Holanďan tentokrát nalehko

30. září 2013, 0:18

Holanďan tentokrát nalehko

Brněnská opera vzala letošní jubilejní wagnerovský rok jako závazek a povinnost. Výsledkem, kterým byla páteční premiéra Bludného Holanďana, je splněná povinnost. Hudební provedení mělo celkově slušnou úroveň, ovšem s několika výjimkami. Naopak inscenační pojetí mělo pár světlých momentů, jinak bylo až příliš odlehčené a nekoncepční.

Z hlediska dramaturgie tu příliš není co rozebírat. Fakt výročí je jedním z nejpokleslejších důvodů uvádění jakékoliv operní látky, proto také bývá zvykem pokusit se zároveň o nějaký nový kontext, ať už výběrem titulu, inscenátorů, interpretů nebo celkového pojetí. O to tu však nikomu nešlo a samotný dramaturgický záměr je otázkou, pokud tu tedy vůbec nějaký záměr byl a pokud tu existuje nějaká dramaturgie.

Bludný Holanďan byl v Brně naposledy inscenován v roce 1993, tehdy v režii Bruna Bergera-Gorského. Šlo o působivou snovou kreaci s mnoha symbolickými přesahy s využitím mnoha inscenačních efektů světelných i scénických. Od té doby jsme na brněnským prknech z Wagnerových oper viděli ještě Tannhäusera (premiéra 1995). Když o 13 let později vyjížděla brněnská opera s tím stejným Tannhäuserem do Japonska, prodala tutéž inscenaci ještě jednou i v Brně jakožto jednu z premiér sezóny, i když to byla premiéra jen obnovená. Letošní dvojí wagnerovské jubileum přimělo mnoho festivalů i operních domů k mimořádným výkonům. Potenciál symfonického orchestru lze nejlépe měřit kvalitou provedení Mahlerových symfonií; obdobným prubířským kamenem v oblasti opery jsou zralé a pozdní opery Wagnerovy. Svých historicky prvních Prstenů se dočkala například Sofia. BBC Proms uvedly v létě Londýně koncertně takřka kompletní Wagnerovo operní dílo. A co na to Brno? Inu, je-li zapotřebí uctít velké výročí, udělá se něco, co tu všichni znají nejlépe a co dá nejméně práce. Třeba Bludný Holanďan.

Srovnání s dvacet let starým představením vyznívá z inscenačního hlediska jednoznačně v jeho prospěch, hudební stránka ovšem naopak ukazuje, že úroveň orchestrální hry v souladu s celkovým evropským trendem roste a Brno v tomto ohledu nestojí stranou. Hudební nastudování i vedení Jakuba Kleckera bylo až překvapivě energické, kompaktní a jednotné. Žesťové nástroje, tolik důležité u Wagnera a tolik problematické v brněnském operním orchestru, hrály patřičně expresivně a nechyběla jim dynamika – snad už padlo ono dávné, možná odborářské, možná nepsané opatření, že žestě a bicí musejí v orchestřišti hrát potichu (v praxi zhruba od pp do mf), aby si ostatní hráči nepoškodili sluch. Dokonce lze hovořit o vzácné vyváženosti orchestrálních tutti. Některé sólové vstupy ovšem vůbec nevyšly především v trubkách, místy také v exponovaných hornách a v lyrických hobojích, kupříkladu v předehře. O to víc je člověku líto, když vidí, jak kapela výborně „šlape“, ale ne každý hráč je ochoten vyvinout odpovídající snahu. Je otázkou, jak se výkon orchestru změní s přibývajícím počtem repríz. Před 20 lety se Holanďan udržel na repertoáru dva roky, taktovka putovala z ruky do ruky a s blížící se derniérou byl orchestrální projev v úplném rozkladu. Nyní je podle premiérového programu dirigentská úloha v rukou Jakuba Kleckera a Pavla Šnajdra, na říjnových plakátech ovšem visí u Holanďana jméno Petera Ferance a mnoho nenapoví ani web divadla, kde kupříkladu dvě hodiny před začátkem první reprízy chybí aktuální obsazení včetně dirigenta.

Už tradiční ozdobou brněnských operních inscenací je výkon sboru, jehož podivuhodně silný výrazový potenciál dlouhodobě drží sbormistr Josef Pančík; v tomto případě ovšem sborové party studoval Pavel Koňárek. Je velkým štěstím, že v brněnském souboru zůstávají profesionálně školení a zkušení pěvci, jejichž výraz dokáže i ve stále klesajícím počtu spolehlivě naplnit akusticky mdlý prostor Janáčkova divadla. Jejich dlouhodobé sbormistrovské vedení se vzhledem k prostoru vcelku logicky přiklání spíše k východní, nebo též ruské pěvecké škole, jež je charakteristická plností zvuku i výrazu, na rozdíl od anglosaské tradice, která je více založená na odlehčené technice. Na začátku třetího jednání, kde úloha sboru v celém díle kulminuje a rafinovaně roste napětí, excelovala mužská část sboru, celý efekt se ale pokazil použitím reprodukovaného sboru pro Holanďanovy námořníky, navíc v pouťově nahallovaném provedení. Je zjevné, že Janáčkova opera rok od roku chudne a zřejmě poprvé za svoji existenci nedokáže zaplatit adekvátně početný mužský dvojsbor. Přesto by se snižování početních stavů vůbec nemělo připustit, protože pak se ztrácí hlavní důvod existence divadla a z početního omezení ansámblu už nebývá cesty zpět.

V hlavních pěveckých rolích jednoznačně excelovali představitelé Dalanda a Holanďana. Pro Jiřího Sulženka (Daland) je charakteristický zvučný bas bohatý na vyšší alikvoty, navíc je herecky přirozený a inteligentní. Holanďan v podaní Franka Bleese měl perfektní koncepci role, dynamicky se i oproti ostatním držel velice zpátky. Ve vedlejších rolích Mary a lodivoda se v tom nejlepším světle předvedli Jitka ZerhauováPetr Levíček. Zvučné a technicky nanejvýš spolehlivé hlasy jsou opravdovým pokladem každého souboru. Senta (Szilvia Rálik) i Erik (Ivan Choupenitch) dokázali své vypjaté role dovést působivého dramatického vrcholu, nicméně zdá se být jako špatný vtip, ne-li cynismus, že k sobě byly vybrány silné dramatické hlasy, které oba trpí technickou vadou – intonačně nepřijatelným tremolem. Projev Senty nejvíce utrpěl v jejím prvním vstupu, po zbytek druhého jednání pak osciloval mezi perfektním projevem a karikaturou. Na konci už se zdálo, že je u ní intonační stránka v pořádku. To u Erika musel člověk zapojit velkou představivost, aby si uvědomil, jaký vlastně zpívá tón, a ne vždy se to dařilo. Při nasazování tónu má navíc Choupenitch tendence sklouzávat k slaďácké operetní manýře. Ve svém důsledku oba duety Senty a Erika kvalitou oscilovaly mezi špičkovým dramatickým projevem a silvestrovskou estrádní karikaturou opery.

Režijní ztvárnění (Roman Polák) bylo prosté a nepříliš výrazné, hlavní efekt byl soustředěn na scénu (Pavel Borák), zatímco kostýmy (Peter Čanecký) zůstaly kdesi na půli cesty mezi bájným bezčasím a současností – Dalandova uniforma kupříkladu připomínala stejnokroj československých průvodčích ve vlacích před rokem 1989. Ať už se ovšem jednalo o záměr, nebo falešnou stopu, nezdálo se, že by oblečení jednajících postav jakkoliv zapadalo do režijního celku. Byla patrná určitá charakteristika jednotlivých postav prostřednictvím kostýmů, jednotící linie ani symbolické přesahy ale zůstaly nepostřehnuty, byly-li jaké. Úsporná a vesměs spíše abstraktní scéna vytvořila hravý a odlehčený celek, který připomínal zdařilou studentskou inscenaci plnou pěkných dílčích nápadů. Celku ovšem zcela chyběla jednotící inscenační linie i hlubší charakteristika jednotlivých postav a jejich psychologie. Výsledek je bezesporu pěkný a zajímavý pro oko. V takovém Lazebníkovi, Falstaffovi nebo Mistrech pěvcích by s tímto přístupem šlo vybudovat zdařilou vícevrstevnatou komedii. V souvislosti s tragickou bájí, jejíž zápletkou je láska, smrt, oběť a vykoupení, však působí nepatřičně naivně a emoční vyznění díla spíše brzdí. Skutečným znevážením Wagnerova záměru pak byl závěr, kdy se mrtvá Senta po skoku z útesu schází s vykoupeným Holanďanem ve výšinách v omračujícím světle a zřejmě míří do nebe. Záměna vykoupení za happy end představuje banalizaci a nepochopení.

Překročit vlastní stín zřejmě bude v brněnské opeře ještě obtížné. Propagace nové inscenace byla opět prakticky nulová, balkon byl na premiéře zaplněný sotva z jedné čtvrtiny a i další aspekty provozu Janáčkova divadla mají tak trochu venkovské rysy, kdy se o spoustu věcí nikdo nestará. Během prvního jednání dvě divačky neustále vyrušovaly hlasitým hovorem, smíchem a svícením mobilními telefony, na četná pokárání nereagovaly. Uvadečky prý během představení nesmějí chodit dovnitř, a tak není, kdo by neukázněné diváky zkáznil nebo vyvedl. Opera se bez opravdového vedení udržuje jakž takž v chodu, ale v delším horizontu by tento stav znamenal zkázu a rozpad. Nové vedení opery i divadla je nyní na obzoru, a tak doufejme, že připluje rychle a bude mít otěže pevně v rukou.

Richard Wagner: Bludný Holanďan (Der fliegende Holländer), libreto skladatel. Hudební nastudování: Jakub Klecker, režie: Roman Polák, scéna: Pavel Borák, kostýmy: Peter Čanecký, sbormistr: Pavel Koňárek. Daland – Jiří Sulženko, Senta, jeho dcera – Szilvia Rálik, Erik, myslivec – Ivan Choupenitch, Holanďan – Frank Blees, Mary, Sentina chůva – Jitka Zerhauová, Kormidelník – Petr Levíček, orchestr a sbor opery ND Brno. 27. 9. 2013, Janáčkovo divadlo, Brno.

Foto Jana Hallová

 

Hodnocení autora: 70 %

Komentáře

Reagovat
  • Vlado

    16. listopad 2013, 12:13
    ŠPAČEK uplne mimo...zakomplexovany jebo, čo nevie nič. Palec dole pre uboheho chudaka.
  • Miroslav

    30. září 2013, 19:42
    Tato kritika ve mně vyvolává pouze lehký úsměv, jde opravdu vidět,že pan Špaček zcela hudbě nerozumí a měl začít chodit na hudební školu. Ke kritice pouze mohu dotat...no comment...
  • Ondřej Pivoda

    30. září 2013, 9:42
    V případě sboru Holanďanových námořníků se nejednalo o reprodukovanou nahrávku, jak je uváděno, nýbrž o živě zpívaný mužský sbor za scénou v podání přítomných cca 24 zpěváků. V klavírním výtahu Wagnerova Holanďana je u tohoto sboru doslovná poznámka "durch Sprachrohre", tedy v německém překladu "skrze hlásnou troubu". Bohužel není v akustických možnostech Janáčkova divadla, aby sbor zpívající v zákulisí svou přirozenou voluminozitou (bez nazvučení) pronikl přes početný orchestr. Aniž bych měl přesnější představu o megafonech v době vzniku opery (kolem roku 1840), myslím, že přizvučení prostřednictvím moderních elektrických mikrofonů vcelku splňovalo Wagnerův přednesový požadavek. Co se týče údajně "pouťově nahallovaného" dojmu (já sám jsem bohužel neměl možnost slyšet sbor v hledišti), ten již zřejmě spadá na vrub zvukové techniky a zvukařského umění.

Dále si přečtěte

Bludného Holanďana má Národní divadlo Brno na repertoáru od 27. září a premiéra měla nejen srdečný ohlas v auditoriu, ale v celkovém pohledu opravdu dobré parametry hudebního nastudování.  více

Naše životy i touhy mají své meze, odehrávají se v klecích, i když ne zcela neprostupných. Tak bych shrnul inscenaci Bludného Holanďana, která měla včera premiéru v Janáčkově divadle.  více

Tento pátek má v Janáčkově divadle premiéru nové nastudování opery Richarda Wagnera Bludný Holanďan. S režisérem inscenace Romanem Polákem jsme mluvili především o díle samotném, o jeho současné práci v brněnské opeře, ale také o síle slova a pokoře. Navíc přikládáme fotky z jevištních zkoušek.  více


Novoroční koncert Filharmonie Brno je již 1. ledna v Janáčkově divadle zaběhlou tradicí. Ani letošní rok nebyl výjimkou, a orchestr pod vedením dirigenta Michela Tabachnika provedl program složený zejména z děl Johanna Strausse mladšího. Brněnská filharmonie takto zahájila takzvaný straussovský rok. V roce 2025 totiž má skladatel titulovaný jako král valčíků významné jubileum 200 let od narození. Straussovy kompozice doplnily skladby Ericha Wolfganga Korngolda, Richarda Strausse a Dimitrije Šostakoviče.  více

Dva večery po sobě hostilo koncem listopadu brněnské Divadlo Husa na provázku taneční představení s názvem Bohyně. Šlo o magisterskou práci Jana Kysučana. Stávající vedoucí taneční složky Vojenského uměleckého souboru Ondráš s představením inspirovaným kopaničářskými bohyněmi, ale i pohanskou minulostí, před dvěma lety absolvoval na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. V rozhovoru jsme se dostali pod pokličku umělecké choreografie i představení samotného.  více

„Kultura je most“ zaznělo při – v pořadí již druhém - Koncertě česko-rakouského partnerství, který se odehrál v pátek 20. prosince na zámku Thalheim. Jednalo se o závěrečný večer 5. ročníku celoevropského projektu České sny 2024 a také o součást oslav Roku české hudby i mezinárodního hudebního festivalu Concentus Moraviae. Kultura je most spojující nejen odlišné generace, různé společenské vrstvy, ale i celé národy. A právě projekt České sny, který jen v roce 2024 prezentoval hudbu českých skladatelů v 50 evropských městech 22 různých států, toho může být výmluvným příkladem. Ostatně jen v prosinci zazněla kromě závěrečného koncertu v Rakousku řada dalších 11 v jižní části Evropy od portugalského Amarante přes italské Pesaro až po chorvatský Varaždin. Koncert byl věnován bývalému dolnorakouskému zemskému hejtmanovi Erwinu Pröllovi, který se dlouhodobě zasazuje o budování a prohlubování vztahů mezi Českou republikou a Rakouskem.  více

Posledním předvánočním koncertem uzavřela Filharmonie Brno letošní část abonentní řady Filharmonie doma. Do jejího čela se vůbec poprvé postavil hvězdný houslista Fabio Biondi, který je známý především interpretací barokní hudby. Kromě smyčce se ale chopil také taktovky a brněnskému publiku se tak představil ve dvojroli houslista / dirigent. Společně s Filharmonií Brno provedl ve čtvrtek 19. 12. v Besedním domě díla Antonia Vivaldiho, Jana Dismase Zelenky, Pietra Nardiniho a Luigi Boccheriniho.  více

Kolem svátku svaté Doroty (6. února) a zejména od sv. Floriána (4. května) do sv. Martina (11. listopadu) se asi ve stovce obcí Brněnska a více jak dvaceti městských částech Brna každoročně konají slavnosti, které jsou od nepaměti, mnohde dodnes, nejvýznamnější událostí kulturního roku. Jejich hlavními účastníky bývala svobodná mládež odrostlá škole, chasa, která si na rok volila své zástupce - dva až čtyři stárky. Tato stárkovská organizace začala od začátku 20. století zanikat a pořadatelství jedněch hodů v obci se rozdrobilo mezi řadu spolků. S jejich rušením či ukončením činnosti se pořadatelství hodů přerušilo, případně v letech nesvobody přecházely hody do ilegality. Jejich dnešní slavení je tedy tradice obnovovaná, v dosídlených či novějších lokalitách zaváděná.  více

Vánoce v Brně znamenají také tradiční předvánoční koncert Brno Contemporary Orchestra (BCO), který se tentokrát uskutečnil s titulkem Z Ameriky do Tuřan. Odehrál se 18. prosince a po roční pauze se opět vrátil do tuřanské sokolovny. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo skladby Mauricia Kagela, Steva Reicha, Trevora Grahla a tradičně i Miloslava Kabeláče. Společně s orchestrem se publiku představila čtveřice zpěváků ve složení Aneta Podracká BendováKornél MikeczMichal Kuča a Martin Kotulan. V závěru první poloviny pak Pavel Šnajdr vyměnil taktovku za tleskání, v čemž ho doplnil Petr Hladíkvíce

Po roce 1989 se začalo Brno pomalu ale jistě z hermeticky uzavřené socialistické republiky chystat na divoké devadesátky plné nevyjasněných vražd, podvodů s lehkými topnými oleji a mafiánských tanečků v rytmu diska. Stěny dětských pokojů plnila Nirvana a plechovky od Coca Coly, na nočním stolku nesmělo chybět poslední Bravíčko. Měl i v této době folklor své místo, musel si ho znovu vydobýt nebo jde o maják, který rozbouřené dějiny nijak nezasáhly?  více

Téma v názvu je dosti široké a neodvažuji se svůj text nazvat jinak, než letmým ohlédnutím. Nejdříve si však dovolím malou retrospektivu.  více

Po dvou týdnech od uvedení Mahlerovy Písně žalobné se do prostor Janáčkova divadla vrátila Filharmonie Brno s podobně ambiciózním programem. Pod taktovkou šéfdirigenta Dennise Russella Daviese koncertně provedla kompletní oratorium Mesiáš Georga Friedricha Händela. Nastudování aranže vytvořené Wolfgangem Amadeem Mozartem se společně s orchestrem ujal Slovenský filharmonický sbor pod vedením Jana Rozehnala, a čtveřice sólistů ve složení Jana Sibera (soprán), Václava Krejčí Housková (mezzosoprán), Christoph Prégardien (tenor) a Lukáš Bařák (basbaryton).  více

Pro poslední koncert letošního, sedmnáctého ročníku multižánrového festivalu Groove Brno si organizátoři schovali opravdovou lahůdku. V sobotu 7. prosince vystoupil v brněnském Metro Music Baru americký baskytarista, zpěvák a experimentátor MonoNeon, kterého doprovodila trojice muzikantů Xavier Lynn (elektrická kytara, vokály), Dominique Xavier Taplin (klávesy, vokály) a Jackie Withfield (bicí, vokály).  více

Dnes již světoznámá švédská kapela Dirty Loops zakončila v sobotu 30. listopadu v brněnském Metro Music Bar své podzimní evropské turné. Koncertem kapela přispěla do programu sedmnáctého ročníku funkového, soulového a jazzového festivalu Groove Brno. Trio virtuózních muzikantů ve složení Jonah Nilsson – zpěv a klávesy, Henrik Linder – basová kytara a Aron Mellergård – bicí se proslavilo perfektní technickou zdatností, propracovanými vlastními kompozicemi i cover verzemi známých, zejména popových písní. Tyto písně jsou však v jejich aranžích často reharmonizovány a stylem se blíží ke kombinaci disca, popu a jazz fusion. Aby se muzikanti nemuseli uchýlit k používání předem nahraných podkladů, doplnil trio při tour klávesák a vokalista Kristian Kraftlingvíce

Největší koncertní projekt stávající sezóny 28. a 29. listopadu zahájil abonentní řadu Filharmonie v divadle II. První polovinu věnovala Filharmonie Brno pod vedením šéfdirigenta Dennise Russella Daviese třem kratším kompozicím Ericha Wolfganga Korngolda a Josefa Bohuslava Foerstera. Druhou část pak vyplnila monumentální Píseň žalobná Gustava Mahlera, která zazněla v původní třívěté verzi. Orchestr doplnil Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy, a čtveřice sólistů ve složení Chen Reiss – soprán, Stefanie Irányi –alt, Attilio Glaser – tenor a Michael Wagner –baryton. Dvojice koncertů navíc připomínala velká výročí: 90 let od premiéry (28. 11. 1934) původní třívěté verze Mahlerovy Písně žalobné, která se odehrála v Brně, a 100 let od otevření brněnského studia Českého (Československého) rozhlasu.  více

Hudební soubor Ensemble Opera Diversa dal svému poslednímu orchestrálnímu koncertu letošního roku osobitý „spin“. Večer se odehrál 26. listopadu v hudebním klubu Alterna, který je spíše sídlem rocku, elektroniky a indie popu než koncertním sálem artificiální hudby. Dvojice vybraných skladeb sestávající z premiérovaného díla Vojtěcha Dlaska Querellovy písně pro sopránový saxofon a smyčce a skladby Miloslava Ištvana Hard Blues pro pop-baryton, soprán, recitátora a komorní soubor tomu rovněž odpovídala. Ištvanův Hard blues přirozeně propůjčil celému večeru i jméno – právě onen střet artificiálního, komponovaného a cíleně „uměleckého“ světa (myšleno bez pejorativního nádechu) s afroamerickými autentickými hudebními projevy vyvěrajícími z hlubin duše životem zkoušeného člověka byl totiž středobodem večera. Nejednalo se tedy o pouhou stylovou inspiraci, nýbrž o inspiraci tematickou, která byla inherentně přítomná také v úvodním díle večera. Tím byla skladba Querellovy písně inspirovaná románem Jeana Geneta, již dříve věnovaná souboru Ensemble Opera Diversa, tentokrát však v nové instrumentaci.  více

Poslední z komorních koncertů v brněnských vilách na festivalu Janáček Brno 2024 se odehrál v neděli 24. listopadu odpoledne. Smyčcové kvartety Vítězslavy Kaprálové, Leoše Janáčka a Vítězslava Nováka provedlo ve vile Löw-Beer Janáčkovo kvarteto ve složení Miloš Vacek – 1. housle, Richard Kružík – 2. housle, Jan Řezníček – viola a Lukáš Polák – violoncello.  více

Abonentní řadu Filharmonie doma zahájila ve čtvrtek 21. listopadu v Besedním domě Filharmonie Brno pod vedením Roberta Kružíka. Zatímco první polovina byla věnována skladbám Johanna Sebastiana Bacha, ovšem v úpravě autorů 20. století, druhou polovinu vyplnila Symfonie č. 4 Alfreda Schnittkeho. V další kompozici první poloviny před orchestr předstoupil houslista Martin Pavlík, a ve Schnittkeho Čtvrté symfonii se k orchestru přidali mezzosopranistka Hana Kopřivová a tenorista Pavel Valenta. V obou polovinách koncertu pak orchestr doplnil pěvecký sbor Gaudeamus Brno pod vedením Daši Karasové a Martiny Kirovévíce

Nejčtenější

Kritika

Novoroční koncert Filharmonie Brno je již 1. ledna v Janáčkově divadle zaběhlou tradicí. Ani letošní rok nebyl výjimkou, a orchestr pod vedením dirigenta Michela Tabachnika provedl program složený zejména z děl Johanna Strausse mladšího. Brněnská filharmonie takto zahájila takzvaný straussovský rok. V roce 2025 totiž má skladatel titulovaný jako král valčíků významné jubileum 200 let od narození. Straussovy kompozice doplnily skladby Ericha Wolfganga Korngolda, Richarda Strausse a Dimitrije Šostakoviče.  více