Italský soubor Il Giardino Armonico pod vedením dirigenta a flétnisty Giovanniho Antoniniho patří mezi nejlepší světové ansámbly věnující se staré hudbě a existuje jen málo důvodů k pochybám o tomto tvrzení. O to větší radost měli návštěvnici koncertu s podtitulem Barokní afekty, který se odehrál v programu Hudebního festivalu Znojmo 21. července v jízdárně Louckého kláštera. Zde soubor Il Giardino Armonico vystoupil znovu po pěti letech s promyšleným a virtuózním programem sestávajícím z děl Antonia Vivaldiho, Pietra Antonia Locatelliho, Georga Friedricha Händela a – trochu překvapivě – Isanga Yuna.
Večer zahájil Koncert pro smyčce a basso continuo e moll RV 134 Antonia Vivaldiho charakteristický fugovým nástupem a výrazným sestupným rytmicko-melodickým motivem rotujícím v průběhu věty mezi všemi hlasy. Již úvodní věta první skladby dávala tušit, že se soubor pyšní nejen famózní intonační a rytmickou přesností a sehraností, ale především zcela osobitým zvukem a přístupem k hudebnímu frázování. Následující Koncert h moll pro čtvery housle, violoncello, smyčce a basso continuo RV 580 – jedna z Vivaldiho nejproslulejších skladeb – tento dojem ještě umocnil. Zvuk italského seskupení je křišťálově průzračný, vybroušený, ale především plný energie, která do velké míry vyrůstá z účelných akcentů, osobitého nakládání s dynamikou a mnohdy netradičního frázování. Právě jedinečné spojení dynamiky a frázování, ve kterém jedno dle potřeby ovlivňuje druhé a proplétá se ve vzájemné symbióze, je možným klíčem (nepochybně jedním z mnoha) k charakteristickému zvuku Il Giardino Armonico. Nepochybně k němu však přispívá, že každý z hráčů je technicky, a především výrazově na virtuózní úrovni. Při Koncertu h moll takto vystoupili sólově houslisté Dmitry Smirnov, Marco Bianchi, Liana Mosca a Francesco Colletti.
Právě koncertní mistr Dmitry Smirnov uhranul svým interpretačním výkonem v následujícím Koncertu op. 3 č. 6 g moll „L’arte del Violino“ Pietra Antonia Locatelliho. Cyklus dvanácti koncertů L‘arte del violino patří k nejvirtuóznějším dílům 1. poloviny 18. století (vyšel roku 1733), ale rovněž předurčil směřování a vývoj houslové hry a techniky. Svojí náročností se v mnoha ohledech může srovnávat s díly podstatně mladšími, která již plně těžila z popularity virtuosů. Šestý z koncertů však navzdory své nepopiratelné náročnosti není pouze přehlídkou dechberoucích technik – Koncert č. 6 g moll je melancholický, teskný, vášnivý a intimní. Dmitry Smirnov se sólového partu zhostil s maximálním pochopením a širokým emočním záběrem, který navíc korunoval technickou bezchybností. Sólové housle dostávají v Locatelliho Koncertu č. 6 výrazný prostor a zbytek tělesa se objevuje spíše jako občasný komentář sólových výstupů. Právě na dlouhých plochách sólových houslí byla zřejmá Smirnovova výrazová pestrost, která dávala opakujícím se motivům nové konotace a kontexty. Závěrečná věta Vivace pak svojí virtuozitou částečně evokovala i díla Niccola Paganiniho, který se narodil až takřka o padesát let později.
Virtuozita však nezůstala pouze u sólových houslí: následující Koncert pro zobcovou flétnu C dur RV 443 Antonia Vivaldiho dal příležitost samotnému Giovannimu Antoninimu. Dirigent a umělecký vedoucí souboru si určil poměrně závratné tempo, které technickou náročnost – avšak i působivost – skladby ještě umocnilo. Totéž platí také pro třetí (závěrečnou) větu Allegro molto, naopak ve druhé větě Largo dala Antoniniho interpretace vhodným akcentováním chromatiky a účelnou prací s dynamikou a tempem vyniknout především emotivnosti a melancholii Vivaldiho prostředních vět.
Závěr první poloviny večera patřil skladbě pro sólovou zobcovou flétnu The Actor with the Monkey (Herec s opičkou), druhé větě ze čtyřvěté skladby Chinesische Bilder (Čínské obrázky) od Isanga Yuna. Jednalo se současně o jediného zastoupeného skladatele 20. století. Hudební materiál věty je záměrně limitovaný a vychází z motivických buněk sestávajících ze dvou či tří not. Tyto buňky jsou pak dále rozvíjeny pomocí variací a kontrastů. V některých ohledech vychází hudba z idiomů různých typů východoasijských fléten. Výrazná je rovněž proměnlivá rytmika skladby, krouživé běhy či výrazné intervalové skoky. Uvedení podobného díla na programu sestavěném výhradně z barokních skladeb bylo odvážné, ale vyplatilo se. Zásadní změna faktury i stylu totiž ozvláštnila charakter koncertu, ale stala se rovněž osobitým zakončením první poloviny. Zakončením, které záměrně nechávalo mnoho nevyřčeného.
Druhá polovina programu se nesla ve výrazně temnějším a vážnějším duchu. Zahájila ji dvojice děl Antonina Vivaldiho – Sinfonia h moll „Al Santo Sepolcro“ RV 169, která plynule přešla v árii v Cum dederit z Nisi Dominus RV 608 v transkripci pro chalumeau. Toto spojení bylo tematické i hudebně působivé a vypovídá o důkladné přípravě dramaturgie pro tento koncert. Temná barva chalumeau se navíc výtečně pojila se zádumčivou melodikou díla.
Řadu interpretovaných skladatelů rozšířil Georg Friedrich Händel a jeho pětivěté Concerto grosso op. 6 č. 3 e moll HWV 321, které navázalo melancholickým Larghettem na tesknou transkripci Cum dederit. Soubor Il Giardino Armonico zde předvedl příkladnou práci s vnitřním pnutím a emočním působením vhodně zvolené dynamiky a temp. Hudebně působivý byl rovněž začátek čtvrté věty Polonaise, které hudebníci dodali těžký, ale až lidový nádech. Závěr večera patřil opět plynulému provázání dvojice skladeb. Tentokrát však pojítkem nebyla křesťanská tematika, nýbrž prostý hudební účinek. Zazněla závěrečná čtvrtá věta The Shepherd’s Flute (Pastýřova flétna) z Chinesische Bilder Isanga Yuna, na kterou navázal proslulý Koncert Es dur „La tempesta di mare“ RV 253 pro housle, smyčce a basso continuo Antonia Vivaldiho. Toto spojení opět potvrdilo, že těleso Il Giardino Armonico rádo a často pracuje s dramatem a využívá jej i tam, kde by jej mnozí nehledali. Sólového partu v rámci Koncertu Es dur se chopil opět Dmitry Smirnov, kterému Giovanni Antonini určil vskutku hraniční tempo. Smirnov ovšem dostál nárokům skladby bez sebemenších problémů, a to současně s výrazným frázováním, promyšlenou dynamikou i pestrostí výrazu a hlubokou citovostí.
Il Giardino Armonico nemají konkurenci – jejich hudební rukopis je tak jedinečný, až tvrzení, že se jedná o nejlepší světový ansámbl věnující se staré hudbě nezní rouhačsky či krátkozrace. I kdyby tomu tak nicméně nebylo, stále se jedná o soubor, který by si žádný milovník staré hudby neměl nechat ujít. Organizátorům Hudebního festivalu Znojmo patří upřímný dík, že po pěti letech světovou špičku autentické interpretace opět přilákali na jižní Moravu.
Il Giardino Armonico
Giovanni Antonini – dirigent
Concerto for strings and b.c in e minor, RV 134
Concerto in b minor for four violins, cello, strings and b.c., RV 580
P.A. Locatelli: Concerto grosso op. 3 no. 6
Isang Yun: “The Actor with the Monkey” from “Chinese pictures”
A. Vivaldi: Concerto for flautino in C major, RV 443
A. Vivaldi: Sinfonia in b minor, RV 169, Al Santo Sepolcro
A. Vivaldi: “Cum dederit” from Nisi Dominus transcription for chalumeau, strings and b.c.
G. F. Handel: Concerto grosso op. VI n. 3 in e minor
Isang Yun: “The Shepherd’s Flute” from “Chinese Pictures”
A. Vivaldi: Concerto E-flat Major, RV 253 "La tempesta di mare"
21. 7. 2023, jízdárna Louckého kláštera, Znojmo
Zatím nebyl přidán žádný komentář..