Město Brno je ideálním podhoubím pro mnoho soudobých hudebních projektů. Festival Expozice nové hudby, Moravský podzim nebo i řadové koncerty větších či menších hudebních těles mají nezřídka jedno společné – programovou snahu o uvádění nových a dosud neslyšených děl. V brněnském kulturním kvasu však zaujímá v tomto směru nepopiratelnou vedoucí pozici Brno Contemporary Orchestra pod uměleckým vedením Pavla Šnajdra. Již z názvu ansámblu je patrné, že stěžejní místo v jeho repertoáru zaujímají právě díla soudobých autorů. Přesto že by se mělo jednat o jednu z nejušlechtilejších a nejdůležitějších služeb milovníkům hudby, poloprázdný sál Besedního domu tomu nasvědčoval jen stěží. Nezájem publika o novou hudbu a mladé autory je smutný a skličující. Na druhou stranu je potřeba pokárat i orchestr samotný – z hlediska sebeprezentace dovedou zapracovat lépe i studentské orchestry.
Tematickým zaměřením koncertu se stalo sté výročí založení republiky a reaguje na něj i další avizovaný koncert orchestru s názvem For Czechoslovakia (20. března 2018), který naopak nabídne díla zahraničních autorů. V recenzovaném koncertu From Czechoslovakia byli posluchači konfrontování s hudbou třech současných skladatelů – jako první zazněla skladba Elsewhere od Petra Bakly, následovala Část C z cyklu For Large Ensemble Luboše Mrkvičky a celý večer uzavřel třívětý koncert pro housle a ansámbl op. 25 Vertigo od Mariána Lejavi. Sólistou večera, který vystoupil v poslední jmenované skladbě, byl houslista Milan Paľa. Všichni tři skladatelé byli přítomni premiérovým provedením svých děl.
Skladba Elsewhere stavěla hudební efekt na velmi pozvolně se měnící barvě a stupňujícím se napětí. Z hojného užití zdvojených hlasů vyvěrala až jakási meditativní šíře. Disonance postupně rozvíjely svůj charakter, ale často se zanořily zpět do zvolna se roztékající hudební faktury. Pomalejší tempo, absence výrazných rytmů i stejnoměrná dynamika – to vše umocňovalo charakteristickou snivost díla. Časem se i výrazná unisona začala vytrácet a disonance se staly ještě zřetelnějšími. Vzhledem ke stále plynoucí mase hudby se však jednalo o mírný kopeček na jinak poklidné rovině hudby. V rozmazaných obrysech melodiky se tu a tam objevovaly i konsonantní a uchu libé intervaly, na kterých však hudební dílo nestálo. Ačkoliv se jednalo o sympatický začátek večera, skladba by možná mohla obsahovat výraznější dynamická, tempová nebo i interpretační odstínění. Je mi jasné, že autorovým zájmem bylo naopak všechny tyto věci popřít, dle mého by však vyšší míra interpretační pestrosti dílu neublížila.
Část C z cyklu For Large Ensemble od Luboše Mrkvičky naopak udeřila skutečně kontrastně. Z náhle zlomového dramatu vystupoval především kráčivý motiv zvedající se stupnice. Skladba byla vystavěna podstatně kontrastněji než dílo Petra Bakly. Přestože opěrný bod představovaly především žestě, motiv stoupání si v průběhu díla vyzkoušela většina nástrojů. Skladba je charakteristická až pochodovým kráčením dlouhých tónů, které jsou zdobeny probubláváním dřev i smyčců. Ačkoliv dílo začíná dravě a nesmlouvavě, přece jen se k závěru objevuje smířlivější tón a dochází k jistému zjemnění. I tak si ovšem zachovává svůj dramatičtější charakter.
Zlatým hřebem večera však byla skladba Vertigo v provedení houslisty Milana Paľy. Ďábelsky laškovné běhy houslí v nejjemnějším pianissimu zahájily dílo. Již samotná intráda byla z hlediska artikulace zajímavá hrou u kobylky, čímž rychlé figurace dostaly ještě zlověstnější nádech. Skladatel Marián Lejava uchopil sólové housle invenčně a s ohledem na co nejzajímavější zvukové i technické možnosti nástroje. Tento přístup se pak projevil především v netradičních smycích a smykových variacích. Technicky náročné dílo by ovšem nebylo možno takto provést, nebýt ohromujících interpretačních kvalit Milana Paľy. Houslista s neochabujícím nasazením přijímal větší a větší interpretační výzvy a předvedl koncert s perfektní intonací. Ze všech tří skladeb právě poslední nejvíce manifestovala rozličné a často komplementární rytmy. (První na rytmickou stránku spíše zanevřela, druhá skladba zůstala někde na půli cesty.) Ačkoliv náročnost sólového partu se nedala ani v nejmenším srovnávat s party orchestru, skladatel neopomenul užít rozličných zvukových prvků ani tady. Objevilo se jak tradiční pizzicato, tak kupříkladu i bouchání do strun kontrabasu ve druhé větě. Do této části situoval autor také kadenci, která náhle vytryskla z neustálé a nervy drásající eskalace. Neméně zajímavou byla i třetí věta, ve které katarzní názvuky orchestru byly vždy nesmlouvavě zaříznuty sólovými houslemi. Při poslechu závěrečné části se mi do mysli vkrádaly myšlenky na skladbu The Unanswered Question od Charlese Ivese, ve které se objevuje podobný kontrast. V případě Ivesova díla je však hudební podklad podstatně blahosklonnější. S blížícím se koncem však dostává třetí věta Vertiga mnohem zlověstnější kontury a sólista je nakonec zcela převálcován bouřícím orchestrem. Na nepopiratelném úspěchu mají podíl obě strany – nebýt Paľovy démonické interpretace, jen těžko by vynikly nesporné kvality skladatelovy práce.
Ačkoliv pro mne osobně bylo nejsilnějším dílem Vertigo, neznamená to, že by zbývající díla nebyla dostatečně hodnotná. Naopak jsem velmi potěšen, že navzdory takto žalostné účasti publika podali Brno Contemporary Orchestra pečlivý a zanícený výkon. Určitě si přijdu poslechnout i další koncert s názvem For Czechoslovakia. Třeba se tam potkáme v hojnějším počtu.
Petr Bakla: Elsewhere Luboš Mrkvička: For Large Ensemble, Část C Marián Lejava: Vertigo Housle: Milan Paľa Brno Contemporary Orchestra
Zatím nebyl přidán žádný komentář..