Pod pojmem Folkové prázdniny se dnes skrývá směs world music, popmusic, jazzu, klasiky, šansonu i nezávislého rocku. Ale jde také ještě o něco jiného. Týden plný hudby všech možných žánrů (26. června – 2. srpna) spojovala nejen působivá atmosféra zámeckého parku v Náměšti nad Oslavou, ale také cosi, co člověku zřetelněji dochází až s odstupem, když rekapituluje své zážitky i reakce publika. To „cosi“ nemá přímou spojitost s konkrétním hudebním žánrem, neboť na „Folkovkách“ vystupovali například svébytní vokalisté z jižní Francie Lo Cor de la Plana, Bára Hrzánová a Condurango, klezmerské trio Kroke z Krakova, moravský Hradišťan, kanadská tradiční fidlerka a stepařka April Verch, slovenská šansoniérka Szidi Tobias, polotradiční ukrajinská kapela Veseli Vujky či poprocková hvězda Jana Kirschner. V pestrém – a zdánlivě nesourodém – výčtu bych mohl ještě pokračovat. Poskytnutí podrobnějšího přehledu však není mým cílem, spíše bych rád postihl hlubší esenci této neobyčejné akce. Je to snaha o vysokou autenticitu hudebního a v posledku lidského poselství. Snaha o ryzost sdělení, za nímž je cítit život, radost, smutek, opravdově žitá nejen hudební, ale i životní filosofie.
Folk není mrtev aneb radost z objevování
Tak jako folk ve svém nejširším významu (ne v tom českém, kdy splývá spíše s představou autorského písničkaření s kytarou) představuje nejasně ohraničené živoucí pole současné hudební tvořivosti vycházející jak z tradiční hudby, tak z momentálních tvůrčích impulsů „lidových“ (tedy akademicky neškolených) tvůrců, tak dramaturgie Folkových prázdnin zrcadlí tuto skutečnost jako málokterý z našich festivalů. Oproti jiným nesází z 90 procent na marketingovou jistotu (známá jména), ale spíše na s neobyčejnou poctivostí cizelovaný cit pro hudební (či vůbec umělecké) poselství a věrohodnost interpretů. A stejně se hodnotí i výsledek. Náměšťské publikum je totiž z velké části složeno z těch, kteří přicházejí objevovat a mají srdce doširoka otevřeno. To také znamená, že snadněji vycítí machu, kalkul, manipulativní exhibice či zcela obyčejnou vyprázdněnost, která se může skrývat i za dříve zvučným jménem. Ne každý koncert se musí vždy vydařit, ne každý interpret se v tomto svébytném prostředí jeví stejně, jako na propagačních videích či cédéčkách. To se stává i na Folkovkách. Ke cti festivalového dramaturga Michala Schmidta je nutno říct, že nenechává mnoho prostoru náhodám a snaží se pozvané kapely vidět živě ještě před tím, než jim pošle nabídku na účinkování. Mimochodem, jeho hlavní odměna za celoroční práci vypadá takto: Dostává proplacen pobyt na každoročním veletrhu word music Womex, který se koná každý rok v jiném evropském městě. Víceméně celé „Folkovky“ jsou totiž výsledkem dobrovolnické práce, pro niž vytváří administrativní a organizační zázemí Městské kulturní středisko v Náměšti nad Oslavou se svým skrovným, ale zato o to vstřícnějším osazenstvem. Minimální materiální ohodnocení dobrovolníků je daní za nekompromisní investici do programu, která plyne nejen z peněz sponzorů, ale též z grantů a dotací pracně dojednávaných se zahraničními kulturními institucemi a ambasádami. Málokterý z českých a moravských festivalů srovnatelného zaměření má tak vysoký podíl kvalitních zahraničních účinkujících. Folkové prázdniny je z toho hlediska nutno považovat za malý zázrak. Lidsky i z hlediska profese. Letošní Folkové prázdniny dva dramaturgické vrcholy, o nichž se chci zmínit podrobněji.
Cloud Cult: hudba životní alternativy
Prvním z nich bylo vystoupení americké skupiny Cloud Cult, jejíž ústřední postavou je zpěvák, multiinstrumentalista a písničkář Craig Minowa. Ten už v polovině 90. let začal tvořit hudbu, která byla současně odrazem jeho prohlubující se reflexe otázek spjatých se životním prostředím. Z jeho sólového projektu se posléze vyvinula skupina Cloud Cult, jejíž název odkazuje na dávná proroctví jisté skupiny severoamerických Indánů, která metaforicky upozorňovala na nebezpečí, jež vznikají z nerovnováhy mezi technickým pokrokem a lidskou sebereflexí. Minowa založil na své farmě, která se řídí ekologickými principy, vydavatelství Earthology Records (na níž vycházejí také alba Cloud Cult), poněvadž se nechtěl dostat do mechanismů standardního hudebního byznysu. Nebývale intenzívním tvůrčím impulsem se mu stala tragická událost v rodině, kdy jemu a jeho ženě, výtvarnici Connie, náhle ve spánku zemřel dvouletý syn. Z této osobní tragedie se doslova vypsal – během jednoho roku složil zhruba sto písní, které jednak reflektují smutné stránky života, ale současně jsou nabity touhou jít dál a najít své životní světlo. Ty se staly základem repertoáru Cloud Cult. Symbolická je jedna z nejznámějších – Step Forward.
Vystoupení Cloud Cult mají daleko do muzikantské exhibice, vše je podřízeno určité atmosféře. Jejich duch i energie připomíná nejpůsobivější éru kalifornských „květinových dětí“ přelomu šedesátých a sedmdesátých let, ale k prostým heslům „love and peace“ by člověk ještě mohl intuitivně připojit „hope, awareness“ (naděje, uvědomění) a náboj pozitivní energie. Úctyplný vztah k životnímu prostředí a vztah k rodině jsou jedněmi z určujících v životní filosofii Cloud Cult. Vystoupení skupiny dostalo od počátku svéráznou a inovativní dimenzi zapojením výtvarníků (Connie Minowa a Scott West), kteří během koncertu vytvářejí spontánně obrazy a ty jsou nakonec vydraženy pro různé účely. Cloud Cult se během minulých deseti let stali fenoménem, který získal ve Spojených státech značnou popularitu a renomé a vyprodává sály po celé zemi. Vydali doposud 10 alb a Jejich hudba je označována za nezávislý experimentální rock, i když dnešní sestava je víceméně akustická a zahrnuje nástroje jako housle, cello, trombón a lesní roh.
Záslužný a objevitelský počin Michala Schmidta, který zařídil první český koncert Cloud Cult, je pozoruhodný i tím, že to byl vůbec první evropský koncert skupiny. Dorazili na něj fanoušci skupiny až z Holandska a ze Švédska. Přidám perličku na závěr: Organizátoři měli jisté obavy, zda-li zdárně zajistí zázemí pro takto výrazně ekologicky orientované umělce. Budou to přísní vegani nebo budou mít jiné „ekopožadavky“? Nakonec přijeli neobyčejně milí lidé, kteří jedli, co se jim dalo, zajímali se o všechno, užívali si pro ně nezvyklého prostředí a vycházeli organizátorům ve všem vstříc. A pro publikum vytvořili v zámeckém parku uhrančivou atmosféru, tak jinou než většina ostatních účinkujících.
Tři hlasy – ojedinělé setkání tří kultur
Druhým vrcholem festivalu a současně i posledního festivalového dne v sobotu 2.srpna byl projekt houslistky a zpěvačky Jitky Šuranské Tři hlasy. Jeho základem měla původně být svého druhu tvůrčí dílna tří vokalistek – Izraelky Michal Elia Kamal z istanbulské skupiny Lightin Babylon, Maďarky Irén Lovász, která vystoupila na festivalu se svým Groove and Voice Triem a Jitky samotné. Jitka Šuranská nakonec využila ještě několika dalších hudebníků ze skupiny Light in Babylon, z mezinárodní formace Shum Davar a mandolinistu Martina Krajíčka z vlastního tria. A právě tento muzikant spolu se slovenským houslistou Jurajem Stierankou a tureckým hráčem na santur (druh cimbálu) Metehanem Çifçi vytvořili zdatnou instrumentální protiváhu skvělým zpěvačkám. Napínavá a intenzívní příprava, která trvala pouhé dva dny a v níž se projevily naplno i různé emotivity a vlivy různých kultur, vyústila nakonec v plnohodnotný koncertní projekt. Ten střídal komornější polohy s písněmi jednotlivých zpěvaček s „velkokapelovými“ čísly, v nichž účinkovaly všechny tři. Zpívalo se česky, maďarsky, hebrejsky a turecky a tento jazykový Babylón vůbec nenarušil jednolité vyzařování. Hudba je univerzálnějším médiem než jednotlivé jazyky. Všechny peripetie náročné a stresující přípravy byly zapomenuty ve chvíli, kdy všichni aktéři stáli na pódiu a proudila mezi nimi a z nich radostná energie. Trefně tento princip vystihla Jitka Šuranská v rozhovoru pro Denik.cz.
Koncertní setkání Tři hlasy se stalo vrcholem festivalu, přestože v závěrečném dni mělo těžkou konkurenci – domácí zavedenou kapelu Traband a mezinárodně uznávané britské kvarteto Spiro. Stalo se vrcholem, protože spontánně a bez nadbytečných spekulací zosobnilo výsostnou schopnost hudby – schopnost spojovat. Zažil jsem takový a tak vydařený projekt na tuzemských festivalech poprvé a můžu dosvědčit, že by se neztratil ani na nejlepším festivalu svého žánru v Evropě, v Rudolstadtu. Zázračné je, že se zrodil na mnohonásobně menším festiválku, což svědčí o výjimečnosti poměrů v zákulisí Folkových prázdnin a doufejme, že tento příklad povzbudí i další.
A co říct závěrem? Příští rok se Folkové prázdniny konají už potřicáté! Jsem zvědav, jak se dál bude rozvíjet pozoruhodný příběh tohoto festivalu a jaká překvapení nám jubilejní ročník přinese.
Folkové prázdniny. 26. června – 2. srpna, Náměšť nad Oslavou.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..