Klasická abonentní řada brněnské filharmonie se minulý týden podívala do dvacátého století. Pēteris Vasks, Jan Kapr, Wojciech Kilar a Arvo Pärt vlastně už klasiky jsou, ale Haydn ani Mozart to přece jen nebyl a publikum se mi zdálo maličko rozpačité. Koncert ale nakonec přijalo vlídně a je to dobře pro všechny. Pro publikum v tom, že si rozšíří obzory a naučí se i současnější hudbu vnímat jako běžnou součást repertoáru. Filharmonie Brno potom takové autory může bez obav zařazovat na program a pěstovat si neotřelý, charakteristický repertoár. A my, co se drze pokládáme za publikum poučenější, nemusím vrčet, že se hraje pořád to samé dokola a můžeme potom chodit s větší radostí i na osvědčené stálice světového repertoáru z dávnějších časů.
Jsem za tento koncert vděčný především dramaturgovi Vítězslavu Mikešovi, který program postavil na své příchylnosti k pobaltským autorům. Tuto orientaci směrem do Polska, Estonska atd. pokládám za šťastnou, jakkoliv působí na první pohled neefektně. Polský víkend v rámci Moravského podzimu patřil k uměleckým vrcholům festivalu, přinesl hudbu nezvyklou, ale velmi dobře stravitelnou. Myslím, že je potřeba se i nadále stavět trošku proti masovému vkusu, který se orientuje podle toho, co zná z televize. Je k tomu potřeba kus odvahy i štěstí – doufám, že se filharmonické dramaturgie bude držet obojí.
Filharmonie Brno pod vedením Petra Vrábela podává velmi dobré výkony, jejich spolupráce mi dělává radost a nezklamala ani tentokrát. Při svých velkých očích bych docela rád viděl v příštích sezónách jejich společný abonentní cyklus, ale nejsem si jistý, kolik by se nás našlo. Co se týká čtvrtečního večera, orchestr by se do toho ale mohl – lidově řečeno – přece jen trochu víc opřít. Není potřeba se bát komorní prostor Besedního domu zahltit intenzivním zvukem, i když dovedu pochopit, že ho mají hráči asi plné zuby ze zkoušek (zažil jsem jich v Besedním domě několik a musím potvrdit, že ve velkém obsazení rozmístěném v celém sále to opravdu místy rve uši).
Musica dolorosa Pēterise Vaskse začala mahlerovsky chmurně, ale postupně vygradovala ke smutku až nesnesitelnému. Je to opravdu bezútěšná, ale silně působivá kompozice. Nedobře zahrálo sólové violoncello – provedení se během jeho nevýrazného projevu propadlo úplně do prázdna. Koncertní variace pro flétnu a smyčcový orchestr Jana Kapra svým charakterem poněkud zapadly mezi emocionálně nabitými skladbami okolo. Jejich klasicky uměřený charakter těžko konkuroval předchozímu smutku i následující Oravě Wojciecha Kilara. Ta kombinovala folkloristické prvky s minimalistickými postupy a běžela zčerstva k efektnímu vyvrcholení. Byl to pěkný pohled na Tatry z polské strany. Symfonie č. 4 „Los Angeles“ Arvo Pärta ve druhé půli večera nás přivedla k aktuálnímu hudebnímu dění – její premiéra proběhla v Los Angeles v roce 2009. Antiputinovské věnování Michailu Chodorkovskému se navíc střetlo s aktuálními událostmi na Ukrajině. Hudbě vládne hluboký smutek, který se v éterickém zvuku rozpíná jakoby do nekonečna. Filharmonie Brno i Peter Vrábel si s Pärtovou symfonií poradili výborně – byla to opravdu nádhera.
Pēteris Vasks: Musica dolorosa, Jan Kapr: Koncertní variace pro flétnu a smyčcový orchestr, Wojciech Kilar: Orava, Arvo Pärt: Symfonie č. 4 „Los Angeles“ pro smyčcový orchestr, harfu, tympány a bicí nástroje. Václav Kunt – flétna, Filharmonie Brno, hudební nastudování Peter Vrábel. 27. 2. 2014, Besední dům, Brno.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..