Uvedením Smetanovy opery Hubička uzavřel svoji tříletou činnost VCHOD – tedy Výzkumné centrum hudebního/operního divadla. Garantem projektu, který zastřešila JAMU, je režisér Tomáš Studený. Cílem bylo vést účastníky – většinou mladé pěvce – k opernímu herectví a vyzkoušet si extrémní možnosti přístupu k hudebnímu divadlu. Průběh práce ukázalo nastudování Rossiniho opery Příležitost dělá zloděje, které už jsem tu hodnotil. Finálním výstupem byla právě Hubička, což je úkol přinejmenším nelehký.
Jsem nesmírně rád, že takový projekt na JAMU existoval a doufám, že to nebude ojedinělá věc. Systém práce s uzavřenou skupinou účinkujících bez alternací je v opeře už víceméně běžný a měl by konečně zapouštět kořeny i u nás (když se takovým způsobem uvede například v Praze Myslivečkova L’Olimpiade, neznamená to, že má české operní divadlo vystaráno na několik let). Dokonce si myslím, že by takto měla Katedra zpěvu na JAMU pracovat systematicky a ne jen jako s výjimkou vybudovanou jako doktorandský projekt. Nečekám, že teď někdo bouchne do stolu a celý dosavadní systém hodí do koše, ale o změně by se uvažovat mělo. Absolventská představení, kde se ve třech uvedeních musí vystřídat tři obsazení, aby si zaabsolvovali všichni, jsou cesta do pekel. Inscenační a vůbec ideová „východiska VCHODu“ jsem ale popsal už v recenzi Příležitosti, nebudu se tedy příliš opakovat a připojím ještě několik poznámek k samotné inscenaci Hubičky.
Ta se soustřeďovala na herectví obnažené až na dřeň. Diváci seděli kolem hlediště na způsob arény – pěvci byli tedy na očích víc než za obvyklých podmínek, museli se hlídat ze všech stran. Autorem scény a kostýmů byl Tomáš Pilař. Scénu tvořilo jen několik židlí a kruh z kamenů. Jednoduché byly i kostýmy v nevtíravých, neutrálních barvách, od nichž se odrážely jen drobné charakteristické detaily. Hudební nastudování bylo režii podřízeno až obětováno. Svým způsobem se jednalo o tolik proklínaný operní režisérismus, ale takovéto studiové projekty vytvářejí ideální platformu, na níž si inscenátoři, účinkující i publikum vyzkoušejí, kam až mohou a chtějí zajít.
Tomáš Studený a Marek Mokoš zašli od obecného chápání Hubičky dost daleko. Inscenačním klíčem byl „intimní příběh hledání nešťastně ztracené lásky, svázané dobovými zvyklostmi a rituály“. K tomu se váže zmíněný kamenný kruh – kameny (aspoň jak já jsem je pochopil) zastupovaly rituály, tradice, pověry, předsudky, všechno, co nás zatěžuje a drží při zemi, ale i ve společnosti. Druhým jednotícím prvkem byla voda – vodou z jednoho škopku se postupně myla Vendulka, Lukáš a nakonec i podlaha. Z Hubičky se stal vážný, psychologický příběh. Důraz na mechanické přemýšlení postav ve zdánlivě neprolomitelných schématech přiblížil Smetanu k osudovosti a patosu Gluckovy Alceste.
Soustředění inscenace na psychologii postav mi bylo nesmírně sympatické, ale také se ukázalo, jak je obtížné najít v tomto směru správnou míru. Hubička zcela určitě není komická opera – humornou scénu obsahuje jen jednu (Vendulka, Martinka, Strážník), a ta byla navíc vyškrtnutá. Ve vážné koncepci se ale skoro úplně vytratila projasněná atmosféra, do níž jsou vratké a složité mezilidské vztahy zakomponovány. Charaktery postav se obracely mimo operu samotnou, k předloze Karoliny Světlé a pozdějším realistickým románům či dramatům z naší vesnice. Lukáš měl v sobě nezvladatelnou touhu Lacy v Její pastorkyni, Vendulka zatrpklost panny Rózy z Tajemství, otec Paloucký zase neveselou strohost Kostelničky. Tyto aspekty jsou v jednotlivých postavách bezesporu obsaženy, celková atmosféra Hubičky by ale přece jen mohla být slunečnější. K bezvýchodnému pocitu přispívalo i studené modré světlo, v němž byla většina představení zahalena. Je mi jasné, že se jednalo o promyšlený a předem proklamovaný režijní záměr, a navíc jak jsem už řekl: je dobré to vyzkoušet a Tomáš Studený pro tyto účely vytvořil odpovídající platformu.
Vážný režijní záměr sledovalo i hudební nastudování Emy Mikeškové, která nedávno nadějným způsobem absolvovala v Besedním domě JAMU. Tady by mě vážně zajímalo, do jaké míry její hudební pojetí sledovalo režii a jak by se odvíjelo samostatně. Působilo zcela nelyrickým dojmem, což mi ke Smetanovi nesedí, a jistě na to měl vliv i klavírní doprovod, který prostě jako smyčce nikdy nezazpívá. Opera však překvapivě začala dramatickou předehrou ke druhému dějství, tedy motivem uražené, rozčilené a zklamané Vendulky. Teprve na ni navázala část první předehry vystavěné na motivu „jen odpros ji, ty bláhový“. Dalším problematickým aspektem byly pěvecké výkony a ukázalo se, že Smetana je přece jen tvrdší problém než Rossini. Nejen co se týká dramaturgické přizpůsobivosti, ale i samotného zvládnutí pěveckých partů.
Vyjímám z toho především Aleše Procházku, který zpíval v indispozici a s nasazením vlastního zdraví zachraňoval představení. Zpíval logicky velmi opatrně a jak mohl, tak se vyhýbal horní oktávě. S vysokými tóny měl ale problém i Lukáš Hacek, což už bylo podstatně horší. I s přihlédnutím k jeho absolventskému Jeníkovi bych řekl, že Smetana (a možná romantická opera vůbec) pro něj zatím není. Byl velmi dobrý herecky, možná měl v tomto směru nejobtížnější úkoly, ale zpěv ustupoval často do pozadí. Radka Hudečková má pěkný, ale permanentně jaksi drobně roztřepaný, nepevný hlas – to bylo v různé míře slyšet i u Romana Hozy a Aleše Janigy. Nadějně na mě působila Marta Reichelová jako Barče. Lucie Kašpárková byla přesvědčivá, byť v rámci koncepce téměř tragicky vyznívající Vendulka. Všichni účinkující se na svoje role typově velmi dobře hodili (v rámci možností jejich reálného věku).
Několikrát mě během představení napadlo, že by nebylo marné, kdyby stejné obsazení nacvičilo Hubičku naopak koncertně. Se stejně absolutním soustředěním na hudbu bez ohledu na herecké, dramatické a jakékoliv další mimohudební aspekty. Zajímalo by mě, jaká inscenace by se vylíhla z „mystického“ splynutí obou přístupů. Je dobré a potřebné připomínat, že Smetanovy opery kromě Dvou vdov a Prodané nejsou žádné komedie. Myslím ale, že jejich emocionální síla – zvláště u těch na libreta Elišky Krásnohorské – spočívá v barokním střídání afektů a pokus spoutat je do jedné nálady vede k celkovému zploštění jejich účinku. Mimořádně sympatický je ovšem pokus promyslet a zrealizovat Hubičku nezvykle a přitom nedělat žádné hlouposti a naschvály. Už to samo je dostatečný důvod k tomu, aby projekty podobné VCHODu na JAMU pokračovaly.
Bedřich Smetana: Hubička, libreto: Eliška Krásnohorská, námět: Karolina Světlá, dramaturgická úprava: Tomáš Studený, Ema Mikešková. Režie: Tomáš Studený, Marek Mokoš, scéna a kostýmy: Tomáš Pilař, dirigentka: Ema Mikešková, klavír: Richard Pohl. Vendulka: Lucie Kašpárková, Lukáš: Lukáš Hacek, Paloucký: Aleš Procházka, Martinka: Radka Hudečková, Tomeš: Roman Hoza, Matouš: Aleš Janiga, Barče: Marta Reichelová. 3. 6. 2013, Divadlo na Orlí, Brno.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..