Hry o Marii duchovně opravdové, uměřené, prvotřídní

28. březen 2015, 10:57

Hry o Marii duchovně opravdové, uměřené, prvotřídní

V podobě, jak je připravil režisér Jiří Heřman před několika lety pro hlavní město, mohou být a jsou Hry o Marii Bohuslava Martinů zapomenuty. Nová brněnská inscenace, jakkoli na pražskou v něčem navazuje, je nová a domyšlenější, lepší, dosahuje ideálu. Páteční premiéru v Janáčkově divadle lze počítat mezi prvořadé události.

Jiří Heřman vám po celou dobu, kdy operu sledujete, s naprostou samozřejmostí, neokázale a určitě mimoděk dává najevo, že opravdu ví, o čem chce vyprávět a o čem vypráví, a že navíc velmi pozorně poslouchá hudbu. Stejné dokonalosti dosahuje ve svém podílu dirigent Jakub Klecker. Vystihuje s velkou fantazií, dynamičností i jistotou široké rozpětí stylů a výrazu, které Martinů do partitur čtyř samostatných částí rozličným způsobem vtělil; hudba sahá od prostého vyjadřování v duchu říkadel (podobně jako v baletu Špalíček, respektive o dvacet let později v kantátě Otvírání studánek) přes archaickou údernost středověkého lidového divadla (podobně jako v Legendě o svaté Dorotě) a přes jakoby folklorní poetičnost a baladičnost (třeba jako ve Svatebních košilích a v kantátě Kytice) až po moderní dramatickou fantazijnost, která tu může připomenout nejen svět časově blízké opery Julietta, ale možná dokonce i mnohem pozdějšího oratoria Gilgameš. Hry o Marii jsou hudebně mimořádně rozmanitým, kontrastním a bohatě rozkročeným, ale přesto komplexním dílem, dílem jednotného záměru a vyznění. Orchestr hrál výborně, a to nejen na straně až odzbrojující jednoduchosti a přímočarosti, ale i na opačném pólu – ve zvukově komplikovaných plochách, při všech gradacích, výbuších a zvratech. Opeře rozhodně pomohlo, že se dirigent nesnaží o falešnou neoklasickou zdrženlivost, ale že v zájmu syrovosti a základní strhující naléhavosti v širokém spektru popouští uzdu tempům i síle, kde je třeba.

Hry o Marii tvoří dvě dvojice divadelních tvarů – mysteriózního prologu a většího a epičtějšího příběhu. Barvitému miráklu o Mariken z Nimégue, která obcovala s ďáblem, ale nahlédla nakonec svůj hřích a byla spasena, předchází kratší a sošnější moralistní výjev o moudrých a pošetilých pannách, vycházející z biblického podobenství. Velké jednoaktovce Sestra Paskalina, snovému příběhu o jeptišce, která podlehla pokušení, ale jejíž několikaletou nepřítomnost v klášteře přesto osobně „přikryla“ Panna Maria, předchází pastorální scéna, lidová koleda Narození Páně. Jiří Heřman ani v jednom případě nesklouzl k laciné mystičnosti, k církevnictví či k obrazům naivní lidové zbožnosti. Jeho výklad postihuje duchovní opravdovost, nezastírá ryze křesťanské ukotvení námětu, tedy víru, zůstává však přesto na civilní úrovni moderního uměleckého nadhledu, uměřeného a příjemně abstraktního – umění majícího smysl samo o sobě, nesnažícího se za každou cenu o velké mimohudební poselství. I když se samozřejmě poselství o hříchu, pokání a odpuštění nakonec také vyjeví… Odpovídá to ostatně dost přesně tomu, co známe z různých vyjádření skladatele, kterého přitahovala možnost přiblížit se lidové hudbě a lidovému divadlu – kterého tedy víc lákala divadelnost užitých předloh, různorodá a velmi vyhraněná, než jejich religiozita.

S režií je v tomto případě velmi úzce, ještě mnohem výrazněji než v jiných operních inscenacích, provázána choreografie. Tvoří dobrou polovinu vizuální podoby projektu. Heřman se nesnaží o realistické zpodobnění příběhů, ale v autorem dané zkratkovitosti nechává mnohé dopovědět tanečníky. A vede tak i pěvce. Spolu s choreografem Janem Kodetem (a s autory scény a světelného designu Pavlem SvobodouDanielem Tesařem) dost přesně vyhmátl potřebnou a dostatečnou míru náznaku a množství prostředků potřebných k vytvoření velmi působivé atmosféry. Jeho rukopis s oblíbenými prvky tajemna, vznešenosti a mystiky se nezapře, ale krásně se zde pojí a prolíná se syrovostí lidového divadla. S velkou imaginací Heřman vytváří v obou „velkých“ operách dramatické davové scény, stejně jako se mu daří bez zbytečných přidávaných „akcí“ udržet v pohybu i statičtější obrazy v případě obou prologů. Dobře se mu proměňují scény jedna v druhou, zdařile odlišuje i propojuje čtyři části Her o Marii. Výrazně choreograficky je v souladu s již naznačenými prvky pojata i zvýrazněná úloha vypravěče, „vůdce hry“, procházejícího mlčky i slovně celým večerem; úloha, v níž jak hlasově, tak pohybově exceluje herec Daniel Bambas.

Pavla Vykopalová jako Paskalina, stejně jako Alžběta Poláčková v roli Mariken, dávají svým úlohám ochotně k dispozici vedle plného a dobře vedeného hlasu a vedle výborné deklamace i přesné, uvolněné a přesvědčivé herectví; dobře obsazeni byli při první premiéře i další sólisté v čele s vynikajícím Svatoplukem Semem jako Ďáblem. Hry o Marii potřebují mimořádně početné sbory, ať už pro dění na scéně, nebo pro hymnické výjevy využívající sboristů na balkonech. Projekt soustředil sbor Janáčkovy opery, Pěvecký sbor Masarykovy univerzityDětský sbor Brno. Jsou pro tuto inscenaci jednotlivě i všechny společně výborně připraveny a dirigentovi se proto i při komplikovanosti některých míst podařilo mít trvale kontrolu nad celým využitým prostorem divadla, velmi dobře udržet souhru a vybudovat krásné hudební architektury. Pražská inscenace předala brněnskému uvedení kulisy a kostýmy, ostatní prvky jsou nové. V metropoli se Hry o Marii dávaly v Národním divadle. Janáčkovo divadlo má pro toto neromantické, ale přesto monumentální dílo před historickou „zlatou kapličkou“ velkou výhodu – mnohem větší a vzdušnější prostor na jevišti i v auditoriu. Z orchestřiště se v Brně ozývá plný zvuk a sbory přidávají z balkonů velkou působivost. Hry o Marii jako dílo, a tím spíše v této konkrétní podobě, brněnské scéně sluší – a to zdaleka ne pouze proto, že měly v Brně přesně před osmdesáti lety premiéru.

Bohuslav Martinů: Hry o Marii, libreto Vítězslav Nezval, Henri Ghéon (český překlad Vilém Závada) a skladatel na motivy Julia Zeyera a lidové poezie. Hudební nastudování: Jakub Klecker, režie: Jiří Heřman, scéna: Pavel Svoboda, kostýmy: Alexandra Grusková, choreografie: Jan Kodet, světelný design: Daniel Tesař, sbormistr: Josef Pančík. Vůdce hry: Daniel Bambas, Archanděl Gabriel: Jana Hrochová Wallingerová, Panna pošetilá: Lenka Čermáková, Obchodník s oleji: Igor Loškár, Obchodník s oleji: Jan Šťáva, Mariken: Alžběta Poláčková, Bůh: David Nykl, Matka Boží: Jana Hrochová Wallingerová, Ďábel: Svatopluk Sem, Piják: Jiří Klecker, Maškaron: Petr Levíček, Marie: Alžběta Poláčková, Kovář: Jan Šťáva, Kovářova dcera: Jana Hrochová Wallingerová, Šenkýř: Igor Loškár, Sestra Paskalina: Pavla Vykopalová, Sestra Marta: Jana Hrochová Wallingerová, Soprán: Alžběta Poláčková, Alt: Lenka Čermáková, Tenor: Petr Levíček, Bas: David Nykl. Sbor a orchestr Janáčkovy opery, Pěvecký sbor Masarykovy univerzity, sbormistr Michal Vajda, Dětský sbor Brno, sbormistr Valerie Maťašová. 27. března 2015, Janáčkovo divadlo, Brno, premiéra.

Foto Marek Olbrzymek

Komentáře

Reagovat
  • kuderova

    31. březen 2015, 21:33
    Nic krasnejsiho jsem v zivote nevidela.Opravdu silny a hluboky zazitek!
  • Marek Stopař

    30. březen 2015, 22:35
    Bylo to skutečně úchvatné. Viděl jsem už leccos, ale tohle řadím k mým nejlepším divadelním zážitkům vůbec. Díky za to!
  • zerhauová

    28. březen 2015, 13:15
    Nic tak krásnýho jsem v divadle ješte nezažila

Ohromné sbory, ohromné kulisy, ohromné množství účinkujících, ale také hloubka a pokora. Hry o Marii se v Janáčkově divadle hrají pro zrak i sluch, ale také pro duši.  více

Vydavatelství Naxos se pustilo do projektu, který by měli uvítat všichni, kdo mají rádi Bohuslava Martinů: postupně mají vyjít všechny jeho písně. Dvě CD už jsou na světě, třetí je v plánu, jejich protagonisty jsou mezzosopranistka Jana Wallingerová a klavírista Giorgio Koukl.  více

Hudebně i scénicky zdařilé, byť poněkud nesrozumitelné. Tak by se daly charakterizovat dvě nové operní inscenace v Divadle na Orlí.  více




Jako druhou premiéru letošní sezóny uvedla Janáčkova opera Národního divadla Brno Manon Lescaut operního velikána Giacoma Pucciniho. Režie nové inscenace, která poprvé uvedli 7. února v Janáčkově divadle, se ujal Štěpán Pácl, za dirigentský pult se postavil Ondrej Olos a v hlavních rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Manon Lescaut), Jiří Brückler (Lescaut), Peter Berger (Renato des Grieux) a Zdeněk Plech (Geronte di Ravior).  více

První letošní koncert souboru Brno Contemporary Orchestra z cyklu Auskultace nesl název Gastro s podtitulem Večeře pro Magdalenu Dobromilu Rettigovou (1785–1845). Orchestr v neděli 2. února provedl v jídelně Masarykova studentského domova dvě kompozice, resp. performance a happening Ondřeje Adámka (*1979), který se ujal také taktovky. Pro diváky tak nastala ne zcela obvyklá situace, kdy se do čela orchestru nepostavil dirigent Pavel Šnajdr.  více

Čtvrtý koncert v rámci abonomá Filharmonie doma, s podtitulem Metamorfózy, věnovala Filharmonie Brno pod taktovkou šéfdirigenta Dennise Russella Daviese dílům Josepha Haydna, Antonína Rejchy a Richarda Strausse. Jako sólista se v Klavírním koncertu druhého jmenovaného skladatele měl původně představit klavírista Ivan Ilić, ze zdravotních důvodů však koncert odřekl. Zástupu se pohotově ujal Jan Bartoš a diváci si tak mohli ve čtvrtek 30. ledna v Besedním domě vyslechnout původní program.  více

Nový autorský titul od víkendu nabízí na velké scéně Městské divadlo Brno. Jedná se o hudební Pohádku o živé vodě a je pod ní podepsaný autor libreta a režisér či zdejší principál Stanislav Moša, který už dlouhá léta tvoří v tandemu s hudebním skladatelem Zdenkem Mertou. Nyní se jedná o jejich už desátou autorskou spolupráci, při níž se znovu vrátili k pohádkovému žánru (jejich první pohádkou byla Zahradu divů v roce 2004). Výsledkem je výpravný titul, který myslí na malé i odrostlé diváky.  více

Už druhý letošní program pořádaný Filharmonií Brno oslavil jubileum významného skladatele. Zatímco Novoroční koncert byl věnován Johannu Straussovi mladšímu, koncert konaný 16. ledna v Janáčkově divadle připomněl nadcházející výročí Maurice Ravela (1875–1937), od jehož narození uplyne 7. března 150 let. Při koncertu složeném čistě z Ravelových děl se do čela Filharmonie Brno po delší době postavil její šéfdirigent Dennis Russell Davies. Během čtvrtečního večera zazněly mimo jiné oba Ravelovy klavírní koncerty, při kterých se za klavír posadil francouzský klavírista Alexandre Tharaudvíce

První letošní koncert abonentní řady Filharmonie doma, který se odehrál 10. ledna v Besedním domě, věnovala Filharmonie Brno pod taktovkou Tomáše Netopila Wolfgangu Amadeu Mozartovi. Kromě jeho děl ale zazněla také krátká kompozice Justė Janulytė, která diváky na krátkou chvíli přenesla z klasicismu do 21. století. V první polovině večera se k orchestru přidala dvojice sólistů ve složení Fedor Rudin (housle) a Pavel Nikl (viola).  více

Novoroční koncert Filharmonie Brno je již 1. ledna v Janáčkově divadle zaběhlou tradicí. Ani letošní rok nebyl výjimkou, a orchestr pod vedením dirigenta Michela Tabachnika provedl program složený zejména z děl Johanna Strausse mladšího. Brněnská filharmonie takto zahájila takzvaný straussovský rok. V roce 2025 totiž má skladatel titulovaný jako král valčíků významné jubileum 200 let od narození. Straussovy kompozice doplnily skladby Ericha Wolfganga Korngolda, Richarda Strausse a Dimitrije Šostakoviče.  více

Dva večery po sobě hostilo koncem listopadu brněnské Divadlo Husa na provázku taneční představení s názvem Bohyně. Šlo o magisterskou práci Jana Kysučana. Stávající vedoucí taneční složky Vojenského uměleckého souboru Ondráš s představením inspirovaným kopaničářskými bohyněmi, ale i pohanskou minulostí, před dvěma lety absolvoval na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. V rozhovoru jsme se dostali pod pokličku umělecké choreografie i představení samotného.  více

„Kultura je most“ zaznělo při – v pořadí již druhém - Koncertě česko-rakouského partnerství, který se odehrál v pátek 20. prosince na zámku Thalheim. Jednalo se o závěrečný večer 5. ročníku celoevropského projektu České sny 2024 a také o součást oslav Roku české hudby i mezinárodního hudebního festivalu Concentus Moraviae. Kultura je most spojující nejen odlišné generace, různé společenské vrstvy, ale i celé národy. A právě projekt České sny, který jen v roce 2024 prezentoval hudbu českých skladatelů v 50 evropských městech 22 různých států, toho může být výmluvným příkladem. Ostatně jen v prosinci zazněla kromě závěrečného koncertu v Rakousku řada dalších 11 v jižní části Evropy od portugalského Amarante přes italské Pesaro až po chorvatský Varaždin. Koncert byl věnován bývalému dolnorakouskému zemskému hejtmanovi Erwinu Pröllovi, který se dlouhodobě zasazuje o budování a prohlubování vztahů mezi Českou republikou a Rakouskem.  více

Dějiny pravidelného rozhlasového vysílání z Brna se začaly psát v roce 1924, rok po zahájení vysílání pražského rozhlasu a jen dva roky po vzniku prvního pravidelného vysílání v Evropě – londýnského BBC. Už celé jedno století je brněnské studio Českého rozhlasu motorem nejen hudebního, ale i obecně kulturního dění na Moravě, které svým vysíláním významně ovlivnilo. Důležitou roli sehrál brněnský rozhlas také v oblasti hudebního folkloru. Od svých začátků byl významným dokumentátorem lidové hudby v terénu a svým vysíláním neoddiskutovatelně ovlivnil vývoj hudebního folklorismu na našem území. Stalo se tak především díky neúnavné činnosti několika generací redaktorů a dramaturgů folklorního vysílání, kteří lidovou píseň a hudbu nejen zaznamenávali v terénu, ale prostřednictvím vysílání jí dávali druhý život. Právě díky nim se z interpretů, jako byli Božena Šebetovská, Jožka Severin, Dušan a Luboš Holí, Jarmila Šuláková, Vlasta Grycová a řada dalších, staly folklorní legendy. A zejména díky rozhlasu se všeobecně známými staly desítky lidových písní, které by jinak zůstaly zapomenuty.  více

Posledním předvánočním koncertem uzavřela Filharmonie Brno letošní část abonentní řady Filharmonie doma. Do jejího čela se vůbec poprvé postavil hvězdný houslista Fabio Biondi, který je známý především interpretací barokní hudby. Kromě smyčce se ale chopil také taktovky a brněnskému publiku se tak představil ve dvojroli houslista / dirigent. Společně s Filharmonií Brno provedl ve čtvrtek 19. 12. v Besedním domě díla Antonia Vivaldiho, Jana Dismase Zelenky, Pietra Nardiniho a Luigi Boccheriniho.  více

Kolem svátku svaté Doroty (6. února) a zejména od sv. Floriána (4. května) do sv. Martina (11. listopadu) se asi ve stovce obcí Brněnska a více jak dvaceti městských částech Brna každoročně konají slavnosti, které jsou od nepaměti, mnohde dodnes, nejvýznamnější událostí kulturního roku. Jejich hlavními účastníky bývala svobodná mládež odrostlá škole, chasa, která si na rok volila své zástupce - dva až čtyři stárky. Tato stárkovská organizace začala od začátku 20. století zanikat a pořadatelství jedněch hodů v obci se rozdrobilo mezi řadu spolků. S jejich rušením či ukončením činnosti se pořadatelství hodů přerušilo, případně v letech nesvobody přecházely hody do ilegality. Jejich dnešní slavení je tedy tradice obnovovaná, v dosídlených či novějších lokalitách zaváděná.  více

Vánoce v Brně znamenají také tradiční předvánoční koncert Brno Contemporary Orchestra (BCO), který se tentokrát uskutečnil s titulkem Z Ameriky do Tuřan. Odehrál se 18. prosince a po roční pauze se opět vrátil do tuřanské sokolovny. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo skladby Mauricia Kagela, Steva Reicha, Trevora Grahla a tradičně i Miloslava Kabeláče. Společně s orchestrem se publiku představila čtveřice zpěváků ve složení Aneta Podracká BendováKornél MikeczMichal Kuča a Martin Kotulan. V závěru první poloviny pak Pavel Šnajdr vyměnil taktovku za tleskání, v čemž ho doplnil Petr Hladíkvíce

Po roce 1989 se začalo Brno pomalu ale jistě z hermeticky uzavřené socialistické republiky chystat na divoké devadesátky plné nevyjasněných vražd, podvodů s lehkými topnými oleji a mafiánských tanečků v rytmu diska. Stěny dětských pokojů plnila Nirvana a plechovky od Coca Coly, na nočním stolku nesmělo chybět poslední Bravíčko. Měl i v této době folklor své místo, musel si ho znovu vydobýt nebo jde o maják, který rozbouřené dějiny nijak nezasáhly?  více

Téma v názvu je dosti široké a neodvažuji se svůj text nazvat jinak, než letmým ohlédnutím. Nejdříve si však dovolím malou retrospektivu.  více

Nejčtenější

Kritika

Jako druhou premiéru letošní sezóny uvedla Janáčkova opera Národního divadla Brno Manon Lescaut operního velikána Giacoma Pucciniho. Režie nové inscenace, která poprvé uvedli 7. února v Janáčkově divadle, se ujal Štěpán Pácl, za dirigentský pult se postavil Ondrej Olos a v hlavních rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Manon Lescaut), Jiří Brückler (Lescaut), Peter Berger (Renato des Grieux) a Zdeněk Plech (Geronte di Ravior).  více