Ze všech múzických umění jdou tanec a hudba vedle sebe nejtěsněji. Naplnit hudbu pohybem ale častokrát znamená odsunout ji do pozadí. V novém projektu hudebníka Ivana Palackého a tanečního sdružení Filigrán se povedlo postavit pohyb a hudbu jako dva póly téhož tvaru, jako rovnocenné partnery, z nichž ani jeden není pouhým doplňkem či vodítkem druhého.
Ivan Palacký rozehrává širokou škálu instrumentů: zvuky kytary a nejrůznějších předmětů doplňuje čistě elektronickými zvuky a smyčkami. V průběhu představení se stává plnohodnotným členem tanečního uskupení. Role jsou vyrovnané, nikdo nevyčnívá.
Náčrt připravovaného tanečně-hudebního večera s titulem Work in progress představili filigránští již půl roku před pondělní premiérou. Kdo absolvoval obě vystoupení, mohl se ledacos dovědět o proměnách jevištního tvaru a všimnout si, jak se prohloubila kvalita provedení a preciznost pohybů.
Finální podoba večera se představila pod názvem Minčhól – k chaosu zády. Podtitul byl vybrán zcela přiléhavě: jediná vteřina jevištního tvaru nebyla ponechána náhodě a vše do sebe zapadalo. Společným rysem představení rozděleného na tři části byla preciznost a přesnost. Jeho rámec tvořila hromadná scéna na začátku a na konci; touto repeticí vznikl uzavřený kruh, ve kterém nezbylo místo pro chaos.
Specifičnost jednotlivých částí představení spoluvytvářela hudba. Ivan Palacký se z role klasického hudebníka postupně posouval k experimentům. V první části se představil jako kytarista, jenž rozvíjí opakující se motiv. Stejně pracovaly i tři tanečnice v kostýmech, které je jakoby odlidšťovaly. Pohyby byly minimalistické, opakovaly se se strojovou přesností a navzájem do sebe zapadaly. Před očima tak vznikal harmonický celek, který připomínal geometrickou abstrakci v malbě.
Následovalo sólo Michaely Ondrašinové. Bylo kratší než při prvním představení, což je vzhledem ke kvalitám této tanečnice možná škoda. Ondrašinová maximálně využila svých pohybových možností a zaplnila prostor jeviště spolu s hudebními experimenty. Minimalismus se zde rovnoměrně střídal s výrazovou plností. Spirály pohybu přetínalo skřípání strun, ostrost gest a hra zvuků.
V poslední fázi se jeviště zaplnilo lidmi, k pohybu přibyla také lidská řeč. Byla využita jako další zvuková barva, neměla sdělovat, jen vyplnila prostor ticha a postupně se opět přelila do hudby. Kvalita a přesnost se nevytratily ani při vyšším počtu účinkujících, ani při hře s nejednotností. Gesta a pohyby tanečníků zaplnily prostor a vytvořily tak iluzi jiného místa. Pokud jste dobře naslouchali textu, jenž se v závěru znovu ozval a z kánonu se proměnil v ;unisono, možná jste se nechali zavést do lesa na sklonku dne.
„Tři diskrétně deterministické modely, tři různá setkání s chaosem a tři denní doby.“ Tak svůj projekt charakterizují sami tvůrci. Plynutí dne od úsvitu k večeru, obrat k chaosu zády. Pohyb, který nakonec vypráví sám o sobě nějaký příběh, aniž by to od něj někdo předem vyžadoval.
Filigrán a Ivan Palacký: Minčhól – k chaosu zády. 27. 4. 2015, Bezbariérové divadlo Barka, Brno
Zatím nebyl přidán žádný komentář..