Třetí koncert 16. mezinárodního festivalu Špilberk s podtitulem Ve jménu Shakespeara a Byrona začal ústupkem – z důvodu deštivého počasí byl přesunut do Besedního domu. To však nebylo pro tradičně obsazený symfonický orchestr žádnou situační výzvou, spíše naopak. Akusticky je totiž domácí prostředí Besedního domu přeci jenom vhodnější než festivalové podium hradu Špilberk.
Koncert byl, jak je z názvu patrno, zaměřen na kusy programní hudby, jejichž autoři se nechali inspirovat anglickými osobnostmi zásadního literárního významu. Z hlediska dramaturgie tak šlo o velmi soudržně sestavený program, a to i hudebně.
Filharmonie Brno do koncertu vstoupila sérií pěti pochodů britského pozdního romantika Edwarda Elgara s podtitulem Pomp & Circumstance. S drobným škobrtnutím v prvních taktech se pochodová mašinerie pod vedením dirigenta Kaspara Zehndera rozjela a šlapala s dostatečnou přesvědčivostí až do samého konce. Hra měla jiskru a první věta vyzněla jaksepatří hymnicky. Není tedy divu, že ji Angličané hrdě přijímají jako jednu z národních melodií. Pokud posluchači přijde Elgar po vyslechnutí první věty jako rozený autor hymen, pak ho také už se začátkem věty druhé napadne, že by dnes mohl být skvělým skladatelem filmové hudby. Věta byla precizně zahraná, leč kompozičně mohla náročnějšího posluchače po chvíli poněkud nudit. Třetí věta byla rytmicky komplexnější, v téměř latino frázích vynikaly zejména perkuse. Až teprve čtvrtá věta nechala posluchače vydechnout. Do té doby vojenský charakter skladby byl vystřídán nenadálou citovostí. Pátá věta nabídla další lyrické pasáže a pozoruhodnou dynamickou pestrost. Celkově vyšla pochodová série velmi dobře, především v kontrastu s poněkud slabým provedením Elgarovy Enigmy v lednu tohoto roku.
Elgarovy pochody v sobě mají bezpochyby víc noblesy než většina vojenských skladeb jeho současníků. Zároveň se však nabízí otázka dramaturgické funkčnosti. Byť je provádění celých cyklů namísto hudebních útržků chvályhodné, pět po sobě jdoucích vojenských pochodů může posluchače slušně převálcovat. O významnou vadu na kráse celého koncertu však rozhodně nešlo. Poslední výtka míří k publiku, které si ani po čtvrté větě nebylo s to odpustit nepatřičný potlesk. Pravdou ovšem je, že monumentální závěry každé z vět k potlesku vybízely.
Druhým číslem první půlky byla symfonická báseň Mazeppa novoromantického velikána Franze Liszta. Skladbu Liszt původně napsal jako klavírní kus v cyklu Études d’exécution transcendante a o dekádu později ji instrumentoval pro orchestr. Mazeppa začal s vášní pro Liszta typickou. Housle bravurně zvládaly zběsilé úprky a žesťová sekce zněla mocně. Bohužel, po akustickém tlaku Elgarových pochodů nastalo riziko, že bude mít leckterý posluchač unavené uši. Potom pro něj mohly trubky a trombony, byť vynikajicího podání, vyznít trochu fádně. Nutno ovšem pochválit hornistu za znamenité sólo ve velmi tiché poloze, stejně jako trubky v jejich fanfárovém rozjezdu. Celkově byla Lisztova kompozice mnohem méně předvídatelná než večer otevírající Elgar a velmi dobře připravila půdu pro následujícího Smetanu a Čajkovského.
Druhou půlku večera zahájila symfonická báseň Richard III. Bedřicha Smetany. Ten skladbu poprvé uvedl v Praze v lednu roku 1862 po svém návratu ze švédského Göteborgu, kde působil jako dirigent. Smetana se začal věnovat symfonickým básním pod vlivem korespondence s Lisztem, jenž mu byl ve vícero ohledech velkým vzorem. Uvedení Liszta před Smetanou bylo tedy navýsost vhodné a funkční. Podobně jako v první půli koncertu, celý orchestr šlapal pod Zehnderovým vedením jako švýcarské hodinky, žestě naprosto skvěle ladily i v nejdisonantnějších souzvucích. Zvuk byl smetanovsky plný a pompézní.
Čtvrtým a posledním koncertním kusem byla orchestrální overtura Hamlet Petra Iljiče Čajkovského. Orchestr na Zehndera skvěle reagoval, nejpatrněji v náhlých změnách tempa. Smyčce vydržely až do samého konce svěží, závratným tempům navzdory. Úžasně si vedla také hobojistka v lyrickém sólu (zajímavostí budiž fakt, že sólová melodie hoboje je až nápadně podobná jazzovému standardu Autumn Leaves, napsanému o mnoho let později).
Zehnder se nebál tok hudby v žádoucích místech zcela zastavit, aby ho poté vášnivě uvedl zpět do pohybu. Závěrečná ponurost díla byla věrohodná, téměř pohřební. Kaspar Zehnder odvedl skvělou práci a rozhodně jej lze označit jako jednoho z nejsilnějších hostů na postu dirigenta ve Filharmonii Brno. Koncert nepochybně potěšil příznivce romantické hudby, neboť nabídl díla známých autorů v našich končinách téměř nehraná, a to v podání vysokých kvalit. Nutno také podotknout, že v rámci festivalu šlo dramaturgicky pravděpodobně o nejzajímavější večer tohoto ročníku.
Filharmonie Brno, dirigent Kaspar Zehnder. 18. srpna 2015, Besední dům, Brno. V rámci MHF Špilberk 2015.
Rosťa Tománek
20. srpen 2015, 21:23