Filharmonie Brno vsadila na jistotu

Po trojici koncertů, které posluchačům v rámci komorního minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! připravila Filharmonie Brno, se v pátek uskutečnil závěrečný večer nejen tohoto neobvyklého projektu, ale prakticky vzato celé sezóny 2019/2020. Po violoncellové sekci s harfou, harfě s kontrabasem a po bicích nástrojích s projekcí a tancem rozeznělo sál Besedního domu mnohem tradičnější obsazení v podobě smyčcového kvarteta. To samo o sobě ničemu nevadí, ostatně právě smyčcová kvarteta zaujímají v rámci evropské hudební tradice zvláštní místo a v průběhu více než dvou a půl století vzniklo od dob „Papa“ Haydna až po současnost impozantní množství kvalitní hudební literatury. Rozhodně si členové smyčcových kvartet nemohou stěžovat na nedostatek zajímavých děl určených pro jejich obsazení, jako tomu tu a tam bývá u jiných komorních těles. Hudebníci Marie Pšenicová (housle), Jan Rybka (housle), Petr Pšenica (viola) a Lukáš Svoboda (violoncello) však šli (ať již z vlastní, či cizí iniciativy) zcela jinou cestou. Samotná dramaturgie koncertu připomínala spíše zkoušku na blížící se svatební sezónu než závěrečný koncert cyklu, který má uzavřít ročník 2019/2020 i Besední dům.

Večer zahájilo Prélude z Charpentierova Te Deum, kterému ani v nejmenším nelze upřít zasloužené místo v hudební historii a které, je-li uvedeno ve společnosti citlivěji zvolených skladeb a pokud možno CELÉ, dovede skutečně zazářit. Smutným faktem nicméně je, že podobně jako mnohá jiná díla v tomto programu, se samotná předehra stala jakousi neškodnou a oblíbenou doprovodnou kulisou řady různých primárně nehudebních událostí, meetingů či právě svateb. Zkrátka kdekoliv tam, kde je potřeba, aby „něco hrálo“, ale co, to už ve skutečnosti nikoho nezajímá. Ostatně není náhodou, že když na YouTube zadáte do vyhledávače „Prélude Te Deum String Quartet“, jako první vyskočí verze od profesionálních svatebních hráčů Wedding String Quartet. Z hlediska interpretace samé však nelze hudebníkům příliš vyčítat – mírně rychlejší, trochu úsečnější, avšak elegantní a dynamické provedení se k zahájení programu hodí a rozhodně patřilo k tomu povedenějšímu, co v pátek večer v Besedním domě zaznělo.

Okamžitým odklonem od barokní hudby se stala hned druhá skladba – titulní motiv ze Schindlerova seznamu od nekorunovaného krále filmové hudby Johna Williamse. Zde instrumentalisté uhodili hřebíček na hlavičku. Vzdychající a klenoucí se melodie je v provedení smyčcového kvartetu možná ještě o ždibec intimnější než v původní orchestrální verzi. Jako plus lze dodat, že na YouTube je skladba ve verzi od výše zmíněného „svatebního kvarteta“ až třetí v pořadí, není to tedy alespoň úplná svatební klasika. Hudba z filmu o zvěrstvech 2. světové války a záchraně židovského obyvatelstva zřejmě není oblíbeným doprovodem svatební tabule. To hned následující skladby – Bachovo tisíckrát slyšené Badinerie a hned po něm (!) Yesterday od The Beatles – patří opět mezi oblíbené kusy svatebních profesionálů Wedding String Quartet. (Kterým se tímto omlouvám za nechtěnou reklamu.) Mohlo by se zdát, že tomu věnuji až přehnaně škodolibou pozornost – konečně, co je komu po tom, jestli se něco hraje na svatbách, nebo ne? Hlavně, že je to hezká hudba. Proč objevovat zapomenuté skladatele nebo dávat přednost těm současným, žijícím, zoufale bojujícím o uznání a koncertní čas? Jde přejít bez debaty, že v současné situaci, ve které kultura utrpěla jen stěží představitelnou újmu jejíž dalekosáhle dopady kulturní instituce teprve pocítí jsou jisté ústupky (nejen dramaturgického rázu) pochopitelné, ba dokonce nutné, a že v jistém slova smyslu mají nejen hudebníci, ale i celá Filharmonie Brno svázané ruce. Jenže u předchozích koncertů se povedlo z této šlamastyky vybruslit víceméně se ctí – všechny tři večery nabídly netradiční instrumentaci, koncert Harfa & Kontrabas duo zajímavou dramaturgii, a bicisté dokonce obojí zmíněné, a to navíc s autorskou tvorbu Lukáše Krejčího. A neměli bychom zapomenout na projekci a tanec. Netvrdím, že každičký koncert musí být nutně novátorský a objevný, ve srovnání s těmito třemi, patřícími do stejného cyklu, však působí závěrečný večer lacině a bez námahy. A fakt, že Pachelbelův Canon in D, dnes již bohužel redukovaný prakticky na svatební doprovodnou muziku a svého druhu hudební meme, podobně jako třeba tzv. „lick“ v jazzové kultuře, si našel cestu na tento program, ničemu nepomáhá. Je v pořádku mít populárnější program, který přitáhne posluchače, ale možná stálo za to celý večer dramaturgicky alespoň nějak letmo ohraničit, vdechnout mu myšlenku, nebo se o to alespoň pokusit. U trojice předcházejících to šlo.

Samostatnou kapitolu pak tvoří úpravy popových písní. Opět zdůrazňuji, že ani toto není ve své podstatě problém, odlehčený program může fungovat mnohdy lépe, než kdejaký „snobskými pozlátky“ vyšperkovaný dramaturgický plán, avšak vedle Bacha či Händela tyto skladby zkrátka poblednou a jen velmi zřídka (a rozhodně ne v tomto případě) je to vina hudebníků. Dobrým příkladem jsou písně od The Beatles, které jsou plným právem řazeny mezi klenoty populární hudby. Nicméně ať již psal úpravy na Yesterday a Eleanor Rigby kdokoliv, ne vždy zcela pochopil, kde a v čem leží kouzlo té které skladby. Primitivní a prázdně znějící plochy, kde zpěvní hlas převezmou první housle a ostatní hudebníci hrají příslušný akord ve staccato osminkách či čtvrtkách, zní suše a nedělají službu ani interpretům, ani skladbě samotné. Tím spíš, pokud se vše opakuje jako kolovrátek a největším ozvláštněním je závěrečná modulace při poslední repetici. Na druhou stranu se však sluší zmínit povedené úpravy písní Libertango Astora Piazzolly, Por una cabezza z filmu Vůně ženy či Money, money, money od skupiny ABBA.

Z hlediska interpretace lze hudebníky vesměs pochválit, nešlo si však nepovšimnout, že některé konkrétní skladby byly nastudované mnohem lépe než jiné a především houslistka Marie Pšenicová měla s určitými výše posazenými pasážemi intonační problémy, a ne vždy se jí podařilo udržet hezký tón. Nejvíce tím utrpěla skladba Por una cabezza, se kterou v některých okamžicích zápasily rovněž druhé housle, u nichž by pomohlo jemnější, ne tak násilné a náhle vibrato. Naopak violista Petr Pšenica a violoncellista Lukáš Svoboda si po celou dobu koncertu udrželi delikátní tón, působivé vibrato „se začátkem i koncem“ a výborný cit pro frázování.

Po přídavku v podobě Nothing Else Matters od skupiny Metallica skončil nejen minicyklus Konec streamu. Hrajeme zase živě!, ale také koronavirem poznamenaná sezóna. Je chvályhodné, že se Filharmonii Brno podařilo ještě takhle na poslední chvíli uspořádat koncerty, které daly lidem možnost rozloučit se s Besedním domem důstojně, a nikoliv pouze formou záznamů. Otázkou však zůstává, jestli by si takový večer nezasloužil něco trochu jiného. Chápu, že situace velkým projektům nepřeje, a ne vždy je v silách hudebníků či vedení obhájit před posluchači náročnější tvorbu, avšak bylo by více než nešťastné, kdyby se podobně nekoncepční koncerty staly něčím standardním a běžným. Dnes je to nutné zlo, které můžeme s pokrčením ramen přijmout a být vděčni alespoň za tu trochu živé hudby, dejme však pozor, aby se podobné večery nestaly denním chlebem a něčím, co bereme jako samozřejmost. Vina nepadá na nikoho a jsme v tom ve skutečnosti všichni spolu – každý, komu jen trochu leží dobro kultury a umění na srdci, ví, že dnes je třeba dělat ústupky více než jindy. Ostatně je docela dobře možné, že za výběrem skladeb nestojí ani sami hudebníci, ale prosté racionální rozhodnutí. Porovnáme-li, kolik posluchačů navštívilo jednotlivé koncerty, tendence je zcela zřejmá a „nějak se ta kultura zaplatit musí.“ Dramaturgové se mohou snažit sebevíce, ale pokud o neotřelou, zapomenutou, u nás neznámou či prostě jen soudobou tvorbu nebudou mít zájem posluchači, může se velmi snadno stát, že si na Canon v D vedle Eleanor Rigby, či Nothing Else Matters od Metallica budeme muset zvyknout.

MARC-ANTOINE CHARPENTIER
Prélude z Te Deum H. 146

JOHN WILLIAMS
titulní melodie z filmu Schindlerův seznam

JOHANN SEBASTIAN BACH
Badinerie ze Suity č. 2 h moll BWV 1067

JOHN LENNON / PAUL McCARTNEY (BEATLES)
Yesterday

ASTOR PIAZZOLLA
Libertango

LUDWIG van BEETHOVEN
Pro Elišku

CARLOS GARDEL
Por una cabezza, tango z filmu Vůně ženy

JOHANN PACHELBEL
Kánon D dur

ANTONÍN DVOŘÁK
Humoreska č. 7 Ges dur op. 101

JOHN LENNON / PAUL McCARTNEY (BEATLES)
Eleanor Rigby

JOHANN SEBASTIAN BACH
Air ze Suity č. 3 D dur BWV 1068

GEORG FRIEDRICH HÄNDEL
Passacaglia g moll

ruská lidová
Černé oči

BENNY ANDERSSON / BJÖRN ULVAEUS (ABBA)
Money, Money, Money

Marie Pšenicová, housle

Jan Rybka, housle

Petr Pšenica, viola

Lukáš Svoboda, violoncello

pátek, 29. května, 18:00, Besední dům