Magdalena Kožená se několik dní po vystoupení s Berlínskými filharmoniky vrátila do Španělského sálu s komorním recitálem. Především první polovina koncertu věnovaná výhradně písňové tvorbě Maurice Ravela byla v podstatě dokonalá. Druhá trochu zaskřípala dramaturgicky, ale k tomu se dostanu.
Akustika místa je pro písně a sólové kantáty s doprovodem klavíru vstřícná, ne-li vhodná (naopak orchestrální koncerty by se ve Španělském sále snad vůbec pořádat neměly). Dozvuk lehce rozmlžuje zpěv i klavír, ale ne až k nesrozumitelnosti. Spíš jim dodává vzdušnost a měkkost, která se především k Ravelovi hodila se vším všudy. Nejde samozřejmě zdaleka jen o akustické vlastnosti prostředí, hlavní je, že Magdalena Kožená je ve francouzském repertoáru jako doma a možná patří k tomu vůbec nejlepšímu, co v jejím podání můžeme slýchat.
Maurice Ravel ve svých písních vytváří hudební paralely k náladám textů, což se s interpretačním přístupem Magdaleny Kožené pozoruhodně stýká. Pěvkyně z textů vychází, je jí skvěle rozumět, a pokládá je do hudebního proudu. Vytváří z písní malé dramatické útvary, které srozumitelně promlouvají i k těm, kdo nerozumějí francouzsky (přesto ale oceňuji překlady textů v programu).
Histoires naturelles je cyklus pěti písní věnovaný zvířatům a lidským zvykům i vlastnostem, které jim přisuzujeme. Texty Julese Renarda jsou uštěpačné, ironické, se smyslem pro kontrast, dívají se nejen do přírody, ale i na vesnický dvorek. Máme před sebou krásu Ledňáčka, přičinlivost Cvrčka, ale také Labuť, která žere to samé co husa. Drůbež je znuděná stálou přítomností krásy Páva a neustále popuzovaná otravnou Perličkou. Magdalena Kožená je ztvárnila jako pět pěvecko-hereckých etud na kontrastní nálady. Vynikající byl i klavírní doprovod Malcolma Martineau. Dvě hebrejské melodie přinášejí kombinaci chvalozpěvu Kadiš a marného tázání po smyslu světa Věčné tajemství. Magdalena Kožená je zazpívala prakticky bez pauzy a vytvořila z nich oslavu Všemohoucího s ironickou kódou. Jen odpověď na marné otázky nezněla 42, ale tralala. Působivý byl začátek Kadiše, kdy se k sólovému zpěvu přidával jen zvolna houstnoucí klavírní doprovod.
První část koncertu završil Ravelův cyklus Malgašské písně, ke klavíru se připojil ještě flétnista Kaspar Zehnder a violoncellista Tomáš Jamník. Trošku jsem litoval, že se nepovedlo provést všechny tři písně vcelku bez potlesku, který se vloudil mezi druhou a třetí. Střídání nálad od roztoužené Nahandove přes vzrušeně varující Střezte se bílých až po klidnou Je sladké tvoří krásný trojdílný celek. Bezvadně zněl dvojhlas violoncellových flažoletů a zpěvu, písně z Madagaskaru byly prostě úchvatné.
Druhá část večera začala sólovou kantátou Josepha Haydna Ariadna na Naxu. Ta mě vytrhla do úplně jiného světa a když mám být upřímný, nadšený jsem z toho nebyl. Magdalena Kožená tyto věci zpívat umí, o tom není potřeba diskutovat, jen ta skladba patřila na dramaturgicky jinak postavený koncert (a možná by se k ní víc hodil i kladívkový klavír). Krásný závěr vytvořily Vesnické scény – pět slovenských písní v úpravách Bély Bartóka. Texty směřující až ke karikatuře spolu s bohatým klavírním partem vytvořily výrazový oblouk s úvodními Ravelovými Historkami.
Jako přídavek zazněla jedna milostná píseň Antonína Dvořáka, dále Muzikanti a Loučení Leoše Janáčka (jenž by se k Bartókovi hodil mnohem více než Haydn). Předtím ale také sborové Happy Birthday zpívané publikem za klavírního doprovodu ředitele České filharmonie Davida Marečka. Magdalena Kožená má totiž v květnu narozeniny, tak dostala od posluchačů malý dárek. Všechno nejlepší a ještě aspoň pětkrát tolik přeje i Brno – město hudby.
Maurice Ravel: Histoires naturelles, Deux mélodies hébraïques, Chanson madécasses, Joseph Haydn: Arianna a Naxos, Béla Bartók: Falun, Vesnické scény. Magdalena Kožená – mezzosoprán, Malcolm Martineau – klavír, Tomáš Jamník – violoncello, Kaspar Zehnder – flétna. 6. 5. 2013, Španělský sál Pražského hradu.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..