Včerejší koncert Filharmonie Brno by se měl nějakým způsobem zakonzervovat a nainstalovat na viditelné místo v zázemí orchestru, ať už bude kdekoliv. Nebyli jsme svědky zázraku, ale poctivé a invenční práce od dramaturgie až po interpretaci. Publikum kromě dobré a dobře zahrané hudby dostalo mimochodem i příklad, jak by mohl a měl abonentní koncert vypadat.
Ideál abonentního koncertu samozřejmě není jediný a jednoznačný, ale přesto si myslím, že by některé aspekty měl splňovat a včera jsme se jich dočkali. V tomto případě to byl na prvním místě aspekt dramaturgický (Vítězslav Mikeš), kdy se podařilo perfektně vyvážit potřebu hrát věci ne zcela běžné a podívat se i do hudební současnosti, a zároveň nestavět před divoké experimenty majitele předplatného, kteří na ně z velké části nejsou zvědaví. Hudba současných skladatelů Giji Kančeliho a Valentina Silvestrova byla stylově skvěle provázaná se Schubertem a Čajkovským, celý koncert se nesl v romantických stylizacích a klasicistním základu, byl stylově sevřený, logický a přitom pestrý. Na druhém místě se hrálo v odpovídajícím prostoru, komorní orchestr s klavírem zní v Besedním domě výborně, orchestr má šťávu. To samozřejmě není jenom věc sálu, ale také energie, s jakou hráči k vystoupení přistupují a ta tentokrát nechyběla – uveďme tuto důležitou skutečnost na místě třetím. Podíl na tom jistě měl i dirigent Ondřej Vrabec, který program poctivě nastudoval a jeho živé vedení jako by polévalo živou vodou i orchestr. K tomu patří i odpovídající sólista – Daniel Wiesner možná nemá tak mediálně efektní jméno ani uměleckou šálu kolem krku, ale je muzikální, s hudbou 20. století si rozumí a jeho výkon má duši, která se promítá do sdělného výrazu. A na posledním místě připomínám věc nikoli nejzbytečnější – bylo plno s výjimkou několika mála míst, a to byly židle v Besedním domě nachystány hodně na husto; kapacita sálu byla využita co nejefektivněji.
Předehra Franze Schuberta Rosamunda patří k divadlení hře, kterou už dnes nikdo nezná, ale hudba je to oblíbená a včerejší koncert otevřela. Schubert se v ní projevuje typicky – biedermeierovsky líbezné melodiе se mísí s ráznými, ale neokázalými dramatickými postupy. Je to krásná ukázka ranného německého romantismu, který se ještě neprobudil ke svým nejvášnivějším projevům. Orchestr zněl mohutně, kompaktně a čitelně zároveň, housle místy až zářily. Představoval bych si poněkud důraznější pizzicato kontrabasů a violoncell, zdálo se mi dost rozmazané. Violoncella se v celkovém zvuku ztrácela a přitom bych neřekl, že hráči nehráli – snad by stálo za to zaexperimentovat i s rozsazením orchestru, snad to na jiných místech sálu bylo lepší. Valse Boston pro klavír a smyčce věnoval Gija Kančeli ironicky své ženě, se kterou nikdy netančil. Identifikovat v kompozici třídobý takt je při poslechu téměř nemožné, skladba kombinuje dlouhé prodlevy s rychlými pasážemi, jednotlivé tóny s výraznými melodickými motivy a ještě výraznějšími pomlkami. Důležitá jsou tempa a načasování, Ondřej Vrabec si poradil bezvadně. Daniel Wiesner zahrál perfektně, u držených tónů se ukázalo, jak pěkně mu klavír zní a jak je to právě v těchto „jednoduchých“ místech důležité. Kontrasty Valsu Boston jsou výrazné (a pro Kančeliho tvorbu typické), ale působily víc naléhavě než agresivně. Návaznost na Schubertova romantického ducha byla plynulá a zdánlivě úplně samozřejmá.
Druhou část koncertu zahájila skladba Valentina Silvestrova Věstnik (Zvěstovatel), s níž jako by se v Besedním domě objevil Mozart po průletu jiným vesmírem. Silvestrovova neoklasická kompozice je opředena odkazy na ruské filosofy i biblické texty a vzbuzuje pocit poselství z minulosti i budoucnosti zároveň. nejedná se o parafrázi nebo citaci Mozartovy hudby, ale o svébytné uchopení jejích postupů, Silvestrovův hudební jazyk je osobitý a dnešní. Témata klavíru i orchestru znějí tak známě, vracejí se, ale přitom se harmonicky pořád někde zapomínají, zastavují, přeznívají a uprostřed všeho je naléhavá potřeba sdělení. Klavír zapadal do orchestrálního zvuku a jeho přemístění do boční části jeviště bylo snad potřebné i technicky pro plynulou návaznost dalšího programu bez rušivého stěhování. Zároveň ale z klavíru opticky udělalo osamělý hlas, který je přesto součástí celku. Klid a napětí byly cítit z celého nastudování, Ondřej Vrabec opět perfektně pracoval s časem včetně náznaku provedení 4’33’’ na závěr (nebyla to ani první věta, ale člověk si nemohl nevzpomenout). Na Mozarta zjeveného navázal Mozart opravdový, ovšem protažený přes opravdový romantismus Petra Iljiče Čajkovského. Ten zase uzavřel stylový kruh od Schubertova romantismu, který teprve procital ze sna. Suita č. 4 G dur zvaná Mozartiana zpracovává čtyři mozartovské zdroje v romantickém duchu, v plném zvuku velkého orchestru a zároveň s láskou ke geniálnímu skladateli. Tu Čajkovskij projevil nepřímo a možná nejokázaleji v rokokové hříčce o věrné pastýřce, kterou vsadil do druhého dějství Pikové dámy. Mozartiana se obrací přímo ke zdroji a kromě třetí věty, kterou tvoří zpracování známého sboru Ave verum corpus, pracuje se skladbami méně populárními. Čtyřvěté schéma evokuje symfonii a třetí věta, v níž se publikum automaticky „chytí“ na notoricky známý hit, její projasněné scherzo. V nejrozsáhlejší čtveté větě v nezničitelné formě téma s variacemi se předvedly všechny skupiny orchestru v nejlepším světle, příležitost dostali i sólisté – především první housle (Marie Petříková) a klarinet – a využili ji beze zbytku. Omlouvám se všem, které jsem nejmenoval, do orchestru nebylo ze zadních řad vidět. Mozartiana zněla romanticky hutně, ale neztrácela mozartovský jas a lehkost, byla to efektní paráda na závěr.
Repríza koncertu je v Besedním domě na programu ještě dnes večer a nějaká volná místa ještě v sále jsou. Normálně v rámci kritik reklamu neprovozujeme, ale tentokrát se mi to zdá na místě.
Franz Schubert: Rosamunda (předehra), Gija Kančeli: Valse Boston pro klavír a smyčce, Valentin Silvestrov: Věstnik (Zvěstovatel) pro smyčce a klavír, Petr Iljič Čajkovskij: Suita č. 4 G dur „Mozartiana“. Hudební nastudování – Ondřej Vrabec, Daniel Wiesner – klavír, Filharmonie Brno. 29. ledna 2015, Besední dům, Brno.
Pavlína Sládková
30. leden 2015, 12:24Lenka Němcová
30. leden 2015, 10:54