Dlouho očekávaný program s jednotným názvem Obrázky z výstavy zazněl včera pod širým nebem při 21. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Špilberk. Většina stálých diváků Filharmonie Brno ví, jakými peripetiemi právě tento chystaný koncertní program prošel, když z původního dvojího uvedení v březnu v Janáčkově divadle sešlo na poslední chvíli. Už tehdy se těleso nenechalo odradit koronavirovými omezeními a koncert nakonec vysílalo online, pro velký úspěch dokonce dvakrát. Tento skvělý počin můžeme brát jako netradiční, avšak intenzivní veřejnou generálku, která předeslala včerejší, velmi vydařené živé provedení za přítomnosti diváků.
Všechna tři díla večera v sobě kromě primárního hudebního vyjádření skrývají také výtvarné umění. Nejlépe to bezpochyby vyjadřují Obrázky z výstavy Modesta Petroviče Musorgského, které koncert zahájily. Díky orchestrální úpravě původně klavírního cyklu Mauricem Ravelem orchestr provedl diváky pomyslnou výstavou děl skladatelova přítele Viktora Hartmanna tak, jak ji Musorgskij opravdu vnímal. Jednotlivé obrazy pak rondovou formou propojují promenády, znějící vždy v charakterově odlišné variaci. Tu úvodní, z celého cyklu nejproslulejší, majestátně a spolehlivě zahájily žestě, které se velkých nároků celého cyklu zhostily s jistotou a přehledem. Programní účinek charakterově odlišných částí orchestr vyjádřil patřičně a kvalitně, podpořen citlivým vedením šéfdirigenta Dennise Russella Daviese.
Nejen díky námětům skladeb se večer přibližoval k výtvarnému umění. Zvukovou složku totiž doplnily ojedinělé vizualizace na plátně v pozadí, jež jsou dílem Cori O´Lana a organizace Ars Electronica. Právě ta spolu s Dennisem Russellem Daviesem po několik let pracuje na vývoji doprovodných vizualizací, které vychází přímo ze znějícího zvukového materiálu a reagují tak na dynamiku, tempo i charakter hudby. Na první pohled možná zvláštní, nepatřičné a komplikované vizualizace tak v sobě skrývají velmi promyšlenou a netradiční technologii, která tomuto nezvyklému obrazovému doprovodu dává nový rozměr. Obrázky z výstavy pojal autor čistě abstraktně, každá z částí se lišila grafickým zpracováním. Ne všechny svým vzhledem zapadaly do kontextu klasické hudby, například vyjádření úvodní Promenády působilo příliš ostře a agresivně, našly se však také vhodněji zvolené výjevy, třeba jemné geometrické křivky ztvárňující tajuplný Starý hrad nebo roztančený rej strašidel v Chýši Baby Jagy.
Po dlouhém a nadšeném potlesku publika, který na tváři šéfdirigenta i některých členů orchestru vyvolal zářivý a radostný úsměv, první polovina pokračovala – oproti původnímu programu – Bohuslavem Martinů a jeho Freskami Piera della Francesca. Tato změna koncertu určitě prospěla a už jen z hlediska délky obou polovin byla logickým řešením. Třídílná suita z vrcholného a zralého období skladatelovy tvorby vyšla opět z inspirace konkrétním výtvarným uměním. Jak název napovídá, byly to právě fresky renesančního malíře Piera della Francesca, které Martinů zaujaly na jeho cestě do Itálie, a které měli diváci možnost vidět díky zcela odlišným, zde i poučným vizualizacím. První ze tří částí zahájil disonantní úvod jakoby vytržený ze znějící melodie, která dále navázala kompaktním zvukem tutti částí i zdařilými sóly. Ve svém průběhu měla skladba i přes nápaditost a prokomponovanost v některých pasážích uspávající tendence, což však nelze klást za vinu provedení. To přesně následovalo charakter hudby tak, jak si to žádala. Třetí část pak v úvodu vhodně dokreslil obraz boje, který hudba vyjadřovala a první polovinu koncertu zakončilo smířlivé zklidnění.
Druhá polovina zůstala v duchu dvacátého století a představila ve své době snad nejvýznamnějšího německého skladatele – Paula Hindemitha. Ten se ve svých dílech výraznou měrou zabýval Matthiasem Grünewaldem, malířem období renesance, dnes proslulým zejména díky deskové oltářní trilogii v Isenheimu. Právě Malíř Mathis, jak se mu přezdívalo, se stal názvem opery a také včera uvedené symfonie, ve svých třech částech vycházející z operní předehry a meziher. Stejně jako u Martinů, i nyní hudbu doplnila vizualizace pohrávající si se skutečnými výtvarnými díly, zde samozřejmě vycházející z oné oltářní trilogie, avšak autorsky více propojené s mnohdy až snovou abstrakcí. Stěžejní hudební část v sobě pak kombinovala romanticky líbivé kantilény i moderně disonantní pasáže, ve kterých si orchestr udržel přesnou souhru i při zdánlivé rytmické nejistotě.
Celému koncertu pak prospělo citlivé a promyšlené nazvučení, které – ač se v ohraničeném prostoru velkého nádvoří může zdát možná až zbytečné a nepotřebné – vhodně vyzdvihlo zejména tišší pasáže orchestru a komornější vstupy jednotlivých nástrojů, a napomohlo tak vyniknout barevnosti celého tělesa.
I přes velkolepý závěr Hindemithova díla se nabízí otázka, zda by vůbec nejlepší variantou rozložení koncertu nebylo zakončení působivými a divácky přívětivějšími Obrázky z výstavy. Jde však o úvahu spíš malichernou, protože nadšený potlesk protkaný nejedním pochvalným Bravo vypovídal o dojmech publika dostatečně. A možná že byl tím pravým důvodem tohoto pořadí oslavný Slovanský tanec č. 8 Antonína Dvořáka, který zazněl jako přídavek. Právě on učinil tu skutečnou a pompézní tečku za celým, opravdu zdařilým večerem.
Mezinárodní hudební festival Špilberk
Obrázky z výstavy
MODEST PETROVIČ MUSORGSKIJ
Obrázky z výstavy
BOHUSLAV MARTINŮ
Fresky Piera della Francesca
PAUL HINDEMITH
Malíř Mathis
Dennis Russell Davies – dirigent
Filharmonie Brno
Velké nádvoří hradu Špilberk
Středa 19. 8. 2020
Zatím nebyl přidán žádný komentář..