Jako druhou premiéru letošní sezóny uvedla Janáčkova opera Národního divadla Brno Manon Lescaut operního velikána Giacoma Pucciniho. Režie nové inscenace, která poprvé uvedli 7. února v Janáčkově divadle, se ujal Štěpán Pácl, za dirigentský pult se postavil Ondrej Olos a v hlavních rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Manon Lescaut), Jiří Brückler (Lescaut), Peter Berger (Renato des Grieux) a Zdeněk Plech (Geronte di Ravior).
Pucciniho Manon Lescaut, jenž náleží těsně před skladatelovo vrcholné období, vychází z novely Histoire du chevalier des Grieux et de Manon Lescaut od Antoine François Prévosta. Na libretu postupně pracovali Ruggero Leoncavallo, Marco Praga, Giuseppe Giacosa, Domenico Oliva a Luigi Illica s přispěním nakladatele Giulia Ricordiho a skladatele samotného. Galimatyáš v. autorství libreta způsobil, že nikdo z autorů nebyl uveden na titulní straně originální partitury. Množství autorů a celkové zmatky při tvorbě libreta mohly mít částečně za následek, že libreto není samo o sobě tak dramatické, jak jsme zvyklí například u Bohémy či dalších Pucciniho pozdějších děl a opera tedy představuje pro režii docela velký oříšek.
Režie Štěpána Pácla ve spolupráci se scénografií Dragana Stojčevského a choreografií Andrey Miltnerové se pokusila tuto překážku překonat a je potřeba poznamenat, že do jisté míry poměrně úspěšně. Scéna byla založena na vymezení hracího prostoru ze tří stran stěnami v barvě dřeva. V bočních zdích byly čtvery dveře na každé straně. Nejvýraznějším scénografickým prvkem byly velké vějíře zavěšené ze stropu a okna vějířovitého tvaru vyřezaná v zadní stěně. Z prostředního okna byl ve druhém dějství odebráním spodního dílu vytvořen vchod, v posledním aktu byla tato okna kompletně zakryta. Ve třetím jednání byla v zadní části místo dřevěné zástěny plenta připomínající velké kontejnery určené pro převoz nákladu na lodích. Povedenou součástí scény byla reflexní podlaha, která, když zrovna nebyla zakrytá kobercem či plochou evokující loď, pomocí nasvícení házela odlesky na dřevěné stěny, což vytvářelo krásný vizuální prvek, který podpořil celkový vjem z části prosté, přesto vizuálně atraktivní scény.
Choreografie Andrey Miltnerové dodávala drobnými tanečky jednotlivým scénám na dynamičnosti, což byl vyloženě povedený tah. Některé ze scén v režijním uchopení Štěpána Pácla totiž působily těžce staticky. To platilo zejména tam, kde spolu interagovaly pouze dvě postavy. Zmíněné vstupy tanečnic tak alespoň částečně tento neduh vyrovnávaly. Jak ale bylo uvedeno výše, nedramatičnost vychází z velké míry z libreta samotného a zdaleka to není možné vyčítat pouze režii. V inscenaci se naopak objevilo několik prvků, které byly velice povedené. Byli to například čtyři portýři se zrcadly, kteří ve druhém dějství obklopovali Manon a znázorňovali tak její kochání se bohatstvím, kterým ji Geronte zahrnul. Zároveň jako by protagonistce nastavovali sociální zrcadlo a znázorňovali marnivost, ke které se Manon uchýlila. Vydařená byla také ilustrace izolovanosti Manon a Renata v posledním dějství, kdy se sami nacházeli mezi – tentokrát kompletně - uzavřenými dřevěnými zdmi.
Naopak jako velice zvláštní se jevilo umístění postav v oblecích připomínající katolické duchovní do scény, kde se hlavní hrdinka učí tanci. Podivná byla i nasazovací zlatá křídla, která jejich kleriky doplňovala. Ostatní kostýmy, které vytvořila Linda Boráros, byly poměrně tradiční a v inscenaci dobře fungující. Manon byla nejprve oděna do modrých, posléze honosných červených šatů a v závěru opery už jen do prostého oblečení v tělové barvě, které bylo identické s prostitutkami cestujícími do vyhnanství. Hlavní mužské postavy byly kostýmovány do různých variací pánských obleků, ze kterých vizuálně vyčnívaly pestrobarevné oděvy Geronta di Ravior. Členové sboru měli z velké části kostýmy korespondující s dobou, do které je děj opery zasazen. V hostinci to byly obleky městského obyvatelstva, čí šedé šaty, v Geronteho sídle kromě zmíněných kněžských hábitů také červené fraky a ve třetím aktu typické dělnické oblečení. Výraznými barvami obleků byly zvýrazněny například postavy Tanečního mistra nebo Parukáře. Kromě zvláštního oblečení obecenstva při Manonině tanci ve druhém dějství byly kostýmy povedené a jejich spíše tradiční orientace se scénou a režií fungovala dobře.
Hudební výkony sboru pod vedením Pavla Koňárka, i orchestru pod taktovkou Ondreje Olose byly zdařilé. Ačkoliv se v úvodu opery objevilo několik míst, kde došlo k mírnému rytmickému rozhození uvnitř orchestru i mezi orchestrem a sborem, posléze byly tyto nedostatky napraveny a k výraznějším problémům již nedocházelo. Oproti tomu intonace muzikantů i sboristů byla výborná po celou dobu trvání operní inscenace. Za zmínku stojí výtečné sólové vyhrávky některých nástrojů, z nichž nejvíce zaujala flétna svým sametovým tónem. Naprosto suverénní byly výkony sólistů. Představitelé vedlejších postav Vít Nosek (Edmondo), Josef Škarka (Hospodský, Námořní kapitán), Petr Levíček (Taneční mistr), Jitka Klečanská (zpěvák), Pavel Valenta (Lampář) a David Nykl (seržant z kasáren) přirozeně nedostali tolik prostoru jako ústřední čtveřice, přesto dokázali z těchto epizodních rolí dostat maximum. Během jejich vstupů nedošlo k intonačnímu zaváhání, byly dobře sezpívaní s orchestrem a také byli vždy dobře slyšet.
Podobně tomu bylo i u čtveřice hlavních postav. Zdeněk Plech (Geronte di Ravior) i Jiří Brückler (Lescaut) dokázali kromě čistého zpěvu podpořit své výkony i dobrým herectvím a z nepříliš dramatického libreta vyždímali, co se dalo. Výborný herecký výkon podal i představitel Renata des Grieux Peter Berger. Od dokonalého pěveckého výkonu ho lehce vzdálilo pouze – na můj vkus až příliš silné – vibrato na některých delších tónech. Berger to přesto dohnal výtečnou intonací a zdařilou expresivitou svého projevu. V inscenaci nejvíce zářila představitelka ústřední postavy Manon Lescaut Jana Šrejma Kačírková. Dokázala svoji nádhernou a plnou barvu hlasu spojit s křišťálově čistou intonací, výborným herectvím a často opravdu silnou expresivitou, která celé interpretaci jejího partu dodávala šmrnc. Podobně jako ostatní sólisté se navíc nikdy v celkovém zvuku neztrácela, i když se musela vypořádat například s často dynamicky silným (nemyšleno negativně) zpěvem sboru.
Ačkoliv byla režie místy lehce statická, a inscenace ne vždy působila rychlým spádem, lze to z velké části připsat na vrub libreta samotného. Hezké kostýmy a vizuálně zajímavé scény v kombinaci s dobrou hrou orchestru lze ocenit podobně jako povedené sbory a excelentní výkony sólistů. Úhrnem lze nové uvedení Pucciniho Manon Lescaut v podání operního souboru Národního divadla Brno označit za přinejmenším povedené.
Giacomo Puccini: Manon Lescaut
libreto: Luigi Illica, Marco Praga, Giulio Ricordi a Domenico Oliva
hudební nastudování a dirigent: Ondrej Olos
režie: Štěpán Pácl
scéna: Dragan Stojčevski
kostýmy: Linda Boráros
světelný design: Přemysl Janda
choreografie: Andrea Miltnerová
dramaturgie: Patricie Částková
sbormistr: Pavel Koňárek
osoby a obsazení:
Manon Lescaut: Jana Šrejma Kačírková
Lescaut: Jiří Brückler
Renato des Grieux: Peter Berger
Geronte di Ravior: Zdeněk Plech
Edmondo: Vít Nosek
Hospodský: Josef Škarka
Taneční mistr: Petr Levíček
Zpěvák: Jitka Klečanská
Lampář: Pavel Valenta
Námořní kapitán: Josef Škarka
Seržant z kasáren: David Nykl
Parukář: Václav Fiala
sbor a orchestr Janáčkovy opery NdB, tanečníci
pátek 7. 2. v 19 hodin, Janáčkovo divadlo
Zatím nebyl přidán žádný komentář..