci nástrojů, které v orchestru běžně hrají, jsou k vidění málokdy až vůbec – mám na mysli třeba tenorové fagoty nebo sopraninové hoboje.

Fazil Say asijské nástroje nepoužívá jako laciné exotismy, jsou do symfonického masa organicky zakomponovány a komunikují s ním. Symfonie je celá napsaná tonálně, nepřizpůsobuje se nezvyklým nástrojům například používáním mikrointervalů, a to už se mi zdá trošku škoda. První věta Nostalgia s imitací zvuku přílivu a exotickým tématem s flétnou ney vzbuzuje až dojem ilustrativní filmové hudby. Věta – a vlastně i celá symfonie – se tohoto přístupu celkem pevně drží. Z nostalgické nálady nás vytrhne kontrastní energické téma. Je těžké si při něm nevzpomenout na Tanec sedmi závojů ze Straussovy Salome – nejedná se o imitaci, ale atmosféra k tomu svádí zcela automaticky. Druhá věta Náboženský řád působí spíš dojmem bitvy, je dramatická, hybná, s bohatými bicími a repetitivním rytmem. Modrá mešita odkazuje k nejznámější stavbě Istanbulu, výraznou roli v ní hraje flétna ney připomínající volání muezzina. Rozmarně oděné dívky na palubě trajektu připomínají oblíbené výletní místo Princovy ostrovy hravým tématem příčné flétny narušovaným imitací lodní sirény – vrací se šumění moře z první věty a není to naposledy. Věta O cestujících z Anatolie… je především dynamickým obloukem s jasným vrcholem a koncem do ztracena. Orientální noc na ni navazuje improvizací na kanun následovanou divokou taneční pasáží. Finále se pomalu ztrácí v opakovaném zvuku moře. Kdybych chtěl symfonii Istanbul nějak stručně charakterizovat, řekl bych, že svým vyzněním míří někam k příznivcům Ennia Morriconeho – melodickými nápady, důrazem na efekt i poctivým řemeslným zpracováním. Otevřeně se přiznám, že pro mě Istanbul moc nebyl, ale dovedu pochopit, že se masově líbí. Nahrávka z loňského roku získala před necelými dvěma měsíci i zvláštní cenu poroty Echo Klassik 2013 (to je velmi respektovaná cena – připomínám to opatrně, protože u nás je zvykem tvrdit takové věci o kdečem, co se nás právě týká).

Provedení efektní skladby bylo po všech stránkách vynikající, Filharmonie Brno hrála výborně po celý večer. Myslím, že hudba plná kontrastů vyhovovala i Aleksandaru Markovićovi, nastudování mělo ohromný švih. Asijské nástroje musely být ozvučeny – moderním evropským by dynamicky nestačily. Ozvučení bylo decentní a citlivé – opravdu jen pomáhalo vyrovnat dynamickou hladinu. Interpreti je ovládali brilantně a především flétna ney si s orchestrálním zvukem velmi dobře rozuměla.

Velká interpretační jména a propracované výkony orchestru nepatří jen na festivaly, ale do běžného hudebního života – Brno se ve čtvrtek a v pátek přiblížilo metropoli, jakou by z něj mnozí chtěli mít. Po koncertě vás na přechodu sice málem smete řidička, která má chodce prostě na háku, takže si uvědomíte, že jste ve skutečnosti v balíkově. Je ale dobře, že si aspoň ve Filharmonii Brno někdo uvědomuje, že by to mohlo a mělo být jinak.

Wolfgang Amadeus Mozart: Únos ze serailu, předehra k opeře, Koncert pro klavír a orchestr č. 21 C dur KV 467, Fazil Say: Symfonie č. 1 „Istanbul“. Hudební nastudování – Aleksandar Marković, Fazil Say – klavír, Hakan Güngör – kanun, Burcu Karadağ – ney, Tansu Karpınar – turecké tradiční bicí nástroje, Filharmonie Brno. 29. 11. 2013, Janáčkovo divadlo, Brno.

Foto Martin Zeman

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Moravský podzim v pátek zakončil velkolepým vystoupením London Symphony Orchestra pod taktovkou šéfdirigenta Valerije Gergijeva. Účinek, který jejich koncert vyvolal, působil jako zjevení a je pravděpodobné, že se stane památným večerem hudebního Brna.  více

Moravský podzim je jednoznačně na vzestupu a nanejvýš potěšitelné je, že nenabízí pouze společenské estrády ozdobené zvučnými jmény. Zkouší stavět na své vlastní tradici zrozené koncem 60. let 20. století a vnáší do festivalového dění více programových nápadů. Projevilo se to i na trojici provázaných, a přesto kontrastních koncertů Polského víkendu.  více

Moravský podzim zařadil jako první národní blok Český den – k oslavám založení samostatného Československa 28. října se sotva něco hodí lépe. Matiné i večerní koncert nabídly reprezentativní průřez komorní tvorbou českých skladatelů, ale také mohly posluchače přivést k zamyšlení nad tím, co to vlastně je česká hudba.  více


Sobotní dopoledne 2. listopadu bylo zasvěceno sborovým zpěvům v podání mužského pěveckého ansámblu Q VOX. Zpěváci si pro posluchače připravili skladby vybrané na základě dramaturgické linie opírající se o generační prolnutí (učitele) Pavla Křížkovského (1820–1885) a (žáka) Leoše Janáčka (1854–1928), jež byly v druhé půli doplněny díly sbormistrů a skladatelů kontextem i tvorbou spjatými s osobností Janáčka.  více

S tradičním dvouletým odstupem začal Mezinárodní festival Janáček Brno 2024, jehož slavnostní zahájení se uskutečnilo v pátek 1. listopadu v Janáčkově divadle. Národní divadlo Brno při této příležitosti uvedlo premiéru nové inscenace opery Výlety páně Broučkovy Leoše Janáčka (1854–1928), jenž vznikla na náměty dvou povídek Svatopluka Čecha. Režie operní novinky, která vznikla v koprodukci se Staatsoper Unter den Linden, Berlin a Teatro Real, Madrid, se ujal kanadský režisér Robert Carsen. Hudební nastudování, stejně jako dirigování premiéry bylo vloženo do rukou Marka Ivanoviće a v titulní roli Matěje Broučka se představil skotský tenorista Nicky Spencevíce

Znovuuvedením oblíbeného muzikálu Čarodějky z Eastwicku se Městské divadlo Brno rozhodlo připomenout jubilejních dvacet let od otevření svojí velké Hudební scény. Opětovné nasazení titulu představuje povedený narozeninový dárek divadla publiku, které od premiéry v roce 2007 zhltlo 149 repríz hudební inscenace režiséra Stanislava Moši. V novém uvedení se objeví známé tváře z původního obsazení, ale také noví herci a herečky. A tento divadelní comeback bude jistě vděčným diváckým soustem po několik sezon i po sedmnácti letech od prvního českého uvedení právě v Brně. Jen za půl měsíce od nynější premiéry udělají Čarodějky 24 vyprodaných repríz. K tomu není co dodat.  více

Letošní ročník Expozice nové hudby uzavřelo teprve druhé uvedení kompozičního site specific projektu Fresco Karlheinze Stockhausena (1928–2007), který byl poprvé uvedený v roce 1969. Od této doby se ho nikdo neujal. Divákům, kteří v sobotu 19. 10. navštívili Besední dům, se tak naskytla naprosto unikátní příležitost zažít dílo na vlastní kůži. Zmíněné první uvedení této skladby bylo provázeno sabotážemi ze strany konzervativních muzikantů. A tak je legitimní si položit otázku, zda teprve v sobotu Fresco nezaznělo, jak si to skladatel představoval. Tento náročný projekt kurátorky Moniky Pasiecznik a uměleckého vedoucího Pabla Drukera realizovala čtyři tělesa složená ze členů Brno Contemporary OrchestraMladých brněnských symfoniků Filharmonie Brno pod vedením Pablo Drukera, Radima HanouskaPavla Šnajdra, Tomáše Krejčího a Pavla Zlámalavíce

Komponovaný úterní večer 15. října zahájený v sále Kina Art návštěvníkům nabídl netradiční spojení české premiéry dokumentárního filmu No Ideas But in Things o americkém hudebním skladateli, experimentátorovi a vědci na poli elektronické hudby Alvinu Lucierovi (1931–2021) s živým provedením jeho skladby I Am Sitting in a Room. Zmíněná kompozice se stala refrénem nejen dokumentárního snímku, ale také celé události.  více

Ve druhém dnu festivalu Expozice nové hudby přenesli pořadatelé návštěvníky do vod komorních. V podání houslistky Terezy Horákové v Besedním domě zazněly dvě výjimečné skladby pro sólové housle. Při druhé z nich se k houslistce připojila Sarah Jedličková, která živě pracovala s osmi předem nahranými zvukovými stopami.  více

Slovanská tematika, violoncellová virtuozita a pocta Antonínu Dvořákovi (1841–1904) – i takto bychom mohli ve zkratce shrnout koncert Filharmonie Brno z 10. října v Janáčkově divadle. Pod dohledem etablovaného dirigenta Leoše Svárovského zazněly tři rapsodické kusy z konce sedmdesátých let 19. století a známý Violoncellový koncert h moll v podání mladé a talentované violoncellistky Laury van der Heijdenvíce

Klub moravských skladatelů pravidelně uvádí koncerty, při kterých dostávají slovo mladí interpreti, často teprve studenti vysoké školy či konzervatoře. V pondělí 7. října v 19 hodin v koncertním sále HF JAMU skupina studentů s podporou svých starších kolegů, tentokrát i profesionálů, uvedla program s názvem Od Janáčka k dnešku, hudební vzpomínka na moravské skladatele. Jak už název napovídá, program byl složený z děl čtyř skladatelů, kteří jsou spojeni s Moravou a zejména s Brnem, konkrétně Arne Linky, Pavla Haase, Antonína Tučapského a Leoše Janáčka.  více

Podzimní sérii koncertů z cyklu Barbara Maria Willi uvádí zahájil sólový recitál německé hráčky na klávesové nástroje Christine Schornsheim. Při bezmála dvouhodinového koncertu interpretka v konventu Milosrdných bratří představila výběr z klavírních skladeb klasicistních skladatelů, které provedla na kopii historického kladívkového klavíru – nástroji podobnému tomu, na kterém jmenovaní skladatelé pravděpodobně komponovali.  více

Muzikál nemusí být vždy jen pocukrovaným pozlátkem, mazlivým hudebním vyprávěním zamotaným do přeslazeného konce. Městské divadlo Brno v české premiéře uvedlo broadwayský muzikál Drahý Evane Hansene. Navzdory komickým situacím diváka čeká téměř tragická story ze střední školy roubovaná na komorní hudební příběh. Tento celek nápaditě otevírá drsná témata jako je úzkost, osamocenost, deprese či dokonce sebevražda. Je tedy logické, že dílo s tklivou hudbou a psychologizujícími písňovými texty Benje Paseka a Justina Paula a vynalézavým libretem Stevena Levensona je dnes již takřka kultovním a že budí nadšení. Nyní se tedy lze navrch těšit z tohoto importu také do Brna.  více

Chrámový koncert, který se odehrál v pondělí 23. září v kostele sv. Augustina na Kraví hoře, prezentoval dramaturgickou linii večerů soudobé duchovní hudby tělesa Ensemble Opera Diversa s dirigentkou Gabrielou Tardonovou a smíšeného sboru Ensemble Versus se sbormistrem Patrikem Buchtou. Při podobných příležitostech je hudba – velice často v podobě světových či tuzemských premiér – provozována v brněnských kostelech, jež pokaždé nabízí odlišnou akustickou, ale i architektonickou rovinu. Nejinak tomu bylo i při recenzovaném koncertu, který v přímém přenosu vysílalo Radio Proglas. Zazněla díla tří českých skladatelů, na jejichž provedení se podíleli sopranistka Tereza Zimková, tenorista Stanislav Předota, trumpetista Josef Zimka a varhaník Martin Jakubíčekvíce

Jednou z nejočekávanějších hvězd letošního ročníku festivalu JazzFestBrno byl bezesporu americký kytarista Al Di Meola se svým projektem The Electric Years. Kytarový matador vystoupil v brněnském Sono centru v úterý 17. září při turné, ve kterém se – jak už z názvu projektu vyplývá - vrací především k sérii jazz-rockových nahrávek z druhé poloviny 70. let minulého století.  více

Již 69. sezonu zahájila v neděli 15. září v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod taktovkou jejího šéfdirigenta Dennise Russella Daviese. Divákům nabídla skladby Bedřicha Smetany a Antona Brucknera, kteří by tento rok oslavili dvousté narozeniny. Oproti avizovanému programu byl ovšem nedělní večer zkrácen o symfonickou báseň Hakon Jarl, neboť vydatné deště a s nimi spojené záplavy se nevyhnuly ani brněnskému okolí. Několik muzikantů se nemohlo do Brna na koncert bezpečně dostat. Jednou z nich byla i harfistka Ivana Švestková, jejíž part ve zmíněné symfonické básni velice náročný, nebylo možné takto narychlo sehnat náhradu.  více

S výhradně romantickým repertoárem na brněnský festival Špilberk přicestoval v sobotu 24. srpna korejský rozhlasový orchestr KBS Symphony Orchestra se svým hudebním ředitelem – finským dirigentem a houslistou – Pietari Inkinenem. Pozvání přijala také jihokorejská houslistka, absolventka prestižní Julliard School Bomsori Kimvíce

Festival Špilberk pořádá Filharmonie Brno již rovné čtvrt století na konci srpna na nádvoří stejnojmenného hradu. Čtyři hudební večery pod širým nebem divákům nabízí výběr koncertů z řad klasické, filmové, počítačové, ale často i jazzové či jiné hudby. Jedná se tak o rozmanitý mix interpretů a repertoárů s často příjemnou, letně uvolněnou atmosféru. Letošním velkým a předem vyprodaným tahákem byl středeční večer 21. srpna plný melodií z filmů Jamese Bonda v režii Českého národního symfonického orchestru pod taktovkou světově uznávaného dirigenta, skladatele a aranžéra Stevena Mercuria. V průběhu koncertu se posluchačům také představili zpěváci Sára MilfajtováVendula Příhodová a David Krausvíce

Nejčtenější

Kritika

Sobotní dopoledne 2. listopadu bylo zasvěceno sborovým zpěvům v podání mužského pěveckého ansámblu Q VOX. Zpěváci si pro posluchače připravili skladby vybrané na základě dramaturgické linie opírající se o generační prolnutí (učitele) Pavla Křížkovského (1820–1885) a (žáka) Leoše Janáčka (1854–1928), jež byly v druhé půli doplněny díly sbormistrů a skladatelů kontextem i tvorbou spjatými s osobností Janáčka.  více