Velikonoční festival duchovní hudby pokračoval světovou premiérou kompozice Ivy Bittové Tenebrae, která kombinovala chorální nápěvy z Jistebnického kancionálu, zhudebněné verše jezuity Matěje Tannera a improvizaci. Působivé, ale i rušivé momenty se setkaly v chrámu svatého Jakuba.
Postní modlitby z unikátního středověkého zpěvníku provedené v gotickém kostele pokračovaly v propojování hudby a architektury, které se stává poznávacím znamením Velikonočního festivalu. Svět současných technologií přispěl především nasvícením hlavní lodi chrámu a projekcí objektů sochaře Pavla Hřebíčka – jeho kříž je i hlavním obrazovým motivem letošního ročníku festivalu. Před koncertem se mi bohužel nepovedlo probojovat k partituře, takže můžu pouze odhadovat, co Iva Bittová předem napsala a co byla improvizace. Hodinová skladba rozvržená do tří částí ale fungovala výborně, působila jako kompaktní celek a silně reflektovala chorální základ, který byl východiskem večera.
Nejdůležitějším momentem celého koncertu pro mě bylo hudební porozumění mezi Ivou Bittovou, houslistou a violistou Milošem Valentem a varhaníkem Ludwigem Lusserem. Komunikace tří nástrojů a lidského hlasu probíhala perfektně i na dálku. Křehký, až osaměle působící zpěv se pojil se smyčci a zvukové až hlukové gradace varhan ústily do ohromujícího dojmu. Iva Bittová – ačkoliv byla jistě největším táhlem a iniciátorkou celého podniku – se v celkovém provedení jakoby ztrácela. Byla v něm zasazená jako jeho pevná a centrální část – osa, kterou ve fungujícím soukolí často jen tušíme, ale je přitom v každém okamžiku nepostradatelná.
Projekce a nasvícení jsou vnější prvky, s nimiž je potřeba pracovat velmi uvážlivě. Hřebíčkovy objekty samy o sobě komunikovaly s hudbou velmi dobře – problém ale je, že členitý prostor kostela znemožňoval značné části publika, aby na projekci dobře viděla. Mnozí posluchači z toho byli zřetelně neklidní, vykláněli se, pocházeli po kostele na lepší místa, měli tendenci každou změnu obrazu šeptem komentovat, zkrátka rušili. Opět se ukázalo, jak je vizuální doprovod dvousečný a jak musí být perfektně vymyšlený a dotažený do konce, aby opravdu dotvářel samotnou hudbu. Navíc je tu otázka, jaký má smysl doprovázet temné hodinky světlem.
Dlužno ovšem říci, že to byl jen okrajový problém, který celkový zážitek příliš nenarušil – spíš jej nepomohl dotáhnout k dokonalosti. Nepříjemné – a v době plánování festivalu nepředvídatelné – vyrušení přicházelo z ulice. Na dosah a bohužel také na doslech kostela sledoval dav fanoušků veřejnou projekci posledního zápasu semifinále hokejové extraligy mezi Kometou a Spartou. Vítězný řev domácích se ozval během večera několikrát a ten největší – závěrečný – přišel bohužel přesně do extrémně tichého závěru koncertu. Nechci brát nikomu zábavu, ať už je jakákoliv, ale připomínám, že projekci hokeje jistě musela schválit radnice městské části Brno-střed, jejíž starosta Libor Šťástka je patronem festivalu. Já bych byl upřímně šťastný, kdyby se takový patronát nějak projevil i v praxi. Třeba tím, že se hlučná hokejová zábava přesune jinam, když vhodný kostel přesunout nelze.
Přímý střet vnitřního ticha a vnějšího řevu vždycky vyhraje řev – prostě je v tu chvíli víc slyšet. Nejde ale jenom o to, co je slyšet víc, důležité je, co déle vydrží. Je samozřejmě těžké odhadnout, co je v současném umění trvalé, co překoná oblibu u současníků a zasáhne ještě příští generace. Netroufám si to s jistotou tvrdit ani o hudbě Ivy Bittové, jakkoliv při vší neotřelosti a zvláštnosti dokázala vyprodat i jeden z největších brněnských kostelů. Ale po včerejším veledůležitém vítězství Komety nad Spartou nejpozději v červnu neštěkne ani pes, tím si buďte jistí.
Tenebrae: Iva Bittová a přátelé (2014, projekt Ivy Bittové na objednávku festivalu). Iva Bittová – zpěv, housle, Miloš Valent – housle, viola, Ludwig Lusser – varhany. 14. 4. 2014, kostel svatého Jakuba, Brno. V rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..