Mezinárodní hudební festival Concentus Moraviae se pomalu chýlí do posledního týdne a mj. nabídl také koncert konaný pod záštitou hejtmana jihomoravského kraje s názvem Labyrinth Garden. Večer se odehrál v režii pařížského tělesa Ensemble Castelkorn a uskutečnil v Historickém sále slavkovského zámku. Dramaturgicky se inspiroval Květnou zahradou v Kroměříži, což je zahradní komplex vybudovaný olomouckým biskupem Karlem Lichtensteinem-Castelcornem mezi lety 1665–1679. Program vycházel z unikátní kroměřížské hudební sbírky 17. století, ve které lze najít virtuózní houslová díla Heinricha Ignaze Franze Bibera (1644–1704), Johanna Heinricha Schmelzera (1623?–1680) anebo Heinricha Döbela (1651–1693).
Před samotným koncertem publikum milými slovy přivítali hejtman Jan Grolich a starosta Slavkova Michal Boudný. Koncert byl rozdělený na několik částí (např. Vstup do zahrady, Hry u kolonády, Zahradní labyrint atd.), které měly navozovat pocit procházky v Květné zahradě. A tedy úvodní skladba Intradae di Policinelli Johanna Henricha Schmelzera, která v programu byla příznačně označena jako Ouvertura, započala ještě za dveřmi sálu. Postupným příchodem tělesa ve složení housle (Josef Žák), violon (Chloé Lucas), teorba a kytara (Nicolas Wattinne), cembalo a varhanní pozitiv (Felipe Guerra) bylo zřejmé, že program se ponese v duchu promyšlené dramaturgie a práce s prostorem sálu. Oceňuji také bezprostřednost uměleckého vedoucího a houslisty Josefa Žáka, se kterou během koncertu promlouval k publiku za účelem jisté interakce. Tento přístup ze strany ansámblu navodil uvolněnou atmosféru, při níž posluchači dostali quasi návod, co vše ve skladbách mohou slyšet a jak se v nich orientovat.
Žákovu virtuózní houslovou hru měli diváci možnost si vychutnat ve třech skladbách. První z nich Sonata „Cucu“ pro housle a basso continuo, taktéž od Schmelzera, je protkaná zvukomalebností, a jak už z názvu můžeme vyčíst, imitacemi kukačky. Zdařilá byla kupříkladu instrumentace, při níž se v rytmičtějších, rychlejších a akordických částech využívalo cembalo, oproti tomu v lyricky a volně pojatých úsecích varhanní pozitiv. V dalším díle téhož komponisty s názvem Intrada di Graziani Nicolas Wattinne zvolil hru na kytaru, čímž skladba dostala jižanský nádech se špetkou divokosti. Jedna z nejznámějších skladeb tohoto večera byla Ciaconna in D pro housle a basso continuo Heinricha Ignaze Franze Bibera, při níž opět umělci využili možnosti prostoru. Cembalista Guerra a violonistka Lucas zůstali spolu na pódiu, houslista Žák s teorbistou Wattinnem se každý postavili po stranách místnosti a takto skladbu započali hrát. Tímto nápadem dodali dílu nový zvukový a akustický rozměr, který se nakonec opět vrátil do původního znění, když oba interpreti pomalu zpátky došli za svými kolegy na pódium. U houslisty lze obdivovat jeho nadhled a lehkost, s nimiž interpretuje jedny z nejnáročnějších houslových skladeb. Neskutečná byla primárně jeho technika smyku, nad kterou měl neustálou kontrolu. Ciaconna následně byla zakončena efektně do ztracena.
Druhá polovina koncertu započala tanci ze sbírky Sonate pro Fidibus Heinricha Döbela. Zazněly kusy jako Czyga, Sarabanda nebo Courante, kde opět těleso zvolilo podobný styl instrumentace a nastudování jako u předešlých kompozic. Slyšeli jsme stejný princip zacházení s kytarou, která byla využívána především v momentech temperamentního charakteru. Jistou sladkost a lyričnost dodával skladbám violonový part, který bohužel kvůli nepříliš přívětivé akustice sálu občas zanikal. V podobném duchu byly provedeny i další kompozice, a to opět z pera skladatele Schmelzera. Pomyslným druhým vrcholem koncertu (za první můžeme brát Ciaconnu in D), a zároveň jeho závěrem, byla opět skladba od Franze Bibera Sonata Violino Solo Representativa, další z řady dobře známých kusů. Kompozice je postavená na imitaci zvířat, jako je například slavík, kukačka, kočka a jiné. Josef Žák tady využil mezinárodní obsazení svého tělesa a každou jednotlivou větu, pojmenovanou po zvoleném zvířeti, nechal uvést svými kolegy. Jednotlivé názvy vět tak zazněly v německém, francouzském i českém jazyce, čímž si opět těleso podmanilo přízeň diváků. Závěrečná věta s příhodným názvem Pochod mušketýrů byla hráči uchopena jako „na odchodnou“, kdy jednotlivé nástroje postupně dohrávaly a hudebníci za doprovodu houslového partu odcházeli ze sálu.
Večer lze bez pochyb označit za povedený. Přesto jsem se během koncertu neubránila jistým myšlenkám upínajícím se k vybranému repertoáru i jeho vyznění. Z recenze lze vyčíst, že většina skladeb byla silně orientovaná na houslovou hru, což je i ze strany houslisty a uměleckého vedoucího Josefa Žáka velmi pochopitelné. Osobně bych však uvítala, když by i jiné nástroje dostaly během programu mnohem větší prostor pro svou sólistickou exhibici, jak tomu bylo v podstatě neustále u houslisty. Mnoho skladeb jím zahraných mohlo být zasazeno do o něco málo volnějších temp. V určitých momentech jsem totiž nabývala dojmu, že jsme pouze na houslovém recitálu, kde vyniká nepopiratelná preciznost a virtuozita houslisty, ale spousta detailů, které ve skladbách nebo v interpretaci Ensemble Castelkorn byly skryté nebo ne tolik nápadné, nevyzněly anebo se ztratily. Chci takto poukázat na jistou jednotvárnost, která je hodná kritičtějšího zamyšlení.
Ovace a následný potlesk vestoje si těleso rozhodně zasloužilo. Spokojenosti publika také nasvědčovaly dva přídavky, z nichž jeden byla úprava lidové písně Lavečka, kterou si posluchači mohli zazpívat za doprovodu ansámblu a s hudebníky se rozloučit.
Program:
Johann Henrich Schmelzer: Intradae di Policinelli / Sonata Cucu / Sonata IV
Heinrich Ignaz Franz Biber: Chaconna in D / Sonata Representativa
Heinrich Döbel: výběr tanců pro housle a bc
Účinkující:
Ensemble Castelkorn
Josef Žák – housle, umělecký vedoucí
Chloé Lucas – violon
Felipe Guerra – cembalo, varhanní pozitiv
Nicolas Wattinne – teorba, kytara
Zatím nebyl přidán žádný komentář..