Nejen na hudební návrat do počátku sladkých šedesátek sází nová rodinná komedie Jak jsem se ztratil aneb Malá vánoční povídka. Od víkendové premiéry ji uvádí činohra Národního divadla v Brně. Živá sedmičlenná kapela přímo na jevišti tvoří zvukovou i dějovou kulisu až sentimentální cesty v čase zpět. Staří budou na sladká „sixties“ nejen přes muziku dojatě vzpomínat, malí si tuto dekádu budou objevovat. A právě na to novinka režiséra Martina Františáka sází.
A je to nosný nápad nejen pro samotný tvar inscenace, která je především hravě rozezvučenou, nekomplikovanou divadelní revue pro několik generací. Podobný rodinný titul na velkém jevišti Mahenově činohře totiž chyběl. Jeho dramaturgické i marketingové sepnutí s vánočním časem je nabíledni. Ostatně pro pořádek nelze smlčet, že tuto prozaickou předlohu Ludvíka Aškenazyho převedl do jevištní podoby režisér Jan Borna už v roce 2000 v pražském Divadle v Dlouhé. A zde ji hrají už šestnáctým rokem, má za sebou přes čtyři sta čtyřicet repríz a pokaždé bývá vyprodaná. To už je žádané a trvanlivé zboží, po němž divadelní ředitelé touží.
Snad to tak dopadne i v Brně. Slabost Čechů pro retro kulturní návraty lze pozorovat celé poslední čtvrtstoletí. Ostatně na ně vsadila vzápětí po revoluci úspěšná muzikálová komedie Šakalí léta, v níž se zpívalo, tančilo a hrálo o svobodě, nezávislosti, rudé hvězdě a rokenrolu. A tento filmový hit i hudební žánr si vzala Františákova inscenace do svého vývěsního štítu. Vzpomeňme, jak poklidný maloměstský a maloměšťácký život rozčeřil mladý chuligán Bejby, který svým výstředním oblečením, kytarou a vášní pro divokou muziku pobláznil všechny okolo. A právě černé číro s licousy, blyštivé sáčko a vůbec rokenrolový look má všech sedm členů kapely Vkus, která dělá živý hudební doprovod devadesátiminutového večera a nastupuje na jeviště přímo ze sálu.
Na rozdíl od pražského Pavlíka se jednoho Štědrého dne v Brně nyní tatínkovi ztratí pětiletý Jakub. Divadelním výsledkem je potom hudební férie, v níž malý kluk ve vánočním Brně (v němž ale není citované Maltézské náměstí) potká pána s kaprem, netýkavou holčičku, posledního lampáře, kočího a pošťáka Klementa s jeho koníkem Karličkou. Františák inscenuje příběh v kontrapunktu křehkých jakoby snových výjevů a divoké rockové muziky. Nejde tady o nijakou komplikovanou zábavu. Odrostlejší by měla zlákat zejména všudypřítomná muzika. Zazní kupříkladu Neckářův hit Půlnoční, při policejním výslechu Jakuba zase vtipně použitý šlágr Roň slzy nebo slavná Marnivá sestřenice od Jiřího Suchého, kterou předepsal už Aškenazy. K tomu přidejte písničky Ivana Hlase ze vzpomínaného filmového snímku, koledu Půjdem spolu do Betléma, erbovní vánoční duchovní píseň Tichá noc a čtyři autorské vály. I přes žánrovou různorodost hudebního materiálu vše drží pospolu příběh malého ztraceného chlapce. Kapela Vkus je náhodné, ale sehrané seskupení, jemuž nechybí drajv rockových šoumenů. Lze si představit ještě výraznější sound, který by publikum více rozparádil. Pěvecké provedení písniček nyní naštěstí nedrhne, jako tomu bývávalo v souboru dříve.
Malé diváky od předškolního věku zřejmě více než muzika zaujme divadelnost celé inscenace, pohrávající si s třeba postupy loutkového divadla. Františák vše inscenuje jako divadlo na divadle. Neodolal pokušení vystavit na jevišti i tři zcela malé caparty, na druhou stranu odolal svodům toto retro divadlo vylepšovat moderními technologiemi, k nimž jsou děti dnes už dost možná dobře otupělé. Loutky v životní velikosti, lampář na vysokých chůdách, koník jakoby z masopustního průvodu či snová Andersenova Holčička se sirkami udělají více užitku než efektní videodotáčky či jiné technické kejkle.
Hlavní roli malého chlapce ztvárnil dospělý herec a trojnásobný otec Miroslav Černý. Na jeviště spolu s ním vstupuje skutečně pětiletý kluk, nejde tady o hraní si na dítě zavánějící přetvářkou a hereckou falší, na níž bývají právě děti nejcitlivější. Výsledný Františkákův písničkál by možná snesl propracovaněji aranžované hromadné scény, z nichž se občas line dojem neorganizovaného mumraje. Inscenace těží z poctivého rokenrolového zvuku a sentimentálních návratů, jak je představuje i scéna Marka Cpina s černobílým pohledem na město a reklamou na Malcao. Titul je fungující a povedenou ukázkou hravého hudebního divadla, jehož inteligentní spontaneita se od začátku na ty nejmenší přenáší a komunikuje s nimi.
