Filharmonie Brno se pomyslně vrátila k „národnostním blokům“ Moravského podzimu a přidala k nim dvojici abonentních koncertů. Jejich protagonistou byl turecký klavírista Fazil Say, který je sólistou orchestru pro tuto sezónu. Turecko hudebně zastupovala předehra k Únosu ze serailu a především Sayova Symfonie č. 1 zvaná Istanbul. I přes veškerý její efekt a úspěch si ale troufám tvrdit, že na publikum mnohem víc zapůsobil Fazil Say jako interpret Mozartova Klavírního koncertu č. 21. Jeho přístup je jak známo velmi neklasický, pro mnohé kontroverzní, ale při živém vystoupení strhující.
Na úvod koncertu byla zařazena předehra k opeře Únos ze serailu, která připomněla módu hudby „na turecký způsob“, k níž přispěl i Wolfgang Amadeus Mozart. V předehře samotné se vliv tureckých vojenských kapel projevuje především vytrvalou přítomností velkého bubnu, činelů a trianglu. Filharmonie Brno perfektně artikulovala, Aleksandar Marković vedl provedení hodně energicky, ale nepřeháněl tempa. Orchestr hrál už v předehře nadstandardně dobře a ve vzduchu byla cítit výjimečná událost. Únos připravil půdu pro další Mozartův opus – Klavírní koncert č. 21 C dur, který provedl Fazil Say včetně svých vlastních kadencí.
Fazil Say přistupuje k Mozartově hudbě velmi osobitým způsobem a ať už si o něm myslí kdo chce a co chce, je to způsob především tvůrčí. Myslím, že brněnské publikum po dlouhé době slyšelo Mozarta tak, jak by měl znít pokaždé – totiž podnětným způsobem uchopeného a opravdu interpretovaného. S Mozartovou geniální hudbou se často zachází nehezkým způsobem, její líbivost a zdánlivá snadnost je zároveň jejím prokletím. Místo vážného přístupu se jí potom dostává funkce záplaty, která je vždy po ruce, nedá moc práce a nikoho neurazí. Fazil Say hrál Mozartúv klavírní koncert stylem, který charakterizovala na jedné straně neuvěřitelná lehkost. S tou na druhé straně kontrastoval robustní tón a tempová i rytmická uvolněnost – po celý koncert jsem měl dojem vytrvalého, ale promyšleného a přísně kontrolovaného rubata. Nejvíc to bylo cítit v sólových pasážích, ale obdivuhodná byla v tomto směru i spolupráce orchestru. Kontrast klasicistní lehkosti úhozu s romantickou zvukovostí a individualistickou uvolněností udržoval v napětí a pozornosti hudebníky i publikum. První větu hrál Fazil Say s minimem pedálu, který se začal více uplatňovat až při provedení, energická kadence završila větu a jako by dovysvětlila Sayův interpretační přístup. Ve druhé větě potěšila spolupráce klavíru s flétnou a hobojem. Kadence třetí věty v první části roztomile připomněla hrací strojek. Nadšené publikum nechtělo sólistu pustit z pódia a přídavky byly opět mozartovské. Nejdříve variace na Ah vous dirai-je, Maman (KV 225, nebo taky Twinkle Twinkle Little Star, pokud chcete) a na závěr Alla turca (ze Sonáty č. 11, KV 331), jehož klasicistně-swingová interpretace je něco jako Sayův hudební podpis.
Svou Symfonii č. 1 věnoval Fazil Say Istanbulu, jednomu z největších, nejpestřejších a pro mnohé i nejkrásnějších měst světa. Leží na rozhraní Evropy a Asie, stýká se v něm dávná historie východního křesťanství s islámskou současností. Sedmivětá programní symfonie je vlastně pořád velmi stručnou skicou – charakteristika města by vydala na další Prsten Nibelungův. Na pomezí mezi Evropou a Asií stojí i hudba Fazila Saye, která se obrací rovněž do historie, je dynamická, pestrá, eklektická a posluchačsky maximálně vděčná. Z Evropy přichází orchestrální grunt, celkové kompoziční uvažování, v zásadě se pohybujeme někde mezi Mahlerem a Šostakovičem, což už by měl být celkem vstřebaný symfonický střední proud. Asii nám na první poslech připomenou tradiční nástroje – arabský druh citery kanun, flétna ney a lidové perkuse – ale také melodické uvažování.
Zvlášť citera a flétna mi připomněly, jak je zvuková paleta tradičního symfonického orchestru vlastně omezená a svým způsobem vyčerpaná. Jeho obsazení se víceméně ustálilo koncem osmnáctého století a zvukově se proměňovalo především s rozvojem možností nástrojů, které už v něm byly. Nenaplnily se ani vize Hectora Berlioze, který by v obsazení rád viděl sekci saxofonů, natož nějaké divočejší experimenty. Jakýkoliv nezvyklý nástroj nakonec vždy působí jako exotické zpestření, nová nástrojová skupina v orchestru nevznikla nějakých dvě stě let – snad kromě výjimečných wagnerovských tub. I sourozenci nástrojů, které v orchestru běžně hrají, jsou k vidění málokdy až vůbec – mám na mysli třeba tenorové fagoty nebo sopraninové hoboje.
Fazil Say asijské nástroje nepoužívá jako laciné exotismy, jsou do symfonického masa organicky zakomponovány a komunikují s ním. Symfonie je celá napsaná tonálně, nepřizpůsobuje se nezvyklým nástrojům například používáním mikrointervalů, a to už se mi zdá trošku škoda. První věta Nostalgia s imitací zvuku přílivu a exotickým tématem s flétnou ney vzbuzuje až dojem ilustrativní filmové hudby. Věta – a vlastně i celá symfonie – se tohoto přístupu celkem pevně drží. Z nostalgické nálady nás vytrhne kontrastní energické téma. Je těžké si při něm nevzpomenout na Tanec sedmi závojů ze Straussovy Salome – nejedná se o imitaci, ale atmosféra k tomu svádí zcela automaticky. Druhá věta Náboženský řád působí spíš dojmem bitvy, je dramatická, hybná, s bohatými bicími a repetitivním rytmem. Modrá mešita odkazuje k nejznámější stavbě Istanbulu, výraznou roli v ní hraje flétna ney připomínající volání muezzina. Rozmarně oděné dívky na palubě trajektu připomínají oblíbené výletní místo Princovy ostrovy hravým tématem příčné flétny narušovaným imitací lodní sirény – vrací se šumění moře z první věty a není to naposledy. Věta O cestujících z Anatolie… je především dynamickým obloukem s jasným vrcholem a koncem do ztracena. Orientální noc na ni navazuje improvizací na kanun následovanou divokou taneční pasáží. Finále se pomalu ztrácí v opakovaném zvuku moře. Kdybych chtěl symfonii Istanbul nějak stručně charakterizovat, řekl bych, že svým vyzněním míří někam k příznivcům Ennia Morriconeho – melodickými nápady, důrazem na efekt i poctivým řemeslným zpracováním. Otevřeně se přiznám, že pro mě Istanbul moc nebyl, ale dovedu pochopit, že se masově líbí. Nahrávka z loňského roku získala před necelými dvěma měsíci i zvláštní cenu poroty Echo Klassik 2013 (to je velmi respektovaná cena – připomínám to opatrně, protože u nás je zvykem tvrdit takové věci o kdečem, co se nás právě týká).
Provedení efektní skladby bylo po všech stránkách vynikající, Filharmonie Brno hrála výborně po celý večer. Myslím, že hudba plná kontrastů vyhovovala i Aleksandaru Markovićovi, nastudování mělo ohromný švih. Asijské nástroje musely být ozvučeny – moderním evropským by dynamicky nestačily. Ozvučení bylo decentní a citlivé – opravdu jen pomáhalo vyrovnat dynamickou hladinu. Interpreti je ovládali brilantně a především flétna ney si s orchestrálním zvukem velmi dobře rozuměla.
Velká interpretační jména a propracované výkony orchestru nepatří jen na festivaly, ale do běžného hudebního života – Brno se ve čtvrtek a v pátek přiblížilo metropoli, jakou by z něj mnozí chtěli mít. Po koncertě vás na přechodu sice málem smete řidička, která má chodce prostě na háku, takže si uvědomíte, že jste ve skutečnosti v balíkově. Je ale dobře, že si aspoň ve Filharmonii Brno někdo uvědomuje, že by to mohlo a mělo být jinak.
Wolfgang Amadeus Mozart: Únos ze serailu, předehra k opeře, Koncert pro klavír a orchestr č. 21 C dur KV 467, Fazil Say: Symfonie č. 1 „Istanbul“. Hudební nastudování – Aleksandar Marković, Fazil Say – klavír, Hakan Güngör – kanun, Burcu Karadağ – ney, Tansu Karpınar – turecké tradiční bicí nástroje, Filharmonie Brno. 29. 11. 2013, Janáčkovo divadlo, Brno.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..