Chrámové mysterium i vizualizovaný koncert. Obojí charakteristika je přítomna v projektu Hudebního festivalu Znojmo s názvem Příběh o Kristu, v umělecky silném pojetí oživujícím dílo Heinricha Schütze. Na programu je po čtvrteční premiéře v reprízách ještě 22. a 23. července.
Znojemský festival je letos asi jediným u nás, který si vybral jako jednoznačné téma 500. výročí německé reformace. Myšlenka konfrontovat v hudebních programech protestantskou a katolickou kulturu je neotřelá a nosná a takto nepřehlédnutelné zpřítomnění odkazu luteránského hudebníka Schütze, autora v českém jazykovém prostoru téměř neuváděného, je možné považovat snad dokonce za průlomové. Zvláště když mu dirigent Roman Válek dal tolik energie, která raně barokní hudbě vždy sluší.
Příběh o Kristu umístili pořadatelé do katolického kostela sv. Michala. Projekt se logicky přiřadil k festivalovým stagionám, při nichž už podobně ve vlastní produkci zaznělo v letním Znojmě na různých místech scénicky během let několik vesměs barokních oper. Nyní se sice nejedná o operu a v originále ani o oratorium v pravém slova smyslu, ale výsledek se těmto žánrům blíží. Nešlo zdaleka jen o nápad podívat se blíže na Heinricha Schütze, ale vynikající dramaturgickou úvahou bylo inscenovat společně vánoční a velikonoční hudbu a téma tak teologicky pěkně zaokrouhlit. Hodinový program tedy vytvořila sestava pěti kompozic: adventní chvalozpěv Magnificat, poté Historia der Geburt Jesu Christi (Narození Páně), Die sieben Worte Jesu Christi am Kreuz (Sedm posledních slov na kříži), radostné Alleluja symbolizující vzkříšení a oslavné žalmové moteto Warum toben die Heiden (Proč se pronárody bouří, proč národy kují marné plány).
Roman Válek - se sólisty a s orchestrem a sborem Czech Ensemble Baroque – dal publiku po hudební stránce jasně najevo, že protestant Schütz je skutečně plnohodnotným hudebním protějškem katolíka Claudia Monteverdiho a že je v německém prostředí opravdu a v našem vidění oprávněně hlavním předchůdcem Johanna Sebastiana Bacha. Německou evangelickou hudbu 17. století odlišuje v žánrech vycházejících z italských chrámových vzorů především jazyk – užití srozumitelné němčiny místo univerzální latiny. Obecně severoněmeckou hudební kulturu, ještě víc pak v 18. století v chrámových kantátách u Bacha, odlišují i často citované melodie protestantských chorálů; ty se však ve skladbách, které v tomto projektu zaznívají, neozývají. Tím víc při poslechu vyniká, že se Heinrich Schütz učil v Benátkách a přenesl do Drážďan, kde převážně působil, italský dobový styl a vícesborové techniky - přičemž ovšem udržel, tak jak to jeho konfese zdůrazňovala, zvýšenou pozornost slovu, textu. Roman Válek podtrhl upřímnou, přímočarou a radostnou exaltovanost Schützovy hudby, to v případě prvních dvou kompozic a pak i u závěrečného dramatičtěji vyznívajícího moteta. Pašijová skladba měla naopak dostatečnou kontemplativnost. A pravým klenotem bylo nedlouhé melodické Alleluja, které čistým sólem otevřel chlapecký hlas Vojtěcha Korgera sedícího v publiku a pomalu pak za zpěvu přicházejícího středovou uličkou k pódiu.
Sboristé byli současně výbornými sólisty – obě rozměrnější oratorní skladby obsahují totiž řadu rolí: Evangelistu, Ježíše, anděly, Heroda… Provedení s cinky, trombony, theorbou, varhanním pozitivem, flétnami a smyčci bylo plné hudebních krás, evidentního muzikantského zaujetí a pochopitelně i stylové poučenosti. Roman Válek si je v těchto hudebních vodách se samozřejmostí jistý - a i kdyby bývalo šlo jen o audio, o koncert, tak přinesl velké posluchačské uspokojení.
Šlo však o scénický projekt, za nímž stojí režisérka Linda Keprtová, light designér Tomáš Morávek a několik dalších inscenátorů. Vyhnuli se zcela popisnosti a podařilo se jim civilně a citlivě v náznacích, bez zdůraznění jakýchkoli konkrétních křesťanských symbolů, podpořit obecně duchovní vyznění překvapivě komorního večera – podtrhli závažnost tématu, vyjádřili radost i bolest, evokovali soustředěnost. Předem rozdali svíčky a při jejich zapalování během finální hudby tak vtáhli publikum emocionálně do atmosféry ještě víc. Dění na jevišti nad orchestrem, v pozadí s prostorem nasvíceného presbytáře, je samonosné, vesměs sošné, působivé. Příběh o Kristu se vizuálně nevypráví, ten je obsažen v textu. Letošní Hudební festival Znojmo si v tomto počinu schoval pro závěrečné dny to nejlepší.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..