První koncert z abonentního cyklu Filharmonie na Stadionu, nahrazující původní cyklus Filharmonie v divadle, se uskutečnil ve čtvrtek 9. listopadu 2017 v Kulturním centru Babylon. Na programu večera byla díla Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka a Edvarda Hagerupa Griega v provedení Filharmonie Brno a pod taktovkou norského dirigenta s českými kořeny Stefana Veselky.
První koncert nové abonentní řady se vrací k tradičněji pojaté dramaturgii a nabízí stěžejní díla autorů, které plným právem nazýváme klasiky. Ačkoliv koncert nesl název Česko-norské dialogy, byla dílem otevírajícím dveře do severských království „švédská“ symfonická báseň Hakon Jarl od Bedřicha Smetany. Jedná se o poslední z trojice symfonických básní, které autor věnoval jako dar švédskému publiku za uznání a pohostinství. Již na počátku skladby zaujme delikátní a bohatý zvuk žesťové sekce. Dirigent Stefan Veselka věnoval ohromnou péči výslednému zvuku a na kvalitě celé produkce se to bezesporu projevilo. Ne že by snad žesťová sekce jindy nepodávala kvalitní výkony, v tomto případě však skutečně zářila. Pochvalu si zasloužilo také příkladná práce s tempem a jednotný výraz díla. Jedinou a spíše zanedbatelnou vadou byla drobná chybička v sólovém klarinetu, která se ozvala přesně v konci posledního sólového výstupu.
Stěžejním dílem první poloviny večera byla však suita Peer Gynt Edvarda Hagerupa Griega, dílo, jehož věty Morgenstemning (Jitřní nálada) a I Dovregubbens hall (V jeskyni krále hor) si našly cestu také k posluchačům, kteří koncerty vážné hudby obyčejně nenavštěvují. Nejedna televizní reklama se dnes chlubí až trestuhodně banálním obsahem ověnčeným úprkem Peera Gynta před králem hor. V tomto případě se však jednalo o obě celé suity vzniklé z původní verze, které s mírnými změnami opisují veskrze celý příběh skandinávského floutka Peera Gynta. Dirigent Stefan Veselka se i v tomto případě soustředil především na vyrovnanost výsledného zvuku a na skutečně jemné odstupňování všech dynamických odstínů. Orchestr však nezažíval ani žádné potíže intonačního nebo rytmického rázu. Pochvalu zaslouží také neustále zrychlování části V jeskyni krále hor. Každý hudebník potvrdí, že jedním z nejtěžších hudebních manévrů je neustálé a pozvolné zrychlování hudebního tempa. V tomto případě však nikdo nikde nekulhal, nikde se nezapomínal a celé části patrně byla věnována velká péče. Orchestr i dirigent táhli za jeden provaz a společnými silami zvýrazňovali klenuté hudební oblouky, rázné, hravé a dovádivé rytmy, nebo naopak jemná, delikátní a velmi křehká místa hudební faktury. Výsledná vyvážená barva zvuku byla zapříčiněna především skutečnou jednotou orchestru – žádný z hráčů výrazněji nevystupoval z hudebního přediva. A tak i při ohlušujícím fortissimu všech nástrojů zůstaly všechny melodické i rytmické linky čitelné a srozumitelné.
Večer uzavřela 8. symfonie Antonína Dvořáka. Dílo vyzrálé a přesto hravé, energické, plné radosti, a i jisté dobromyslné blahosklonnosti. I zde se žesťová sekce vyznamenala a předvedla výtečný výkon se skutečně bohatým a nijak netlumeným zvukem. V tomto ohledu vyšel dirigent orchestru vstříc a nesnažil se zbytečně jednotlivé nástroje potlačovat, pokud to nebylo nutné. Nakonec tak trumpety burácely v ohlušující radosti ze hry a celé těleso je neméně nadšeně následovalo. Dirigentovi se navíc skutečně podařilo odlišit jednotlivé věty i co do výsledného výrazu. Třetí věta Allegretto grazioso – Molto vivace se tak skutečně nesla v duchu maximální elegance. Naproti tomu poslední čtvrtá věta Allegro, ma non troppo hřmotně duněla a mocně ukončila Dvořákovo symfonické dílo.
První z abonentních koncertů Filharmonie Brno na zdejším Stadionu zdařile otevřel hudební dění města po festivalu Moravský podzim. Velkou zásluhu na tomto výtečném provedení spatřuji především v dirigentovi Stefanu Veselkovi, který ve své osobě jakoby koncentroval a prezentoval samotné téma koncertu. Je to však Filharmonie Brno, která si ve výsledku odnáší největší a zaslouženou pochvalu.
Lukáš Pavlica
14. listopad 2017, 10:26Emil Drápela
10. listopad 2017, 22:19