Hrozně: Už není čas

„Vznikli jsme trochu řízením osudu: zhruba v září roku 1982 Martin s Pavlem odešli z jedné folkové kapely, a přestože rozvěsili po Brně inzeráty: hledáme muzikanta na nějaký neobvyklý nástroj, třeba housle, fagot, flétna, tak se nakonec přihlásil Jarek s basou…“ Tak začíná historie kapely Hrozně podle bookletu nového alba Už není čas. Neobvyklý nástroj se do sestavy dostal v roce 1987, když Martin Kozlovský vyměnil kytaru za metalofon. V té době už kapela neodmyslitelně patřila k brněnské nezávislé scéně, aniž by kohokoli kopírovala nebo plula s (alternativním) davem. Loni si pánové připomněli tři dekády od vzniku skupiny, a i když nešlo o třicet souvislých roků (v letech 1991–97 a 1998–2007 kapela nefungovala), rozhodně bylo za čím se ohlížet. Současné Hrozně tvoří všichni tři zakládající členové – Martin Kozlovský (metalofon, zpěv), Pavel Straka (akordeon) a Jaromír Řehoř (baskytara) – a spolu s nimi bubeník a saxofonista Roman Motyčka, člen kapely (také s dlouhou odmlkou) od roku 1990.

Hrozně měli donedávna na svém kontě několik demonahrávek a polooficiálních snímků, avšak Už není čas je jejich první skutečné album, oficiálně vydané a skvěle vypravené včetně fotografií v bookletu a textů všech písní. Jde pochopitelně o průřez repertoárem za celou dobu existence kapely, a tak zde najdeme prastaré kousky z 80. let (Kádrovací, Nervózní člověk) vedle úplných novinek (Švestky). Především díky originálnímu nástrojovému obsazení a charakteristickému deklamovanému zpěvu Martina Kozlovského drží vše pohromadě a album nepůsobí jako náhodně sesbíraná sbírka nesouvisejících písní.

I když Hrozně v některých starších sestavách měli kytaru, právě absence nejobvyklejšího rockového nástroje dodává jejich aktuálnímu zvuku zajímavou barvu. Zatímco akordeon ve většině případů vytváří jakési repetitivní continuo, basové linky ve spojení s odsekávanými tóny metalofonu navozují pocit chladného industrialu a v instrumentálních pasážích připravují půdu pro podobně laděný hlas Martina Kozlovského. Škála jeho poloh sahá od pečlivého skandování jednotlivých slov oddělovaných mezerami („každý – den – jsem…“ – 4 druhy pepře) po epické zpívání-vyprávění (Švestky). Na rozdíl od své někdejší druhé kapely Ens zde Kozlovský více pracuje s rytmem. Barvou hlasu a způsobem deklamace se pak více než například Vladimíru Václavkovi a jeho sólovým deskám blíží Oldřichu Janotovi z období alb Žlutě nebo Sešité. Kapela má v instrumentálních pasážích blíže k alternativnějším albům Jablkoně (srovnejte skladby Kolotoč od obou kapel) než k brněnské scéně 80. let, některé krátké momenty (vždy jen pár taktů, nikoli celé skladby) mi připomínají rané nahrávky Žentouru nebo Mňágy.

I když některé texty vycházejí z poetiky nesvobody a absurdity v době normalizace, je poetika skupiny Hrozně (a konkrétně jejích starších písní) aktuální i v dnešní době. Zdánlivě absurdní hříčka Nervózní člověk, písně Kdo se bojíBeat šťastný (s veršem „Mít funkci, fungovat a být šťastný“) fungují i v dnešní době. Zajímavou metaforu přináší píseň 4 druhy pepře a zvláštní pozornost si zaslouží i jediný text Jaromíra Řehoře Švestky s aliteracemi v prvním verši („Když jsem skládal na sušící rošty švestky“) a s neurčitým pocitem evokujícím verše Karla Hlaváčka na konci. Možná jedinou písní, kterou bych oželel, je podivnost Magor, nicméně verše „Jedna dvě / hrozně jde“ na albu toho nejlepšího od kapely Hrozně asi nemohly chybět.

Vydat první oficiální album více než 30 let od vzniku kapely je v dnešní době neobvyklé. Připomíná to doby dávno minulé, kdy se na první desku často skutečně čekalo mnoho a mnoho roků. Možná je to známka toho, že Hrozně se svým originálním pojetím hudby zůstávají v undergroundu. Jsou stále alternativou, přestože jsou některé jejich písně docela hitové (4 druhy pepře). Ovšem hudba skupiny Hrozně, jakkoli se zdá být na okraji, je kultivovaná a při vší repetitivnosti má daleko k primitivismu. Ne úplně obvyklé jsou také zajímavé texty, v nichž mimochodem nenajdeme ani nejmenší náznak vulgarity. Díky tomu všemu je album Už není čas významnou hudební událostí nejen na brněnské scéně.

Hrozně: Už není čas, vydavatel: Ears & Wind Records, 14 skladeb, celková stopáž: 50:14

Foto archiv kapely

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Melodie i rytmy jsou naprosto přirozeně skočné, jako by kapela chtěla připomenout, že smrt prostě k životu patří a že i ve zdánlivě veselé hudbě lze mezi řádky, mezi tóny odhalit špetku smutku.  více

Doba internetu a snadného digitálního šíření hudby paradoxně přeje náročným hudebním projektům. Má-li mít totiž hudební album smysl, mělo by obsahovat víc než jen neuspořádaný sled skladeb. Martinové Opršál a Kleibl naplnili tento požadavek několikanásobně.  více

Světovost Ivy Bittové dokládá právě to, že na dvou tak rozdílných albech dokáže vystupovat stejně důvěryhodně, být sama za sebe.  více

Moravskou národní operu Její pastorkyňa Leoše Janáčka (1854–1928) přivezlo do Brna na festival Janáček Brno 2024 Moravské divadlo Olomouc v koprodukci s Janáčkovou operou NdB. Inscenační tým v čele s režisérkou Veronikou Kos Loulovou se titul rozhodl uvést pod názvem Jenůfa, pod kterým se uvádí v zahraničí. Ve středu 20. listopadu, pět dní po své premiéře v Olomouci, mohli také diváci v Mahenově divadle shlédnout nejnovější tuzemské uchopení nejhranější Janáčkovy opery. Hudebního nastudování výrazně upravené původní verze z roku 1904 se zhostila dirigentka Anna Novotná Pešková, a v hlavních rolích se představili Barbora Perná (Jenůfa), Eliška Gattringerová (Kostelnička), Josef Moravec (Laca Klemeň) a Roman Hasymau (Števa Buryja).  více

Kancelář Brno - město hudby UNESCO vám za finanční podpory JIhomoravského kraje v rámci aktivit spojeným s Rokem folklorních souborů představuje soupis aktivních folklorních uskupení (soubory, chasy, muziky) na území Brněnska.  více

Další z orchestrálních koncertů, který se odehrál v rámci festivalu Janáček Brno, patřil domácímu Orchestru Janáčkovy opery NdB pod vedením dirigenta Roberta Kružíka. V pátek 15. listopadu v Mahenově divadle zazněly skladby Leoše Janáčka, Miloslava Ištvana a Bohuslava Martinů. U každé z kompozic pak orchestr doplnili sólisté: u první jmenované to byl houslista Jan Mráček, u druhé recitátoři Daniel Bambas Hana Briešťanská, a při závěrečné kvarteto zpěváků Jana Šrejma KačírkováVáclava Krejčí HouskováVít Nosek a Tadeáš Hoza, se kterými orchestr doplnili také Český filharmonický sbor Brno a Dětský sbor Brnovíce

Mezinárodní festival Janáček Brno nedává prostor pouze profesionálním tělesům, ale v jeho dramaturgii se pravidelně objevují například i studentské projekty. Tak tomu bylo i ve čtvrtek 14. listopadu, kdy byla v divadle Reduta uvedena světová premiéra scénického projektu Konzervatoře Brno s název Vitka Osudová (Koleda milostná). Hudební koláž spojovala různá díla Vítězslavy Kaprálové a Bohuslava Martinů. Stvořil ji Tomáš Krejčí, který společně s Katarínou Duchoňovou a Helenou Fialovou celé představení se studenty konzervatoře také hudebně nastudoval. Na scénáři s Tomášem Krejčím spolupracovala Hana Mikolášková a režie se ujala Alexandra Bolfovávíce

Komorní řada koncertů festivalu Janáček Brno 2024 je zaměřena na kvartetní, ale i sborovou tvorbu. A právě večer konaný ve středu 13. listopadu v prostorách Janáčkova divadla představil mladé ambiciózní sborové těleso JK Voices nesoucí v názvu iniciály svého zakladatele a sbormistra Jakuba Kleckera. Soubor je složený z několika generací zpěvaček a svým fungováním, částečně i repertoárem, navazuje na tradici starších brněnských sborů jako například Kantiléna. V rámci večera se v jednotlivých skladbách představili sopranistka Doubravka Novotná, klavíristé Jiří Hrubý a Helena Fialová, houslistka Barbara Tolarová, harfistka Pavla Kopecká a flétnistka Hana Oráčovávíce

Trumpetista Jiří Kotača založil před deseti lety big band Cotatcha Orchestra. Ten dnes vystupuje s různými programy od nejtradičnějšího jazzu až po vizionářské propojení jazzu s elektronikou. S Jiřím Kotačou hovoříme o tom, jak se orchestr postupně vyprofiloval, jak vzniká autorský repertoár na pomezí jazzu a elektroniky, ale také o tom, co fanouškům přinese listopadový koncert k 10 letům orchestru. Řeč je i o Kotačově mezinárodním kvartetu nebo o tom, jak je možné hru na trubku a křídlovku obohatit efekty.  více

Ačkoliv je Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno věnován především klasice, dramaturgie se nebojí přimíchat do programu například jazzové nebo folklórní koncerty. Právě lidovému umění bylo v neděli 10. listopadu v 15 hodin věnováno pásmo Opojen písní, jehož scénáře a režie se ujala Magdalena Múčková. V podání sboru Netáta ze Strání, jehož vedoucí je Marie Múčková, zpěvačky Kateřiny Gorčíkové z Březové a lidové hudby Matóše z Lopeníka zazněly lidové písně, které zaplnily prostor divadelního sálu brněnské Reduty. Tento komorní hudební pořad akcentoval především obec Březová (Brezová), kterou několikrát sám Leoš Janáček (1854–1928) navštívil a jíž věnoval esej Březovská píseň (1899). Čtení z této eseje procházelo v podání Vladimíra Doskočila celým programem a velmi povedeně tak pásmo propojilo přímo s osobností Leoše Janáčka.  více

Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno nabídl v sobotu také koncert Brno Contemporary Orchestra. Pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra zazněl program z děl čtveřice skladatelů, kteří jsou velkou mírou spjati s Brnem. V divadle Reduta zazněly kompozice Miloslava Ištvana, Aloise Piňose, Josefa Berga a Petra Kofroně.  více

Janáčkova opera Příhody lišky Bystroušky pár dní nazpět oslavila 100. výročí premiéry, která se uskutečnila v Národním divadle Brno. Jejího novodobého festivalového uvedení se zhostil soubor Národního divadla moravskoslezského v režii Itzika Galiliho – choreografa a režiséra izraelského původu. Přivezená inscenace byla uvedena v neděli 10. listopadu v Mahenově divadle.  více

Do letošního ročníku festivalu Janáček Brno přispěla i Hudební fakulta Janáčkovy akademie múzických umění. Její posluchači připravili sobotní komponovaný program, který divákům předvedl nejen hudbu nejrůznějších stylů, ale také jim ukázal různé prostory fakulty. Při vstupu na fakultu byla příchozím rozdána barevná kolečka, která rozdělila publikum na tři menší skupiny. To vše se stalo z kapacitních důvodů, jelikož se program kromě auly odehrával také ve varhanním sále, klenbovém sále a učebně 09. Všichni tak slyšeli totožný program jen v jiném pořadí.  více

Téměř po devadesáti letech od svého vzniku se do Brna vrátila jediná opera Pavla Haase (1899–1944) Šarlatán. Inscenování této humorné opery se ujalo Národní divadlo moravskoslezské v režii Ondřeje Havelky a hudebním nastudování Jakuba Kleckera. Několik týdnů po premiéře inscenace v Ostravě se v pátek 8. listopadu v Mahenově divadle, kde měl Šarlatán v roce 1938 svoji světovou premiéru, nabídnul novinku ve svém devátém ročníku Festival Janáček Brno 2024.  více

Jedním z komorních koncertů devátého ročníku festivalu Janáček Brno byl také večer věnovaný dílům Leoše Janáčka, a zejména Pavla Haase. Tyto skladby provedla v úterý 5. listopadu v Mozartově sále divadla Reduta různá hudební uskupení složená z tenoristy Nickyho Spence, klavíristky Lady ValešovéNavarra String Quartetu, houslistky Ivany Víškové, hornisty Antonína Koláře a flétnisty Michala Vojáčkavíce

Sobotní dopoledne 2. listopadu bylo zasvěceno sborovým zpěvům v podání mužského pěveckého ansámblu Q VOX. Zpěváci si pro posluchače připravili skladby vybrané na základě dramaturgické linie opírající se o generační prolnutí (učitele) Pavla Křížkovského (1820–1885) a (žáka) Leoše Janáčka (1854–1928), jež byly v druhé půli doplněny díly sbormistrů a skladatelů kontextem i tvorbou spjatými s osobností Janáčka.  více

S tradičním dvouletým odstupem začal Mezinárodní festival Janáček Brno 2024, jehož slavnostní zahájení se uskutečnilo v pátek 1. listopadu v Janáčkově divadle. Národní divadlo Brno při této příležitosti uvedlo premiéru nové inscenace opery Výlety páně Broučkovy Leoše Janáčka (1854–1928), jenž vznikla na náměty dvou povídek Svatopluka Čecha. Režie operní novinky, která vznikla v koprodukci se Staatsoper Unter den Linden, Berlin a Teatro Real, Madrid, se ujal kanadský režisér Robert Carsen. Hudební nastudování, stejně jako dirigování premiéry bylo vloženo do rukou Marka Ivanoviće a v titulní roli Matěje Broučka se představil skotský tenorista Nicky Spencevíce

Znovuuvedením oblíbeného muzikálu Čarodějky z Eastwicku se Městské divadlo Brno rozhodlo připomenout jubilejních dvacet let od otevření svojí velké Hudební scény. Opětovné nasazení titulu představuje povedený narozeninový dárek divadla publiku, které od premiéry v roce 2007 zhltlo 149 repríz hudební inscenace režiséra Stanislava Moši. V novém uvedení se objeví známé tváře z původního obsazení, ale také noví herci a herečky. A tento divadelní comeback bude jistě vděčným diváckým soustem po několik sezon i po sedmnácti letech od prvního českého uvedení právě v Brně. Jen za půl měsíce od nynější premiéry udělají Čarodějky 24 vyprodaných repríz. K tomu není co dodat.  více

Nejčtenější

Kritika

Moravskou národní operu Její pastorkyňa Leoše Janáčka (1854–1928) přivezlo do Brna na festival Janáček Brno 2024 Moravské divadlo Olomouc v koprodukci s Janáčkovou operou NdB. Inscenační tým v čele s režisérkou Veronikou Kos Loulovou se titul rozhodl uvést pod názvem Jenůfa, pod kterým se uvádí v zahraničí. Ve středu 20. listopadu, pět dní po své premiéře v Olomouci, mohli také diváci v Mahenově divadle shlédnout nejnovější tuzemské uchopení nejhranější Janáčkovy opery. Hudebního nastudování výrazně upravené původní verze z roku 1904 se zhostila dirigentka Anna Novotná Pešková, a v hlavních rolích se představili Barbora Perná (Jenůfa), Eliška Gattringerová (Kostelnička), Josef Moravec (Laca Klemeň) a Roman Hasymau (Števa Buryja).  více