Dva měsíce po zahajovacím koncertu sezóny se Filharmonie Brno vrátila do provizoria sálu brněnského Stadionu, tentokrát s prvním koncertem spadajícím do abonentní řady Filharmonie na Stadionu. Program včerejšího večera s názvem Emoce a vášně mile překvapil, stejně jako jeho precizní provedení brněnskou filharmonií.
Koncert zahájily proslavené melodie Bizetovy opery Carmen, tentokrát však v neobvyklém hávu. Do podoby třináctidílné baletní suity pro smyčce a bicí nástroje je upravil Rodion Ščedrin. Podařilo se mu tak vytvořit samostatné a svébytné dílo odkazující však ke klasice operní. Osm vybraných částí zahájila temně znějící Introdukce s tématem Habanery ve zvonech střídaných pizzicatem smyčců. Ani v dalších částech, obsahujících znovu Habaneru nebo proslulé Torero, nechybělo originální předávání melodie jednotlivými nástrojovými sekcemi nebo sóly, což umocnilo barevnou nápaditost a promyšlenost celé kompozice. Preciznost každého vyhraného tónu byla patrná ve hbitých staccatových i táhlých legátových pasážích, krátké violové sólo nevyjímaje. Nutno vyzdvihnout také četné sólové party celé plejády bicích nástrojů v podání Lukáše Krejčího, Radka Tomáška, Petra Hladíka, Tomoe Sonody a Maximiliana Joppa, které zřetelně a sebejistě vynikaly, i když nebyly z předních řad hlediště vidět.
Souhru a zřetelnost nejen první skladby večera měl spolehlivě pod kontrolou bývalý šéfdirigent brněnských filharmoniků Petr Altrichter, který obzvláště v exponovaných částech všech skladeb pobízel rozmáchlými a vláčnými gesty orchestr ke dramaticky procítěnému výkonu. Bylo patrné, že se jeho jasné výrazové i tempové požadavky u hráčů setkaly s porozuměním a přímočarost dirigentova gesta se následně odrazila ve výsledném zvuku.
Druhou skladbu večera, Rumunskou rapsodii č. 1 George Enesca, doplnily i dechové nástroje. Těm také byla svěřena zahajovací úloha překvapivě temperamentní a exoticky vyznívající kompozice. A tak se zejména dřevěné dechy mohly představit v působivé přehlídce, v níž se sólové vstupy proplétaly v hravých melodiích. Odlehčený a folklorní nádech poté převzal celý orchestr v elegantním valčíkovém rytmu směřujícím k nově vznikajícím hudebním myšlenkám.
Kvůli akustickým dispozicím vyznívaly v největší míře první housle a violoncella sedící na okraji pódia, což však není v prostorách Stadionu žádnou novinkou. Neuhlídaná síla smyčců pak poněkud zastínila sólové vyhrávky violy a fagotu, avšak preciznímu sólu flétny a na ni navazujících dechů už se vyniknout podařilo. Tempově narůstající běh melodie následně tolikrát směřoval k vrcholnému závěru, který však byl vždy nečekaně přerušen novými hudebními myšlenkami. I přesto však orchestr dokázal udržet tah a náboj, které dílo vyžadovalo a energicky dospěl do již opravdového vygradovaného finále.
Druhá polovina programu dala prostor klasikovi ruského romantismu, Petru Iljiči Čajkovskému a jeho Čtvrté symfonii f moll. Přestože v sobě tato symfonie nese všechny charakteristické rysy skladatelovy hudby, nabyla první věta po odeznění vydařené úvodní fanfáry žesťů poněkud zdlouhavý a uspávací charakter. V průběhu čtyř vět se také oproti první polovině koncertu začaly vyskytovat drobné nepřesnosti v souhře a rytmu celého tělesa, které však lze v kontextu večera pominout.
Z uspávajícího dojmu první věty naštěstí diváky vytrhl příchod věty druhé. Jestliže byl název koncertu zvolený podle konkrétního hudebního místa programu, pak to jistě bylo právě úvodní hobojové sólo, jehož emotivní nádech vzápětí naplno rozvinul orchestr ve stále se navracejícím tématu. Rozutíkané myšlenky diváků udržela také brilantní třetí věta, v jejímž úvodu smyčcová sekce odložila smyčce a předvedla efektivní a obdivuhodně sehranou pasáž.
Večer by také mohl být opatřený souslovím „přehlídka barev“, neboť málokdy program nabídne tolik prostoru jednotlivým nástrojům v plné kráse - v sólovém i skupinovém podání. Šlo o zpestření posluchačům i hráčům uvyklým jednolitému proudu orchestrální hudby.
Přestože Čajkovského dílo nelze označit za méněcenné, dalo by se z dramaturgického hlediska polemizovat o výměně první a druhé poloviny koncertu. Symfonie by svým delším „rozjezdem“ dovedla diváky až ke známým operním melodiím a večer by zakončila živelná rapsodie, jejíž závěr by jako finální část programu vynikl.
Přes tyto výhrady nelze dramaturgii upřít výbornou volbu skladeb, ať už v jakémkoliv pořadí, orchestru skvělou kondici a vložené množství energie, dirigentovi potom jisté a vstřícné vedení. To vše ve výsledku umožnilo zahájit jmenované abonmá se vší elegancí a jiskrou.
Emoce a vášně
RODION ŠČEDRIN
Carmen-suita
GEORGE ENESCU
Rumunská rapsodie č. 1 A dur
PETR ILJIČ ČAJKOVSKIJ
Symfonie č. 4 f moll
Petr Altrichter – dirigent
Filharmonie Brno
Sál Stadionu
Čtvrtek 28. 11. 2019
Zatím nebyl přidán žádný komentář..