Ačkoliv je spojení hudby a vína odvěké a onu symbiózu opojných melodií s tekutou révou můžeme sledovat napříč dějinami již od dob kultu boha Dionýsa, ke skutečnému a programovému souznění obou dochází zřídka. Pomineme-li slavnosti vína, které kolem měsíce září napříč republikou zkrášlují konec léta, pak víno v úzkém spojení s hudbou bývá jen málokdy středobodem hudebních programů. Včerejší koncert ansámblu Zefiro Torna vedeného Jurgenem de Bruyn v Kurdějově u Hustopečí se pokusil právě tuto dramaturgickou mezeru zaplnit. Koncert z programu 23. ročníku festivalu Concentus Moraviae nabídl totiž kromě rozverných skladeb Orlanda di Lassa, Didiera Lupiho, Giovanniho Bassana, Giovanniho Battisty Fontany nebo Vincenza Galilea i degustaci vybraných vín, kterou komentoval someliér Janko Martinkovič. S životními osudy skladatele pak diváky seznamoval divadelní herec Jan Kolařík.
Pokud by navštívil nedělní koncert tělesa Zefiro Torna nic netušící hudbymilovný posluchač, pravděpodobně by jej koncepce večera přinejmenším zaskočila. Píseň střídala píseň, jak bývá u koncertů zvykem, a ochutnávky dobrého, speciálně pro tuto příležitost vybraného vína na sebe nenechaly dlouho čekat. Organizátoři se totiž snažili nabídnout posluchačům vína, která svojí strukturou připomínala nápoje, které na svých cestách Evropou mohl okusit právě Orlando Lassus. Zatímco tedy posluchači bystřili své smysly i chuťové pohárky, vystřídal ansámbl Zefiro Torna množství nástrojových kombinací a pokusil se o co nejpestřejší podání známých i méně známých děl Lassovy tvorby. V programu tak figurovaly skladby sólové, sborové i čistě instrumentální, přičemž celý koncept večera dotvářely úryvky z textů vztahujících se k životu Orlanda Lassa. Premisa je to nosná a nemělo by snad nikomu vadit, že jediným opojením na koncertu nebyla tentokrát hudba sama. Zároveň by však neměla sklenice vína otupovat úsudek o kvalitě hudební produkce. Tomuto nešvaru se koncert vyhnul, byť ne vše bylo z hudebního hlediska dokonalé.
Nejvíce na uších byli z logiky věci zpěváci. Sopranistka Cécile Kempenaers, kontratenorista Steve Dugardin, tenorista Jan van Elsacker a basista Tiemo Wang tvoří páteř ansámblu Zefiro Torna. Již při prvních několika skladbách a prvních doušcích vína vyplulo na povrch, že těleso staví svůj zvuk na poctivém sborovém základu – nikdo z nich není (naštěstí) skutečným sólistou. U žádného ze zpěváků se tak neprojevovaly sólistické manýry, které často rozdrobí sborový hudební proud na mnoho virtuózně, avšak zcela osamoceně zurčících potůčků. Zpěváci se nepokoušeli o násilně výrazuplné melodie, ale naopak dali vyniknout přirozenosti a až jisté hravé prostotě uváděných hudebních skladeb. Skladby pro sólový hlas představovaly z tohoto hlediska – s výjimkou interpretačně bezchybného výkonu Jana van Elsackera – diskutabilnější část repertoáru. Většinu těchto skladeb zpívala sopranistka Cécile Kempenaers, jejíž až nezvykle přirozený hlasový projev mohl v některých skladbách působit bezvýrazně a nezvučně. Citelně byla tato interpretační ráznost postrádána například ve skladbě Sacio ‘na cosa od Vincenza Fontany. Mohlo by se zdát, že se jedná o jednoznačný soud, celá věc má však také druhou stranu mince – ve zpěvaččině nevirtuózní přirozenosti nezatěžkané divokými dynamickými, barevnými a výrazovými změnami se totiž nacházela i ojedinělá a stěží uchopitelná svěžest. Toto interpretační zjemnění – ať už záměrné či nikoliv – je dobrým důkazem toho, že ne vždy je třeba takříkajíc tlačit na pilu. Přesto obzvláště v sólových částech působil výkon místy opatrně, snad až bojácně.
Ze všech zpěváků bezesporu nejvíce zazářil Jan van Elsacker, který se svým intonačně a dynamicky vybroušeným projevem dominoval závěrečným skladbám koncertu. Tenorista navíc vstoupil přímo mezi posluchače, kteří zažili nečekanou akci mimo jeviště. Nepřehlédnutelná byla především zpěvákova radost z projevu, která vyústila v detailní emoční následování textu a v zapálenou snahu předat kus tohoto subjektivního uchopení posluchačům.
Hudebníci hrající na dobové nástroje poskytli nejen doprovod ke zpívaným skladbám, ale zazněla také díla ryze instrumentální. Přes obecně dobrou úroveň se ani instrumentalisté nevyhnuli drobným interpretačním problémům. Z hudby tu a tam vystoupily nechtěné tóny renesančních houslí, nebo se objevovaly intonační nesrovnalosti mezi houslemi a flétnou. Nejednalo se však o zásadní nedostatky.
Koncert s tématikou Hudební ochutnávání vín nabídl posluchačům nečekanou přirozenost hudebního projevu, která – byť se to zdá nezvyklé – nemá ani zdaleka své stálé místo v koncertních sálech. A když se objeví, většinou před ní zavíráme oči, zakrýváme si uši a tváříme se, že je jaksi nedokonalá. Nedělní koncert ansámblu Zefiro Torna však ukázal, že přirozenost dovede být stejně opojná jako sklenice toho nejlepšího vína.
Ansámbl Zefiro Torna
Jurgen de Bruyn – loutna, renesanční kytara, umělecký vedoucí
Cécile Kempenaers – soprán
Steve Dugardin – kontratenor, mistr obřadu
Jan van Elsacker – tenor
Tiemo Wang – bas
Annelies Decock – renesanční housle
Dimos de Beun – flétny
Philippe Malfeyt – viola da mano, colascione
Jan Kolařík – mluvené slovo
Janko Markovič – sommelier
Zatím nebyl přidán žádný komentář..