Festival JazzFestBrno letos rozšířil svou nabídku o „elektronickou“ programovou linii Tension. V rámci které vystoupily 28. března v prostoru Praha v Brně formace Zabelov Group a HRTL Spaghetti Ensemble. Ideově blízko však k této nové řadě měl i dvouhodinový koncert, který se odehrál 5. dubna ve vyprodaném Sono Centru. Manchesterské trio GoGo Penguin sice využívá desetiletími prověřený instrumentální půdorys jazzového klavírního tria, ale na svých albech i koncertech osciluje kolem elektronické hudby coby východiska.
Od většiny ostatních večerů JazzFestu se tento odlišoval tím, že nabídl pouze jednu účinkující formaci (nešlo tedy o obvyklý dvojkoncert), zato ovšem s přestávkou. Přitom krátká pauza nesloužila pouze k občerstvení účinkujících a diváků, ale měla v rámci gradující dramaturgie večera svou – možná nezamýšlenou – roli. Ale nepředbíhejme.
Trio, které tvoří pianista Chris Illingworth, kontrabasista Nick Blacka a bubeník Rob Turner, se netají tím, že při tvorbě skladeb využívá elektroniku a teprve takto „uměle“ vytvořenou hudbu posléze převádí do akustické řeči svých nástrojů. Ve výsledném zvuku se neztrácí silné (i když většinou jednoduché) klavírní melodie ani akustická kontrabasová sóla, ale výrazným konkurentem jim je nekonvenční hra na bicí, která připomene tepot automatických bubeníků z počátku 90. let. To vše je ovšem pouze základ, na který pánové roubují další více či méně překvapivé prvky – hru smyčcem na kontrabas, která s použitím efektů a netradiční techniky připomene kosmické syntezátorové zvuky, případně hypnotizující repetitivní sekvence hrané na klavír. Díky zvukové produkci se postupně stírá hranice mezi skutečně akustickým zvukem a jeho elektronickým „prodloužením“ (neboli „extenzí“ – po vzoru mediální teorie Marshalla McLuhana), což ve spojení s opravdu velmi dobrou akustikou Sono Centra vytváří mohutný nápor na uši, který nepřipravený posluchač od jazzového tria nečeká.
Je samozřejmě otázka, zda lze GoGo Penguin vůbec označit jako jazzové trio. Formálně z jazzu samozřejmě čerpá, používá jazzové postupy, ale podíl prvků „primitivní“ taneční hudby jeho skladby zdánlivě posouvá k současnému popu. Ale hra na slovíčka je zbytečná – jedná se o hudbu, která může oslovit tolerantního posluchače jazzu i otevřeného fanouška popu nebo elektronické hudby. Skladby GoGo Penguin mají – jakkoli se to v některých případech na první poslech nezdá – poměrně složitou strukturu. Trio pracuje s dynamickými a zlomy, s proměnami tempa a především s kontrasty – klidný klavír často doprovází nervní a/nebo strojová rytmika, ale funguje to i naopak. Někde vytvářejí všechny tři nástroje kompaktní plastický zvuk (In Amber), jinde se basa a bicí – jazzově – připojují k vůdčímu klavíru (Window) a ještě jinde předvádí pianista jakoby mimochodem širokou škálu prostředků, zatímco bicí na sebe neotřelými figurami strhnou většinu pozornosti (Raven).
Nelze sice říct, že by v první polovině koncertu převládaly pouze klidnější a akustičtější skladby, zatímco v části druhé dávala kapela přednost (pseudo)elektornickým momentům, ale k určitému posunu a gradaci naznačeným směrem přece jen došlo. A zde právě hrála důležitou roli zmíněná pauza, která od sebe obě poloviny představení oddělila a napomohla gradaci celého večera, který právem končil potleskem vestoje.
Využití elektronické estetiky v jazzu není ničím novým – už před několika desítkami let se o to úspěšně pokusil Herbie Hancock a mnozí jiní. Kombinace jazzu s hip hopem, elektrickým funkem nebo soulem je dnes také běžná. GoGo Penguin však jazyk strojové hudby propojili s formátem klavírního akustického (!) tria jako málokdo jiný. Výsledkem je cesta, která možná není kompozičně nejprogresivnější, ale rozhodně není slepá. A koncert v Brně byl – díky instrumentálnímu mistrovství všech tří hudebníků, ale i díky futuristickému prostoru a zvuku Sono Centra – výtečný.
GoGo Penguin, 5. 4. 2019, Brno, Sono Centrum (v rámci festivalu JazzFestBrno)
Zatím nebyl přidán žádný komentář..