Brněnský Velikonoční festival duchovní hudby vyvrcholil nedělním koncertem v katedrále sv. Petra a Pavla. Napříč letošním 31. ročníkem a také při posledním hudebním večeru zněla díla ryze českých skladatelů. Tentokrát v podání sólistů Pavly Vykopalové (soprán), Jany Hrochové (mezzosoprán), Eduarda Martyniuka (tenor), Jozefa Benciho (bas), varhaníka Petra Kolaře, dále Českého filharmonického sboru Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy. Glagolská mše jako prvotřídní záležitost klasické hudby, byla uvedena za doprovodu Filharmonie Brno s milým hostem, dirigentem Tomášem Netopilem.
„Moje inspirace se v poslední době často váže k nějaké konkrétní prostorově-poslechové zkušenosti…“ Takto se ke své tvorbě v jednom z rozhovorů vyjádřil skladatel Slavomír Hořínka (*1980), jehož orchestrální kompozice s názvem Raduj se III (2020–2021) otevřela poslední koncert velikonoční přehlídky. Dílo vzniklo během lockdownu a vychází z textu velikonočního chvalozpěvu Exsultet. Hudebně autor do sebe nechává zapadat kombinaci akordů rozložených do dvaceti taktů střídajících se v polyrytmech na způsob vyzvánění zvonů. Slavomír Hořínka však nejde tradiční cestou variací na půdorysu barokní formy ciaccony. Otáčí úhel pohledu a zaměřuje jej na vědomou redukci výchozího schématu. Tento princip se konkrétně projevuje mohutným a zvučným úvodem žesťů s bicími. Kontrast vůči nim tvoří smyčce – převážně v unisonu a později k nim přidaná lyrická flétna. Hudební tah skladatel staví mimo jiné i na rytmicko-melodicky zřetelných a velice krátkých motivech, postupně se rozrůstajících do širších ploch. Zmíněnou redukci lze tedy po určité době vnímat v ubírání zvukové intenzity pomocí odpojení některých nástrojů nebo celých nástrojových skupin. To se však po půli díla mění a dochází k vrstvení jednotlivých hudebních pásem gradujících do závěrečného akordu. Musím uznat, že protentokrát filharmonie nezahálela a provedením Hořínkovy skladby více než dostatečně obhájila své kvality. Orchestr pod dirigentskou hůlkou Tomáše Netopila fungoval a hrál jednotně, koncentrovaně se zápalem. Ať už dynamika, mnohdy dosti expresivní nástrojová sóla nebo náročné polyrytmy nebyly pro orchestr žádnými překážkami. Takto precizní nastudování totiž dávalo možnost vyniknout prostorově-poslechovým jevům – charakteristickým pro Hořínkovu tvorbu.
Glagolská mše Leoše Janáčka (1854–1928) byla poprvé provedena Filharmonickým spolkem Beseda brněnská 5. prosince 1927 v sále Stadiónu v Brně. I když by někteří měli tendenci označovat dílo za primárně duchovní (či snad liturgické), Janáčkův záměr nevyvěral přímo z náboženského přesvědčení. Mše je především koncertního rázu a sám skladatel k ní poznamenal: „Chtěl jsem zde zachytit víru v jistotu národa na podkladě ne náboženském, ale na tom mravním silném, který si bere Boha za svědka.“ Není tedy divu, že dílo je v převažující silné dynamice, obsahuje technicky a rozsahově náročné pěvecké i nástrojové party a patří ke kompozičním vrcholům svého druhu. Specifika Glagolské mše tedy kladou obrovské nároky na interprety.
Je velice milým překvapením, že i v tomto případě lze o provedení mluvit v superlativech. Sólisté se dokázali se ctí a obdivem poprat s nemilosrdnou akustikou katedrály a obrovskou zvukovou masou ze stran sboru a orchestru. Sbor vynikal zevrubně propracovanou dynamikou, intonační přesností, flexibilitou v jednotlivých barevných polohách, a především strhujícím výrazem. Obdobně bychom takto mohli mluvit i o brněnské filharmonii, která až na pár zaváhání (např. houslové sólo v části Svet) posunula svým energickým, suverénním podáním dílo na úroveň kvalitního big beatu klasické hudby. Jako jeden z vrcholů bezpochyby považuji varhanní vstupy Petra Kolaře – v interpretově podání vyznívající jako absolutní sólistická exhibice hudebně a kvalitativně obohacující celek. V určitých částech naplněných přeostřeným zvukem žesťů, maximálním hlasovým vypětím zpěváků a trefně neurvalými údery tympánů měli posluchači pocit, že se katedrála otřásá v základech. Avšak přesně tyto momenty překypující nejen hudbou, témbrem a vrcholovými výkony, ale také emocemi a Janáčkovskou syrovostí tvořily fundament hudebního zážitku. Závěrečný koncert Velikonočního festivalu duchovní hudby tak můžeme vnímat jako pomyslnou třešničku a ohlédnutí za důmyslnou dramaturgií 31. ročníku věnujícího se i tématu Roku české hudby. Tu po dobu dvou týdnů reprezentovali nejen skladatelé a tituly, ale i tuzemští umělci opětovně poukazující na světové postavení české artificiální tvorby.
Program:
Slavomír Hořínka – Raduj se III, ciaccona pro orchestr
Leoš Janáček – Misa glagolskaja
Pavla Vykopalová – soprán
Jana Hrochová – mezzosoprán
Eduard Maryniuk – tenor
Jozef Benci – bas
Petr Kolař – varhany
Český filharmonický sbor Brno
Petr Fiala – sbormistr
Filharmonie Brno
Tomáš Netopil – dirigent
Neděle 7. dubna 2024 19h, katedrála sv. Petra a Pavla
Zatím nebyl přidán žádný komentář..