„Věděl jsem, s kým bych rád spolupracoval, a podle toho jsem se snažil sestavit kapelu, která by měla příjemný zvuk,“ řekl v roce 2015, krátce po vydání svého zásadního alba Living Being, francouzský akordeonista Vincent Peirani. V té době měl za sebou několik zajímavých akustických projektů včetně alba se saxofonistou Emilem Parisienem a v tomto stylu pokračoval i nadále. V roce 2016 vzniklo příjemné CD duetů s pianistou Michaelem Wollným a nedávno spolupracoval s klavíristou Stefanem Bollanim a s Berlínskou filharmonií na albu Mediterraneo, inspirovaném klasickou hudbou. Projekt Living Being je však úplně jiného charakteru, je zhmotněním akordeonistovy představy o elektrické hudbě na pomezí jazzu, rocku a dalších žánrů. A právě s tímto programem Peirani a jeho kapela přijeli do brněnského divadla Husa na provázku.
Hned v první skladbě kvinteto poodhalilo, v jakých mantinelech se bude během večera pohybovat. Peirani střídal akordeon (vsedě) s dechovou akordinou (vestoje), saxofonista Parisien vkládal do hry tolik energie, že se sopránkou tančil, chodil, klečel, bojoval… A navzdory klidnému rozjezdu skupina předvedla několik pozoruhodných momentů včetně dlouhého sóla klávesisty Tonyho Paelemana (Fender Rhodes). Ještě výpravnější – od zdánlivého chaosu po jasnou pointu – byla druhá skladba o klaunovi zabijákovi Le clown tueur de la fête foraine. A co kapela nestihla napovědět říct prvními dvěma čísly, naplno zakřičela originální fúzí dvou slavných skladeb od jedné britské skupiny – Kashmir To Heaven. V ní se lyrický akordeonista se svou kapelou odvážil zajít až do hardrockových vod a znělo to naprosto zlehka a nenuceně. Ve znamení přirozeného proplouvání od melodických pasáží Peiraniho akordeonu (a také hlasu coby hudebního nástroje) k rytmičtějším a rockovým pasážím se nesl i zbytek večera, který měl daleko k jednotvárnosti a nudě. Ostatně vedle Led Zeppelin Peiraniho elektrická kapela nabídla publiku i ukázku z Purcellovy opery z konce 17. století Král Artuš aneb Britská čest. Zde je na místě ocitovat další úryvek z tři roky starého rozhovoru s akordeonistou: „Jde mi v první řadě o zkoumání nových možností zvuku, nových způsobů hry na nástroj. Netvrdím, že to, co dělám, je něco úplně nového, ale je to nové pro mne. Předtím jsem byl zvyklý hrát akusticky a kombinace s elektrickými nástroji a efekty mi nabízí nové cesty.“
I tento večer brněnského JazzFestu byl pojatý jako dvojkoncert. Roli předskokana – jakkoli je toto označení nepřesné, protože šlo o plnohodnotné vystoupení – obstaralo izraelské trio Shalosh. Oproti Peiraniho nadžánrové jízdě hovořili mladí Izraelci předvídatelnějším a v jazzovém slova smyslu klasičtějším jazykem. I jejich koncert však nabídl širokou škálu výrazů a vyjadřovacích prostředků – práci s dynamikou, plný zvuk, intimní klavírní pasáže i bouřlivá sóla v hlubokých polohách piana, stejně jako dlouhá sóla na kontrabas a bicí. V epičnosti skladeb (viz například Everything Passes, vyvíjející se od pohodového retro úvodu po rychlé energické pasáže) si trio ostatně s Francouzi nezadalo. I Izraelci mimochodem zařadili nečekanou coververzi – důvěrně známá melodická sekvence z písně Take On Me od skupiny A-Ha se mezi tóny kontrabasu a údery bicích proplétala zprvu nenápadně, ale brzy na sebe upoutala pozornost. Shalosh se třemi alby na kontě je tak nejen důkazem, že izraelská scéna stále generuje zajímavá jména, ale také dalším dokladem toho, že populární hudba ve svých různých odstínech je skutečně inspirativní.
Shalosh, Vincent Peirani Quintet. Divadlo Husa na provázku, Brno, 15. 4. 2018, v rámci festivalu JAZZFESTBRNO
Zatím nebyl přidán žádný komentář..