Hvězdy za železnou oponou. Mezi Manfred Mann a Rolling Stones

Hvězdy za železnou oponou. Mezi Manfred Mann a Rolling Stones

Pondělí 17. listopadu, den dvacátého pátého výročí Sametové revoluce, byl v Brně až marnotratně bohatý na nejrůznější shromáždění, proslovy, blokády, průvody, výstavy a předpremiéry. Jednou z nich byla i projekce televizního filmu Brněnského studia ČT Hvězdy za železnou oponou v kavárně Trojka. Ve zcela zaplněném sále panovala atmosféra pospolitosti a radostného očekávání. Věkově se publikum, jež na projekci přivítali tvůrci filmu režisér Pavel Jirásek a dramaturg Martin Polák, pohybovalo od zjevných pamětníků po mladé rybízky, kteří moc netušili, co mají od filmu čekat.

Trochu jistoty do našich nejistých očekávání vnesla úvodní slova pánů Jiráska a Poláka. Chystala se na nás 60minutová verze shodná s tou, kterou uvidí televizní diváci poprvé na ČT Art v úterý 25. listopadu (dá se tedy předpokládat, že existuje i verze jiná, delší, o níž však už dále nic nezaznělo.) V této hodině se režisér podle vlastních slov snažil z pozice pamětníka zachytit „ten skrytý protest, který jsme tehdy v té hudbě a na koncertech hledali a tu obrovskou dávku svobody a dobré vůle“. Šlo také o to, aby vznikl vyvážený průřez od šedesátých po začátek devadesátých let. I z toho důvodu nakonec spadla pod stůl spousta zajímavého materiálu, například rozhovor o Armstrongovi s Lubomírem Dorůžkou, natočený těsně před jeho smrtí, nebo povídání Michala Horáčka o vyjednávání s Pragokoncertem ohledně koncertu Depešáků.

Zaznělo obligátní poděkování všem dalším tvůrcům a spolupracovníkům, například Kamile Zlatuškové (která nemůže nikam, musí doma kojit), v jejíž tvůrčí skupině film vznikl nebo Muzeu a archivu populární hudby, kde probíhá spřízněná výstava Zahráli za železnou oponou. Poslední poděkování patřilo Českým centrům, která výrobu zaštítila. A tak jsme se můstkem zcela neoslím dostali rovnou k dříve tak populárnímu telemostu (nyní skype videohovoru), který nás měl spojit s Českým centrem v Berlíně, dějištěm souběžné premiéry dokumentu. Přes úvodní technické problémy bylo spojení navázáno a odměněno potleskem. Nastala poněkud dadaistická desetiminutovka, v níž vedl Martin Polák anglicky rozhovor s ředitelkou Centra. Jejím otázkám nebylo kvůli technickým problémům pořádě rozumět a odpovědi páně Poláka zase nebylo v sále slyšet. Bylo to takové mile revoluční a nikdo z přítomných se kvůli tomu nezlobil. Jak k tomu poznamenal jeden pamětnický kamarád středního věku: „Aspoň vidíte, jak to před 25 lety vypadalo – nikdo nevěděl, o čem se mluví, a všichni byli nadšení!“ A bylo to vskutku tak.

Samotný film Hvězdy za železnou oponou představuje v tom nejlepším slova smyslu kvalitní televizní standard. Začíná koncertem Manfred Mann v roce 1965 v Lucerně, který představoval první závan svobody a první možnost opravdu vidět, jak vypadá rock’n’roll. Končí pak slavným koncertem Rolling Stones na Strahově v létě 1990, který se stal definitivním potvrzením nezvratnosti revolučních změn. Forma je přesně taková, na jakou jsme zvyklí například ze seriálu Bigbít. Archivní záznamy jsou prostříhány „mluvícími hlavami“, z nichž některé patří tradičním účastníkům podobných dokumentů (což není myšleno ve zlém, Jiří Černý vždy potěší), některé lokálním brněnským hvězdám s kouzelným přízvukem a některé dokonce samotným hvězdám zahraničním, jež tvůrci vyzpovídali přímo pro tento film. Zazní tak například vcelku nepřekvapivá, ale tím o nic méně zajímavá, slova Manfreda Manna o tom, jak ho pohled na zároveň nadšené a vylekané lidi v publiku, kteří se bojí výrazněji pohnout na sedačce, aby nebyli vyvedeni policisty, vyléčilo ze všech předchozích sympatií ke komunismu. Vyloženě rozkošné je v brněnském kontextu povídání zakladatele Šelepky Miloše Bernátka o koncertu Beach Boys na stadionu za Lužánkami. Když uvádí na pravou míru údajnou výši odměny pro „ty naše plážový hochy“, ozve se od Jiřího Rybáře ze Synkop 61 krásnou brněnštinou: „Takže tydle si taky ošulil, jo!“ Asi nejsympatičtější je povídání velké podporovatelky československého disentu Joan Baez o její účasti na Bratislavské lyře v roce 1989, při níž zvládla věnovat píseň Chartě 77, přivítat na koncertě Václava Havla a pozvat na pódium zakázaného slovenského písničkáře Ivana Hoffmana, než jí odpovědní činitelé konečně odpojili mikrofony. Když s rozzářenou tváří vypráví, jak před koncertem s Havlem plánovali zlobišárnu (mischiev), je dojemnější, než všechny archivní záběry z Václaváku dohromady. A dává tušit, v čem byly tyto průniky zahraničních umělců za železnou oponu tak důležité a osvěžující.

Přes deklarovanou snahu o vyváženost je největší prostor celkem logicky věnován letům šedesátým, naopak sedmdesátá léta jsou narychlo odbyta „komickými“ záběry z Děčínské kotvy a koncertem Suzi Quatro. Ovšem jak jsme se právě od Jiřího Černého dozvěděli, v sedmdesátých letech došlo k ráznému utažení šroubů. Nejen že musely místní kapely přestat zpívat anglicky (došlo i k slavné vlně přejmenovávání z Rangers na Plavce a z Blue Effectu na Modrý efekt), ale o koncertování britských nebo dokonce amerických hudebníků nemohla být vůbec řeč. Přesto je potřeba ocenit dramatugickou disciplínu, s níž se povedlo vytvořit zajímavý a dobře rytmizovaný televizní film, aniž by se tvůrci nechali strhnout zajímavostí a bohatostí archivních materiálů k tomu, aby u některého z témat prodlévali příliš dlouho.

Ty nejkurióznější momenty přináší část věnovaná letům osmdesátým. Věděli jste například, že v Brně v roce 1985 koncertovala Nico? A že to bylo v Kníničkách? Ano, v té dědině krčící se za brněnskou ZOO. Naprosto nejbizarnější a divácky nejvděčnější je část věnovaná koncertu v amfiteátru v Lochotíně ze září 1987, který se konal jako doprovodná akce Mírového pochodu Olofa Palmeho. Posuďte sami odvážnou dramaturgii koncertu, na němž po místní bluegrassové skupině Cop vystoupí drsní západoněmečtí pankáči Die Toten Hosen, aby na závěr atmosféru mírové pospolitosti završil Michal David a jeho Decibely lásky. Užívat si záběry, na nichž je Michal David bombardován kelímky a jinými dehonestujícími předměty, to skutečně stojí i za nějaké ty koncesionářské poplatky. Celý film, jak už bylo výše zmíněno, vrcholí povídáním o realizaci koncertu Rolling Stones a záběry z něj. Zazní i Jaggerova věta, kterou mají v mozcích vypálenou snad všichni, již měli v roce 1990 uši ke slyšení: kameny se valí do Prahy. A ti mladší z nás zalitují, že nemohli být tehdy součástí stotisícového davu, který sledoval „první dobročinný koncert Rolling Stones v jejich kariéře“ přímo na Strahově.

Hvězdám za oponou se povedlo nejen přenést na diváky ten pocit svobody, pocit, že se můžete honem rychle nadechnout čerstvého vzduchu, který nejspíš měli účastníci tehdejších koncertů. Vzbudily snad nejen ve mně ten pocit vděku za samozřejmost, s níž si můžeme dopřát koncerty svých oblíbených hudebníků. Snad nám ten pocit i nějakou chvíli vydrží.

Hvězdy za železnou oponou. Režie: Pavel Jirásek, scénář: Pavel Jirásek, Martin Polák, kamera: Petr Vejslík. Hrají: Joan Baez, Mick Jagger, Campino, Miloš Čuřík, Radek Diestler, Allen Ginsberg (a.z.), Justin Hayward, Hoffman Ivan, Mike Love, Manfred Mann, Vladimír Mišík, Milan Pesík, Suzi Quatro, Jaroslav Rudiš. Dokumentární / hudební film, Český televize, ČR, 2014, 57 min. Premiéra na ČT Art 25. listopadu 2014.

Foto Sváťa Fiala, Miroslav Ambrož a archiv ČT

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Kdo očekával, že si připomene největší hitovky Björk, byl devadesátiminutovým přílivem podivných „nemelodických“ tónů nepříjemně zaskočen. A víte co? Dobře mu tak. Hudební vývoj této svébytné umělkyně klade na posluchače čím dál tím větší nároky.  více


Kancelář Brno - město hudby UNESCO vám za finanční podpory JIhomoravského kraje v rámci aktivit spojeným s Rokem folklorních souborů představuje soupis aktivních folklorních uskupení (soubory, chasy, muziky) na území Brněnska.  více

Další z orchestrálních koncertů, který se odehrál v rámci festivalu Janáček Brno, patřil domácímu Orchestru Janáčkovy opery NdB pod vedením dirigenta Roberta Kružíka. V pátek 15. listopadu v Mahenově divadle zazněly skladby Leoše Janáčka, Miloslava Ištvana a Bohuslava Martinů. U každé z kompozic pak orchestr doplnili sólisté: u první jmenované to byl houslista Jan Mráček, u druhé recitátoři Daniel Bambas Hana Briešťanská, a při závěrečné kvarteto zpěváků Jana Šrejma KačírkováVáclava Krejčí HouskováVít Nosek a Tadeáš Hoza, se kterými orchestr doplnili také Český filharmonický sbor Brno a Dětský sbor Brnovíce

Mezinárodní festival Janáček Brno nedává prostor pouze profesionálním tělesům, ale v jeho dramaturgii se pravidelně objevují například i studentské projekty. Tak tomu bylo i ve čtvrtek 14. listopadu, kdy byla v divadle Reduta uvedena světová premiéra scénického projektu Konzervatoře Brno s název Vitka Osudová (Koleda milostná). Hudební koláž spojovala různá díla Vítězslavy Kaprálové a Bohuslava Martinů. Stvořil ji Tomáš Krejčí, který společně s Katarínou Duchoňovou a Helenou Fialovou celé představení se studenty konzervatoře také hudebně nastudoval. Na scénáři s Tomášem Krejčím spolupracovala Hana Mikolášková a režie se ujala Alexandra Bolfovávíce

Komorní řada koncertů festivalu Janáček Brno 2024 je zaměřena na kvartetní, ale i sborovou tvorbu. A právě večer konaný ve středu 13. listopadu v prostorách Janáčkova divadla představil mladé ambiciózní sborové těleso JK Voices nesoucí v názvu iniciály svého zakladatele a sbormistra Jakuba Kleckera. Soubor je složený z několika generací zpěvaček a svým fungováním, částečně i repertoárem, navazuje na tradici starších brněnských sborů jako například Kantiléna. V rámci večera se v jednotlivých skladbách představili sopranistka Doubravka Novotná, klavíristé Jiří Hrubý a Helena Fialová, houslistka Barbara Tolarová, harfistka Pavla Kopecká a flétnistka Hana Oráčovávíce

Trumpetista Jiří Kotača založil před deseti lety big band Cotatcha Orchestra. Ten dnes vystupuje s různými programy od nejtradičnějšího jazzu až po vizionářské propojení jazzu s elektronikou. S Jiřím Kotačou hovoříme o tom, jak se orchestr postupně vyprofiloval, jak vzniká autorský repertoár na pomezí jazzu a elektroniky, ale také o tom, co fanouškům přinese listopadový koncert k 10 letům orchestru. Řeč je i o Kotačově mezinárodním kvartetu nebo o tom, jak je možné hru na trubku a křídlovku obohatit efekty.  více

Ačkoliv je Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno věnován především klasice, dramaturgie se nebojí přimíchat do programu například jazzové nebo folklórní koncerty. Právě lidovému umění bylo v neděli 10. listopadu v 15 hodin věnováno pásmo Opojen písní, jehož scénáře a režie se ujala Magdalena Múčková. V podání sboru Netáta ze Strání, jehož vedoucí je Marie Múčková, zpěvačky Kateřiny Gorčíkové z Březové a lidové hudby Matóše z Lopeníka zazněly lidové písně, které zaplnily prostor divadelního sálu brněnské Reduty. Tento komorní hudební pořad akcentoval především obec Březová (Brezová), kterou několikrát sám Leoš Janáček (1854–1928) navštívil a jíž věnoval esej Březovská píseň (1899). Čtení z této eseje procházelo v podání Vladimíra Doskočila celým programem a velmi povedeně tak pásmo propojilo přímo s osobností Leoše Janáčka.  více

Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno nabídl v sobotu také koncert Brno Contemporary Orchestra. Pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra zazněl program z děl čtveřice skladatelů, kteří jsou velkou mírou spjati s Brnem. V divadle Reduta zazněly kompozice Miloslava Ištvana, Aloise Piňose, Josefa Berga a Petra Kofroně.  více

Janáčkova opera Příhody lišky Bystroušky pár dní nazpět oslavila 100. výročí premiéry, která se uskutečnila v Národním divadle Brno. Jejího novodobého festivalového uvedení se zhostil soubor Národního divadla moravskoslezského v režii Itzika Galiliho – choreografa a režiséra izraelského původu. Přivezená inscenace byla uvedena v neděli 10. listopadu v Mahenově divadle.  více

Do letošního ročníku festivalu Janáček Brno přispěla i Hudební fakulta Janáčkovy akademie múzických umění. Její posluchači připravili sobotní komponovaný program, který divákům předvedl nejen hudbu nejrůznějších stylů, ale také jim ukázal různé prostory fakulty. Při vstupu na fakultu byla příchozím rozdána barevná kolečka, která rozdělila publikum na tři menší skupiny. To vše se stalo z kapacitních důvodů, jelikož se program kromě auly odehrával také ve varhanním sále, klenbovém sále a učebně 09. Všichni tak slyšeli totožný program jen v jiném pořadí.  více

Téměř po devadesáti letech od svého vzniku se do Brna vrátila jediná opera Pavla Haase (1899–1944) Šarlatán. Inscenování této humorné opery se ujalo Národní divadlo moravskoslezské v režii Ondřeje Havelky a hudebním nastudování Jakuba Kleckera. Několik týdnů po premiéře inscenace v Ostravě se v pátek 8. listopadu v Mahenově divadle, kde měl Šarlatán v roce 1938 svoji světovou premiéru, nabídnul novinku ve svém devátém ročníku Festival Janáček Brno 2024.  více

Jedním z komorních koncertů devátého ročníku festivalu Janáček Brno byl také večer věnovaný dílům Leoše Janáčka, a zejména Pavla Haase. Tyto skladby provedla v úterý 5. listopadu v Mozartově sále divadla Reduta různá hudební uskupení složená z tenoristy Nickyho Spence, klavíristky Lady ValešovéNavarra String Quartetu, houslistky Ivany Víškové, hornisty Antonína Koláře a flétnisty Michala Vojáčkavíce

Sobotní dopoledne 2. listopadu bylo zasvěceno sborovým zpěvům v podání mužského pěveckého ansámblu Q VOX. Zpěváci si pro posluchače připravili skladby vybrané na základě dramaturgické linie opírající se o generační prolnutí (učitele) Pavla Křížkovského (1820–1885) a (žáka) Leoše Janáčka (1854–1928), jež byly v druhé půli doplněny díly sbormistrů a skladatelů kontextem i tvorbou spjatými s osobností Janáčka.  více

S tradičním dvouletým odstupem začal Mezinárodní festival Janáček Brno 2024, jehož slavnostní zahájení se uskutečnilo v pátek 1. listopadu v Janáčkově divadle. Národní divadlo Brno při této příležitosti uvedlo premiéru nové inscenace opery Výlety páně Broučkovy Leoše Janáčka (1854–1928), jenž vznikla na náměty dvou povídek Svatopluka Čecha. Režie operní novinky, která vznikla v koprodukci se Staatsoper Unter den Linden, Berlin a Teatro Real, Madrid, se ujal kanadský režisér Robert Carsen. Hudební nastudování, stejně jako dirigování premiéry bylo vloženo do rukou Marka Ivanoviće a v titulní roli Matěje Broučka se představil skotský tenorista Nicky Spencevíce

Znovuuvedením oblíbeného muzikálu Čarodějky z Eastwicku se Městské divadlo Brno rozhodlo připomenout jubilejních dvacet let od otevření svojí velké Hudební scény. Opětovné nasazení titulu představuje povedený narozeninový dárek divadla publiku, které od premiéry v roce 2007 zhltlo 149 repríz hudební inscenace režiséra Stanislava Moši. V novém uvedení se objeví známé tváře z původního obsazení, ale také noví herci a herečky. A tento divadelní comeback bude jistě vděčným diváckým soustem po několik sezon i po sedmnácti letech od prvního českého uvedení právě v Brně. Jen za půl měsíce od nynější premiéry udělají Čarodějky 24 vyprodaných repríz. K tomu není co dodat.  více

Letošní ročník Expozice nové hudby uzavřelo teprve druhé uvedení kompozičního site specific projektu Fresco Karlheinze Stockhausena (1928–2007), který byl poprvé uvedený v roce 1969. Od této doby se ho nikdo neujal. Divákům, kteří v sobotu 19. 10. navštívili Besední dům, se tak naskytla naprosto unikátní příležitost zažít dílo na vlastní kůži. Zmíněné první uvedení této skladby bylo provázeno sabotážemi ze strany konzervativních muzikantů. A tak je legitimní si položit otázku, zda teprve v sobotu Fresco nezaznělo, jak si to skladatel představoval. Tento náročný projekt kurátorky Moniky Pasiecznik a uměleckého vedoucího Pabla Drukera realizovala čtyři tělesa složená ze členů Brno Contemporary OrchestraMladých brněnských symfoniků Filharmonie Brno pod vedením Pablo Drukera, Radima HanouskaPavla Šnajdra, Tomáše Krejčího a Pavla Zlámalavíce

Nejčtenější

Kritika

Další z orchestrálních koncertů, který se odehrál v rámci festivalu Janáček Brno, patřil domácímu Orchestru Janáčkovy opery NdB pod vedením dirigenta Roberta Kružíka. V pátek 15. listopadu v Mahenově divadle zazněly skladby Leoše Janáčka, Miloslava Ištvana a Bohuslava Martinů. U každé z kompozic pak orchestr doplnili sólisté: u první jmenované to byl houslista Jan Mráček, u druhé recitátoři Daniel Bambas Hana Briešťanská, a při závěrečné kvarteto zpěváků Jana Šrejma KačírkováVáclava Krejčí HouskováVít Nosek a Tadeáš Hoza, se kterými orchestr doplnili také Český filharmonický sbor Brno a Dětský sbor Brnovíce