Ohromné sbory, ohromné kulisy, ohromné množství účinkujících, ale také hloubka a pokora. Hry o Marii se v Janáčkově divadle hrají pro zrak i sluch, ale také pro duši.
Měla by zde být recenze Her o Marii, jedné z nejkrásnějších a nejlepších oper Bohuslava Martinů. Navzdory klamné prostotě lidových inspirací ji lze přiřadit k Juliettě a Řeckým pašijím. Skladatelská invence a rafinovanost se v ní střetává se svojí antitezí ve formě lidové prostoty a výsledkem je syntéza nové a ohromující kvality. Než se ale dostaneme k představení samotnému, je potřeba se zastavit u síly, která celý kus držela pohromadě, tvořila mu spolehlivou základnu, byla jeho motorem i všudypřítomným elementem. Tou silou je sbor Janáčkovy opery a její velikost vychází ze sbormistra Josefa Pančíka. Ten vede brněnský operní sbor už padesát let k úrovni, která snese srovnání s nejlepšími sbory na světě, a to nejen operními.
Zcela neoddiskutovatelná je jeho kvalita hudební. To by se mohlo zdát jako samozřejmost, ale operní sbory jsou zvyklé „překřikovat“ orchestr a na jemné cizelování detailů v jednotné tvorbě tónu, barvě, dynamice a výslovnosti se u nich často příliš nehledí. Z hlediska praxe je to vlastně pochopitelné, ve všem tom kraválu efektních finále a orchestrální vřavě vůbec se ledacos ztratí. Brněnský operní sbor má ale koncertní kvalitu a může bez problémů vystupovat i sólově a capella, s něčím takovým se v opeře opravdu jen tak nesetkáte. O tom, že je sboru leckdy rozumět lépe než sólistům, ani nemluvím. Zároveň má ale také divadelní kvality, umí se hýbat a jsou v něm i dostatečně výrazné typy na epizodní výstupy, které dodávají život celému představení. Pokud se někdo rozhodne inscenovat operu postavenou na sborech, měl by se o Janáčkovo divadlo zajímat: najde tu ideálně schopný a zároveň tvárný materiál.
Hry o Marii jsou velkolepá opera, v níž má sbor tak významnou funkci, až ji posunuje ke scénickému oratoriu. Kromě stabilního operního sboru se na představení podílely ještě Pěvecký sbor Masarykovy univerzity (sbormistr Michal Vajda) a Dětský sbor Brno (sbormistr Valerie Maťašová). S Hrami o Marii dostal Josef Pančík k padesátiletému působení v Janáčkově opeře dárek jako na vojně: za vynikající plnění úkolů ještě těžší úkol. Své pověsti dostál a secvičil všechna tři tělesa skvěle.
Inscenace Jiřího Heřmana vychází z neutrální modrošedé barvy kulis, které se ale postupně rozevírají a ukazují i z druhé strany. Vzory a malby dotvářejí gotickou atmosféru úvodu Panny moudré a panny pošetilé, jarmareční Mariken, pastorální Narození Páně i legendu Sestra Paskalina. Režie využívá velké jeviště Janáčkova divadla včetně jeho hloubky, kterou ještě opticky zvětšuje pomocí světel. Gotické vzory se objevují na kostýmech i na stěnách, inscenace zdůrazňuje hloubku myšlenek ukrytých v legendách i lidových hrách, ale zároveň si lehce pohrává i s naivitou a jistou kýčovitostí vnějších projevů mariánského kultu. Stoly slouží jako lůžka, hospodská výbava, popravčí lešení i katafalk, po otevření září vnitřním světlem a divák může přemýšlet, kolik významů se v tom skrývá. Naproti tomu stojí až okatě prvoplánový spalující hřích ztělesněný tanečnicí chrlící oheň a baletící plameny hranice. Výsledek je ale konzistentní a ohromně působivý, díky sborům umístěným částečně na balkónech má divák pocit, že je do děje přímo vtažený a účastní se na něm. Pro velké kulisy se nezapomínalo na detaily: věneček, tři Kristovy hřeby. Scénu vytvořil Pavel Svoboda, kostýmy Alexandra Grusková, rovnocennou součástí výtvarného řešení je světelný design Daniela Tesaře. Na inscenaci se jako její organická součást významně podílí i balet v choreografii Jana Kodeta.
V recenzi rodinné operní expedice Čarokraj jsem zmiňoval, že si v ní nové vedení brněnské opery vyzkoušelo schopnosti a možnosti celého souboru i samotného divadla. Z tohoto hlediska se dá říci, že byl Čarokraj jakousi generálkou na Hry o Marii: představení bohatě obsazené, nádherně vypravené, ale především postavené na bezvadně napsané a přitom v mnohém nekonvenční opeře. Její velkolepost tkví navzdory ohromným sborům opravdu spíš v hloubce prožitku: nevybuchují v ní vášně, vyvěrají z ní city, humanismus a víra. Ostatně klidné orchestrální závěry Mariken a Sestry Paskaliny o tom hovoří dostatečně výmluvně. Hudební nastudování měl v rukou Jakub Klecker a kromě měkce lyrického zvuku se mu dařilo z orchestru dostat i velmi dramatické momenty. Litovat můžeme jen akustiky Janáčkova divadla, která nám pořádnou orchestrální barvu nikdy nedopřeje. Netrpí tím zdaleka jen Filharmonie Brno při svých velkých koncertech, brněnská opera s tím musí žít pořád a nic lepšího ji nejspíš v dohledné době nečeká. Hudební účinek představení byl ale pronikavý a ohromující navzdory jednoduše neřešitelnému handicapu.
Mariánská opera Bohuslava Martinů nás postupně provádí čtyřmi příběhy. První je podobenství o moudrých a pošetilých pannách – ty druhé vyplýtvaly olej ve svých lampách a minul je přijíždějící ženich, Kristus. Jejich kostýmy barevně splývaly se scénou, jako by z jejich příběhu všechno ostatní vyrostlo. Kolektivní prolog rozehrál a rozhýbal celý děj.
Mariken je příběh dívky, kterou svedl ďábel, ale lidová hra o Panně Marii a čertu Maškaronovi ji přivede k pokání a spáse. Pijáckou scénu bych snesl i podstatně divočejší, ale to je spíš otázka vkusu než nedostatek. Asi by stálo za to dostat pohyb sboru trošku víc mimo rytmus hudby. Alžběta Poláčková hezky vystihla proměnu Mariken z nevinné dívky na ďáblův nástroj, byla i působivě prostou Pannou Marií v Narození Páně. Petr Levíček byl výborný Maškaron, role vyšla vstříc jeho hlasu i pohyblivému herectví. Jeho jarmareční čert pěkně kontrastoval s opravdu temným a zároveň svůdným démonem Svatopluka Sema.
Následující Narození Páně se hlásí k tradici našich domácích Betlémů a lidových koled, kterou sledovala rovněž inscenace, kombinovala ji ale také s hlavou gotické Madony. Její prozářená silueta byla světlem zářícím z lepšího světa, kterému je potřeba uvěřit: vidět do něj pro samé světlo není (působivý postup s oslnivým světlem zezadu a „shůry“ se během představení opakoval v několika variacích).
Sestra Paskalina je legenda o jeptišce, která utekla z kláštera za milencem, ale Panna Maria na sebe vzala její podobu, zastoupila ji a zachránila ji i před popravou po nespravedlivém obvinění z vraždy. Zvláštní napětí mezi Zeyerovou legendou a lidovými texty dokresluje psychologické drama, v jehož titulní roli excelovala Pavla Vykopalová. Mohutný sbor Dona nobis pacem – daruj nám pokoj – uzavřel krásné představení, které se posléze vytratilo do ticha.
V rozměrném a pestře zalidněném díle je řada drobnějších rolí, všichni jejich představitelé odvedli poctivou a zaujatou práci a měli svůj podíl na výborném výsledku. David Nykl jako vážný, trestající a posléze matčinými prosbami obměkčený Kristus z lidového divadla, Jan Šťáva jako nešťastný kovář, který neposkytl Marii nocleh, Lenka Čermáková, Igor Loškár, Jiří Klecker – doufám, že jsem na nikoho nezapomněl. Jana Hrochová Wallingerová se v několika rolích prošla celým představením. Je otázka pro dirigenta i pro režii, jestli by nestálo za to ji prostřídat – její charakteristický hlas i zjev vytváří mezi archandělem Gabrielem, Matkou Boží z pouliční hry, kovářovou dcerou a sestrou Martou významovou spojnici, která do hry nepatří (provozní důvody, které k takovému kroku vedou, jsou mi jasné). Celou hrou se rovněž prošel jako vypravěč a stylový průvodce herec Daniel Bambas.
Současný šéf opery Jiří Heřman mi v rozhovoru po svém nástupu do funkce říkal, že mu chyběla práce se stálým souborem. Byl to také jeden z hlavních důvodů, který jej přitáhl do Brna. Hry o Marii zaměstnaly a prostoupily celé divadlo, ale zároveň mu daly možnost ukázat, co všechno dovede. Pokud jsem sám na několika místech psal, že brněnský soubor má potenciál, který se dostatečně nevyužívá, po Hrách o Marii bych rád věřil, že to na dlouhou dobu přestala být pravda.
Bohuslav Martinů: Hry o Marii, libreto Vítězslav Nezval, Henri Ghéon (český překlad Vilém Závada) a skladatel na motivy Julia Zeyera a lidové poezie. Hudební nastudování: Jakub Klecker, režie: Jiří Heřman, scéna: Pavel Svoboda, kostýmy: Alexandra Grusková, choreografie: Jan Kodet, světelný design: Daniel Tesař, sbormistr: Josef Pančík. Vůdce hry: Daniel Bambas, Archanděl Gabriel: Jana Hrochová Wallingerová, Panna pošetilá: Lenka Čermáková, Obchodník s oleji: Igor Loškár, Obchodník s oleji: Jan Šťáva, Mariken: Alžběta Poláčková, Bůh: David Nykl, Matka Boží: Jana Hrochová Wallingerová, Ďábel: Svatopluk Sem, Piják: Jiří Klecker, Maškaron: Petr Levíček, Marie: Alžběta Poláčková, Kovář: Jan Šťáva, Kovářova dcera: Jana Hrochová Wallingerová, Šenkýř: Igor Loškár, Sestra Paskalina: Pavla Vykopalová, Sestra Marta: Jana Hrochová Wallingerová, Soprán: Alžběta Poláčková, Alt: Lenka Čermáková, Tenor: Petr Levíček, Bas: David Nykl. Sbor a orchestr Janáčkovy opery, Pěvecký sbor Masarykovy univerzity, sbormistr Michal Vajda, Dětský sbor Brno, sbormistr Valerie Maťašová. 27. března 2015, Janáčkovo divadlo, Brno, premiéra.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..