Pondělí 17. listopadu, den dvacátého pátého výročí Sametové revoluce, byl v Brně až marnotratně bohatý na nejrůznější shromáždění, proslovy, blokády, průvody, výstavy a předpremiéry. Jednou z nich byla i projekce televizního filmu Brněnského studia ČT Hvězdy za železnou oponou v kavárně Trojka. Ve zcela zaplněném sále panovala atmosféra pospolitosti a radostného očekávání. Věkově se publikum, jež na projekci přivítali tvůrci filmu režisér Pavel Jirásek a dramaturg Martin Polák, pohybovalo od zjevných pamětníků po mladé rybízky, kteří moc netušili, co mají od filmu čekat.
Trochu jistoty do našich nejistých očekávání vnesla úvodní slova pánů Jiráska a Poláka. Chystala se na nás 60minutová verze shodná s tou, kterou uvidí televizní diváci poprvé na ČT Art v úterý 25. listopadu (dá se tedy předpokládat, že existuje i verze jiná, delší, o níž však už dále nic nezaznělo.) V této hodině se režisér podle vlastních slov snažil z pozice pamětníka zachytit „ten skrytý protest, který jsme tehdy v té hudbě a na koncertech hledali a tu obrovskou dávku svobody a dobré vůle“. Šlo také o to, aby vznikl vyvážený průřez od šedesátých po začátek devadesátých let. I z toho důvodu nakonec spadla pod stůl spousta zajímavého materiálu, například rozhovor o Armstrongovi s Lubomírem Dorůžkou, natočený těsně před jeho smrtí, nebo povídání Michala Horáčka o vyjednávání s Pragokoncertem ohledně koncertu Depešáků.
Zaznělo obligátní poděkování všem dalším tvůrcům a spolupracovníkům, například Kamile Zlatuškové (která nemůže nikam, musí doma kojit), v jejíž tvůrčí skupině film vznikl nebo Muzeu a archivu populární hudby, kde probíhá spřízněná výstava Zahráli za železnou oponou. Poslední poděkování patřilo Českým centrům, která výrobu zaštítila. A tak jsme se můstkem zcela neoslím dostali rovnou k dříve tak populárnímu telemostu (nyní skype videohovoru), který nás měl spojit s Českým centrem v Berlíně, dějištěm souběžné premiéry dokumentu. Přes úvodní technické problémy bylo spojení navázáno a odměněno potleskem. Nastala poněkud dadaistická desetiminutovka, v níž vedl Martin Polák anglicky rozhovor s ředitelkou Centra. Jejím otázkám nebylo kvůli technickým problémům pořádě rozumět a odpovědi páně Poláka zase nebylo v sále slyšet. Bylo to takové mile revoluční a nikdo z přítomných se kvůli tomu nezlobil. Jak k tomu poznamenal jeden pamětnický kamarád středního věku: „Aspoň vidíte, jak to před 25 lety vypadalo – nikdo nevěděl, o čem se mluví, a všichni byli nadšení!“ A bylo to vskutku tak.
Samotný film Hvězdy za železnou oponou představuje v tom nejlepším slova smyslu kvalitní televizní standard. Začíná koncertem Manfred Mann v roce 1965 v Lucerně, který představoval první závan svobody a první možnost opravdu vidět, jak vypadá rock’n’roll. Končí pak slavným koncertem Rolling Stones na Strahově v létě 1990, který se stal definitivním potvrzením nezvratnosti revolučních změn. Forma je přesně taková, na jakou jsme zvyklí například ze seriálu Bigbít. Archivní záznamy jsou prostříhány „mluvícími hlavami“, z nichž některé patří tradičním účastníkům podobných dokumentů (což není myšleno ve zlém, Jiří Černý vždy potěší), některé lokálním brněnským hvězdám s kouzelným přízvukem a některé dokonce samotným hvězdám zahraničním, jež tvůrci vyzpovídali přímo pro tento film. Zazní tak například vcelku nepřekvapivá, ale tím o nic méně zajímavá, slova Manfreda Manna o tom, jak ho pohled na zároveň nadšené a vylekané lidi v publiku, kteří se bojí výrazněji pohnout na sedačce, aby nebyli vyvedeni policisty, vyléčilo ze všech předchozích sympatií ke komunismu. Vyloženě rozkošné je v brněnském kontextu povídání zakladatele Šelepky Miloše Bernátka o koncertu Beach Boys na stadionu za Lužánkami. Když uvádí na pravou míru údajnou výši odměny pro „ty naše plážový hochy“, ozve se od Jiřího Rybáře ze Synkop 61 krásnou brněnštinou: „Takže tydle si taky ošulil, jo!“ Asi nejsympatičtější je povídání velké podporovatelky československého disentu Joan Baez o její účasti na Bratislavské lyře v roce 1989, při níž zvládla věnovat píseň Chartě 77, přivítat na koncertě Václava Havla a pozvat na pódium zakázaného slovenského písničkáře Ivana Hoffmana, než jí odpovědní činitelé konečně odpojili mikrofony. Když s rozzářenou tváří vypráví, jak před koncertem s Havlem plánovali zlobišárnu (mischiev), je dojemnější, než všechny archivní záběry z Václaváku dohromady. A dává tušit, v čem byly tyto průniky zahraničních umělců za železnou oponu tak důležité a osvěžující.
Přes deklarovanou snahu o vyváženost je největší prostor celkem logicky věnován letům šedesátým, naopak sedmdesátá léta jsou narychlo odbyta „komickými“ záběry z Děčínské kotvy a koncertem Suzi Quatro. Ovšem jak jsme se právě od Jiřího Černého dozvěděli, v sedmdesátých letech došlo k ráznému utažení šroubů. Nejen že musely místní kapely přestat zpívat anglicky (došlo i k slavné vlně přejmenovávání z Rangers na Plavce a z Blue Effectu na Modrý efekt), ale o koncertování britských nebo dokonce amerických hudebníků nemohla být vůbec řeč. Přesto je potřeba ocenit dramatugickou disciplínu, s níž se povedlo vytvořit zajímavý a dobře rytmizovaný televizní film, aniž by se tvůrci nechali strhnout zajímavostí a bohatostí archivních materiálů k tomu, aby u některého z témat prodlévali příliš dlouho.
Ty nejkurióznější momenty přináší část věnovaná letům osmdesátým. Věděli jste například, že v Brně v roce 1985 koncertovala Nico? A že to bylo v Kníničkách? Ano, v té dědině krčící se za brněnskou ZOO. Naprosto nejbizarnější a divácky nejvděčnější je část věnovaná koncertu v amfiteátru v Lochotíně ze září 1987, který se konal jako doprovodná akce Mírového pochodu Olofa Palmeho. Posuďte sami odvážnou dramaturgii koncertu, na němž po místní bluegrassové skupině Cop vystoupí drsní západoněmečtí pankáči Die Toten Hosen, aby na závěr atmosféru mírové pospolitosti završil Michal David a jeho Decibely lásky. Užívat si záběry, na nichž je Michal David bombardován kelímky a jinými dehonestujícími předměty, to skutečně stojí i za nějaké ty koncesionářské poplatky. Celý film, jak už bylo výše zmíněno, vrcholí povídáním o realizaci koncertu Rolling Stones a záběry z něj. Zazní i Jaggerova věta, kterou mají v mozcích vypálenou snad všichni, již měli v roce 1990 uši ke slyšení: kameny se valí do Prahy. A ti mladší z nás zalitují, že nemohli být tehdy součástí stotisícového davu, který sledoval „první dobročinný koncert Rolling Stones v jejich kariéře“ přímo na Strahově.
Hvězdám za oponou se povedlo nejen přenést na diváky ten pocit svobody, pocit, že se můžete honem rychle nadechnout čerstvého vzduchu, který nejspíš měli účastníci tehdejších koncertů. Vzbudily snad nejen ve mně ten pocit vděku za samozřejmost, s níž si můžeme dopřát koncerty svých oblíbených hudebníků. Snad nám ten pocit i nějakou chvíli vydrží.
Hvězdy za železnou oponou. Režie: Pavel Jirásek, scénář: Pavel Jirásek, Martin Polák, kamera: Petr Vejslík. Hrají: Joan Baez, Mick Jagger, Campino, Miloš Čuřík, Radek Diestler, Allen Ginsberg (a.z.), Justin Hayward, Hoffman Ivan, Mike Love, Manfred Mann, Vladimír Mišík, Milan Pesík, Suzi Quatro, Jaroslav Rudiš. Dokumentární / hudební film, Český televize, ČR, 2014, 57 min. Premiéra na ČT Art 25. listopadu 2014.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..