Písničkáře Filipa Drlíka znám z jihomoravských kol Porty. V roce 2014 se v něm umístil dokonce na druhém místě, a postoupil tak do semifinále v Řevnicích u Prahy. I když jsem byl tehdy členem poroty, sám jsem měl jiné favority. Filip na mě působil jako průměrný autor a interpret s ne úplně vyrovnaným repertoárem. Jenže co člověk stihne posoudit během soutěžního minivystoupení o třech písních, že? Proto jsem byl docela zvědavý na Filipovo debutové album, které vyšlo v roce 2016 pod názvem Hudba ze světlíku. Je krátké – trvá jen málo přes půl hodiny –, ale přesto příjemně překvapí hudební pestrostí. Drlík se na něm představuje jako skladatel, textař, zpěvák a kytarista, ale velmi důležitá je přidaná hodnota v podobě hudebních hostů. Nevím, zda jsou aranže přímo dílem písničkářovým, nebo se na nich výrazněji podílel Martin Mynář jako mistr zvuku a producent alba. V každém případě však proplouvání mezi různými hudebními styly zachraňuje celek před hrozící šedivostí.
Filip Drlík nepíše špatné písně. Pozoruje hemžení kolem sebe (Taneční páry) a úspěšně nahlíží do lidského nitra (Pustina), hraje si s dějinami (Znaky na klopách) a chce znát sám sebe a ptá se, co je v nás (Vyznavač). Bohužel má občas drobné problémy s frázováním (Mozaika), nepíše oslnivé melodie, které by si člověk zapamatoval a zpíval s ním, neoslní přesně intonujícím hlasem (i když zapojení alikvotního zpěvu do písně Vyznavač je účelné a posluchačsky vděčné). Zmíněné nedostatky se mu daří částečně zahlazovat skladatelskou invencí (netradiční kytarový doprovod v Mozaice a leckde jinde) a spoluprací s hosty.
K nejzajímavějším písním alba patří Pustina – zpočátku nenápadná, ale postupně prosvětlená saxofonem (Jaroslav Pilný) a také doprovodným vokálem Kateřiny Reichové. Basová linka drží píseň pohromadě od začátku do konce a předznamenává přechod k anglicky zpívané Her Heart, podbarvené pro změnu elektronickým rytmickým vzorcem. Následující Znaky na klopách pak definuje dobře zvládnutý gypsy-swingový rytmus s výraznými houslemi (Tereza Jakubíčková) a akustickou kytarou. Píseň Zvony je vystavěna nad kontrastem „tikajícího“ rytmu a táhlých tónů kontrabasu (Šimon Jakubíček), které podávají písničkářovu hlasu pomocnou ruku. Ten se v nich tím pádem neutápí, ale úspěšně plave.
V písni Alchymie si zpěvák troufne vystoupat hlasem trochu výš než v ostatních písních, což ladí s výše položeným saxofonovým sólem a jeho jištěním hlubokými tóny basy. Skladbu Taneční páry žene dopředu rytmizovaná hra smyčcem na kontrabas. A opět díky zajímavým aranžím, včetně dívčích vokálů, píseň zní mnohem lépe, než když člověk poslouchá samotného písničkáře na Portě a při tom sleduje spíše průměrný text. Závěrečnou píseň Očištěni ohněm bohužel nezachrání ani saxofon s houslemi. Lehce rozhozený zpěv s polykanými koncovkami graduje a jakousi pěveckou expresivní nápodobu free jazzu, až se do původně příjemných pocitů z alba začnou vracet rozpaky.
Vnímám Hudbu ze světlíku jako album s řadou pozoruhodných momentů, s nápady autorskými i aranžérskými. Ale zároveň jako album, jehož autor má v interpretaci určité rezervy, na kterých by snad mohl dál pracovat. Pokud jde o dramaturgii alba, pokládám úvodní i závěrečnou píseň za méně povedené. Je proto dobré poslechnout si desku celou a objevit mezi šedí, kterou evokuje barva jinak pěkného obalu, pestré perly. Jsou tam.
Filip Drlík: Hudba ze světlíku. Vlastní náklad 2016. 10 skladeb. Celkový čas: 30:39
Zatím nebyl přidán žádný komentář..