Jako víno opojná přirozenost na Concentu Moraviae

25. červen 2018, 12:00
Jako víno opojná přirozenost na Concentu Moraviae

Ačkoliv je spojení hudby a vína odvěké a onu symbiózu opojných melodií s tekutou révou můžeme sledovat napříč dějinami již od dob kultu boha Dionýsa, ke skutečnému a programovému souznění obou dochází zřídka. Pomineme-li slavnosti vína, které kolem měsíce září napříč republikou zkrášlují konec léta, pak víno v úzkém spojení s hudbou bývá jen málokdy středobodem hudebních programů. Včerejší koncert ansámblu Zefiro Torna vedeného Jurgenem de Bruyn v Kurdějově u Hustopečí se pokusil právě tuto dramaturgickou mezeru zaplnit. Koncert z programu 23. ročníku festivalu Concentus Moraviae nabídl totiž kromě rozverných skladeb Orlanda di Lassa, Didiera Lupiho, Giovanniho Bassana, Giovanniho Battisty Fontany nebo Vincenza Galilea i degustaci vybraných vín, kterou komentoval someliér Janko Martinkovič. S životními osudy skladatele pak diváky seznamoval divadelní herec Jan Kolařík.

zefiro_tora_CM_2018_foto_jiri_slama_02

Pokud by navštívil nedělní koncert tělesa Zefiro Torna nic netušící hudbymilovný posluchač, pravděpodobně by jej koncepce večera přinejmenším zaskočila. Píseň střídala píseň, jak bývá u koncertů zvykem, a ochutnávky dobrého, speciálně pro tuto příležitost vybraného vína na sebe nenechaly dlouho čekat. Organizátoři se totiž snažili nabídnout posluchačům vína, která svojí strukturou připomínala nápoje, které na svých cestách Evropou mohl okusit právě Orlando Lassus. Zatímco tedy posluchači bystřili své smysly i chuťové pohárky, vystřídal ansámbl Zefiro Torna množství nástrojových kombinací a pokusil se o co nejpestřejší podání známých i méně známých děl Lassovy tvorby. V programu tak figurovaly skladby sólové, sborové i čistě instrumentální, přičemž celý koncept večera dotvářely úryvky z textů vztahujících se k životu Orlanda Lassa. Premisa je to nosná a nemělo by snad nikomu vadit, že jediným opojením na koncertu nebyla tentokrát hudba sama. Zároveň by však neměla sklenice vína otupovat úsudek o kvalitě hudební produkce. Tomuto nešvaru se koncert vyhnul, byť ne vše bylo z hudebního hlediska dokonalé.

zefiro_tora_CM_2018_foto_jiri_slama_01

Nejvíce na uších byli z logiky věci zpěváci. Sopranistka Cécile Kempenaers, kontratenorista Steve Dugardin, tenorista Jan van Elsacker a basista Tiemo Wang tvoří páteř ansámblu Zefiro Torna. Již při prvních několika skladbách a prvních doušcích vína vyplulo na povrch, že těleso staví svůj zvuk na poctivém sborovém základu – nikdo z nich není (naštěstí) skutečným sólistou. U žádného ze zpěváků se tak neprojevovaly sólistické manýry, které často rozdrobí sborový hudební proud na mnoho virtuózně, avšak zcela osamoceně zurčících potůčků. Zpěváci se nepokoušeli o násilně výrazuplné melodie, ale naopak dali vyniknout přirozenosti a až jisté hravé prostotě uváděných hudebních skladeb. Skladby pro sólový hlas představovaly z tohoto hlediska – s výjimkou interpretačně bezchybného výkonu Jana van Elsackera – diskutabilnější část repertoáru. Většinu těchto skladeb zpívala sopranistka Cécile Kempenaers, jejíž až nezvykle přirozený hlasový projev mohl v některých skladbách působit bezvýrazně a nezvučně. Citelně byla tato interpretační ráznost postrádána například ve skladbě Sacio ‘na cosa od Vincenza Fontany. Mohlo by se zdát, že se jedná o jednoznačný soud, celá věc má však také druhou stranu mince – ve zpěvaččině nevirtuózní přirozenosti nezatěžkané divokými dynamickými, barevnými a výrazovými změnami se totiž nacházela i ojedinělá a stěží uchopitelná svěžest. Toto interpretační zjemnění – ať už záměrné či nikoliv – je dobrým důkazem toho, že ne vždy je třeba takříkajíc tlačit na pilu. Přesto obzvláště v sólových částech působil výkon místy opatrně, snad až bojácně.

Ze všech zpěváků bezesporu nejvíce zazářil Jan van Elsacker, který se svým intonačně a dynamicky vybroušeným projevem dominoval závěrečným skladbám koncertu. Tenorista navíc vstoupil přímo mezi posluchače, kteří zažili nečekanou akci mimo jeviště. Nepřehlédnutelná byla především zpěvákova radost z projevu, která vyústila v detailní emoční následování textu a v zapálenou snahu předat kus tohoto subjektivního uchopení posluchačům.

Hudebníci hrající na dobové nástroje poskytli nejen doprovod ke zpívaným skladbám, ale zazněla také díla ryze instrumentální. Přes obecně dobrou úroveň se ani instrumentalisté nevyhnuli drobným interpretačním problémům. Z hudby tu a tam vystoupily nechtěné tóny renesančních houslí, nebo se objevovaly intonační nesrovnalosti mezi houslemi a flétnou. Nejednalo se však o zásadní nedostatky.

Koncert s tématikou Hudební ochutnávání vín nabídl posluchačům nečekanou přirozenost hudebního projevu, která – byť se to zdá nezvyklé – nemá ani zdaleka své stálé místo v koncertních sálech. A když se objeví, většinou před ní zavíráme oči, zakrýváme si uši a tváříme se, že je jaksi nedokonalá. Nedělní koncert ansámblu Zefiro Torna však ukázal, že přirozenost dovede být stejně opojná jako sklenice toho nejlepšího vína.

Ansámbl Zefiro Torna

Jurgen de Bruyn – loutna, renesanční kytara, umělecký vedoucí

Cécile Kempenaers – soprán

Steve Dugardin – kontratenor, mistr obřadu

Jan van Elsacker – tenor

Tiemo Wang – bas

Annelies Decock – renesanční housle

Dimos de Beun – flétny

Philippe Malfeyt – viola da mano, colascione

Jan Kolařík – mluvené slovo

Janko Markovič – sommelier

Foto Jiří Sláma

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Mezinárodní festival Janáček Brno nedává prostor pouze profesionálním tělesům, ale v jeho dramaturgii se pravidelně objevují například i studentské projekty. Tak tomu bylo i ve čtvrtek 14. listopadu, kdy byla v divadle Reduta uvedena světová premiéra scénického projektu Konzervatoře Brno s název Vitka Osudová (Koleda milostná). Hudební koláž spojovala různá díla Vítězslavy Kaprálové a Bohuslava Martinů. Stvořil ji Tomáš Krejčí, který společně s Katarínou Duchoňovou a Helenou Fialovou celé představení se studenty konzervatoře také hudebně nastudoval. Na scénáři s Tomášem Krejčím spolupracovala Hana Mikolášková a režie se ujala Alexandra Bolfovávíce

Komorní řada koncertů festivalu Janáček Brno 2024 je zaměřena na kvartetní, ale i sborovou tvorbu. A právě večer konaný ve středu 13. listopadu v prostorách Janáčkova divadla představil mladé ambiciózní sborové těleso JK Voices nesoucí v názvu iniciály svého zakladatele a sbormistra Jakuba Kleckera. Soubor je složený z několika generací zpěvaček a svým fungováním, částečně i repertoárem, navazuje na tradici starších brněnských sborů jako například Kantiléna. V rámci večera se v jednotlivých skladbách představili sopranistka Doubravka Novotná, klavíristé Jiří Hrubý a Helena Fialová, houslistka Barbara Tolarová, harfistka Pavla Kopecká a flétnistka Hana Oráčovávíce

Trumpetista Jiří Kotača založil před deseti lety big band Cotatcha Orchestra. Ten dnes vystupuje s různými programy od nejtradičnějšího jazzu až po vizionářské propojení jazzu s elektronikou. S Jiřím Kotačou hovoříme o tom, jak se orchestr postupně vyprofiloval, jak vzniká autorský repertoár na pomezí jazzu a elektroniky, ale také o tom, co fanouškům přinese listopadový koncert k 10 letům orchestru. Řeč je i o Kotačově mezinárodním kvartetu nebo o tom, jak je možné hru na trubku a křídlovku obohatit efekty.  více

Ačkoliv je Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno věnován především klasice, dramaturgie se nebojí přimíchat do programu například jazzové nebo folklórní koncerty. Právě lidovému umění bylo v neděli 10. listopadu v 15 hodin věnováno pásmo Opojen písní, jehož scénáře a režie se ujala Magdalena Múčková. V podání sboru Netáta ze Strání, jehož vedoucí je Marie Múčková, zpěvačky Kateřiny Gorčíkové z Březové a lidové hudby Matóše z Lopeníka zazněly lidové písně, které zaplnily prostor divadelního sálu brněnské Reduty. Tento komorní hudební pořad akcentoval především obec Březová (Brezová), kterou několikrát sám Leoš Janáček (1854–1928) navštívil a jíž věnoval esej Březovská píseň (1899). Čtení z této eseje procházelo v podání Vladimíra Doskočila celým programem a velmi povedeně tak pásmo propojilo přímo s osobností Leoše Janáčka.  více

Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno nabídl v sobotu také koncert Brno Contemporary Orchestra. Pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra zazněl program z děl čtveřice skladatelů, kteří jsou velkou mírou spjati s Brnem. V divadle Reduta zazněly kompozice Miloslava Ištvana, Aloise Piňose, Josefa Berga a Petra Kofroně.  více

Janáčkova opera Příhody lišky Bystroušky pár dní nazpět oslavila 100. výročí premiéry, která se uskutečnila v Národním divadle Brno. Jejího novodobého festivalového uvedení se zhostil soubor Národního divadla moravskoslezského v režii Itzika Galiliho – choreografa a režiséra izraelského původu. Přivezená inscenace byla uvedena v neděli 10. listopadu v Mahenově divadle.  více

Do letošního ročníku festivalu Janáček Brno přispěla i Hudební fakulta Janáčkovy akademie múzických umění. Její posluchači připravili sobotní komponovaný program, který divákům předvedl nejen hudbu nejrůznějších stylů, ale také jim ukázal různé prostory fakulty. Při vstupu na fakultu byla příchozím rozdána barevná kolečka, která rozdělila publikum na tři menší skupiny. To vše se stalo z kapacitních důvodů, jelikož se program kromě auly odehrával také ve varhanním sále, klenbovém sále a učebně 09. Všichni tak slyšeli totožný program jen v jiném pořadí.  více

Téměř po devadesáti letech od svého vzniku se do Brna vrátila jediná opera Pavla Haase (1899–1944) Šarlatán. Inscenování této humorné opery se ujalo Národní divadlo moravskoslezské v režii Ondřeje Havelky a hudebním nastudování Jakuba Kleckera. Několik týdnů po premiéře inscenace v Ostravě se v pátek 8. listopadu v Mahenově divadle, kde měl Šarlatán v roce 1938 svoji světovou premiéru, nabídnul novinku ve svém devátém ročníku Festival Janáček Brno 2024.  více

Jedním z komorních koncertů devátého ročníku festivalu Janáček Brno byl také večer věnovaný dílům Leoše Janáčka, a zejména Pavla Haase. Tyto skladby provedla v úterý 5. listopadu v Mozartově sále divadla Reduta různá hudební uskupení složená z tenoristy Nickyho Spence, klavíristky Lady ValešovéNavarra String Quartetu, houslistky Ivany Víškové, hornisty Antonína Koláře a flétnisty Michala Vojáčkavíce

Sobotní dopoledne 2. listopadu bylo zasvěceno sborovým zpěvům v podání mužského pěveckého ansámblu Q VOX. Zpěváci si pro posluchače připravili skladby vybrané na základě dramaturgické linie opírající se o generační prolnutí (učitele) Pavla Křížkovského (1820–1885) a (žáka) Leoše Janáčka (1854–1928), jež byly v druhé půli doplněny díly sbormistrů a skladatelů kontextem i tvorbou spjatými s osobností Janáčka.  více

S tradičním dvouletým odstupem začal Mezinárodní festival Janáček Brno 2024, jehož slavnostní zahájení se uskutečnilo v pátek 1. listopadu v Janáčkově divadle. Národní divadlo Brno při této příležitosti uvedlo premiéru nové inscenace opery Výlety páně Broučkovy Leoše Janáčka (1854–1928), jenž vznikla na náměty dvou povídek Svatopluka Čecha. Režie operní novinky, která vznikla v koprodukci se Staatsoper Unter den Linden, Berlin a Teatro Real, Madrid, se ujal kanadský režisér Robert Carsen. Hudební nastudování, stejně jako dirigování premiéry bylo vloženo do rukou Marka Ivanoviće a v titulní roli Matěje Broučka se představil skotský tenorista Nicky Spencevíce

Znovuuvedením oblíbeného muzikálu Čarodějky z Eastwicku se Městské divadlo Brno rozhodlo připomenout jubilejních dvacet let od otevření svojí velké Hudební scény. Opětovné nasazení titulu představuje povedený narozeninový dárek divadla publiku, které od premiéry v roce 2007 zhltlo 149 repríz hudební inscenace režiséra Stanislava Moši. V novém uvedení se objeví známé tváře z původního obsazení, ale také noví herci a herečky. A tento divadelní comeback bude jistě vděčným diváckým soustem po několik sezon i po sedmnácti letech od prvního českého uvedení právě v Brně. Jen za půl měsíce od nynější premiéry udělají Čarodějky 24 vyprodaných repríz. K tomu není co dodat.  více

Letošní ročník Expozice nové hudby uzavřelo teprve druhé uvedení kompozičního site specific projektu Fresco Karlheinze Stockhausena (1928–2007), který byl poprvé uvedený v roce 1969. Od této doby se ho nikdo neujal. Divákům, kteří v sobotu 19. 10. navštívili Besední dům, se tak naskytla naprosto unikátní příležitost zažít dílo na vlastní kůži. Zmíněné první uvedení této skladby bylo provázeno sabotážemi ze strany konzervativních muzikantů. A tak je legitimní si položit otázku, zda teprve v sobotu Fresco nezaznělo, jak si to skladatel představoval. Tento náročný projekt kurátorky Moniky Pasiecznik a uměleckého vedoucího Pabla Drukera realizovala čtyři tělesa složená ze členů Brno Contemporary OrchestraMladých brněnských symfoniků Filharmonie Brno pod vedením Pablo Drukera, Radima HanouskaPavla Šnajdra, Tomáše Krejčího a Pavla Zlámalavíce

Komponovaný úterní večer 15. října zahájený v sále Kina Art návštěvníkům nabídl netradiční spojení české premiéry dokumentárního filmu No Ideas But in Things o americkém hudebním skladateli, experimentátorovi a vědci na poli elektronické hudby Alvinu Lucierovi (1931–2021) s živým provedením jeho skladby I Am Sitting in a Room. Zmíněná kompozice se stala refrénem nejen dokumentárního snímku, ale také celé události.  více

Ve druhém dnu festivalu Expozice nové hudby přenesli pořadatelé návštěvníky do vod komorních. V podání houslistky Terezy Horákové v Besedním domě zazněly dvě výjimečné skladby pro sólové housle. Při druhé z nich se k houslistce připojila Sarah Jedličková, která živě pracovala s osmi předem nahranými zvukovými stopami.  více

Nejčtenější

Kritika

Mezinárodní festival Janáček Brno nedává prostor pouze profesionálním tělesům, ale v jeho dramaturgii se pravidelně objevují například i studentské projekty. Tak tomu bylo i ve čtvrtek 14. listopadu, kdy byla v divadle Reduta uvedena světová premiéra scénického projektu Konzervatoře Brno s název Vitka Osudová (Koleda milostná). Hudební koláž spojovala různá díla Vítězslavy Kaprálové a Bohuslava Martinů. Stvořil ji Tomáš Krejčí, který společně s Katarínou Duchoňovou a Helenou Fialovou celé představení se studenty konzervatoře také hudebně nastudoval. Na scénáři s Tomášem Krejčím spolupracovala Hana Mikolášková a režie se ujala Alexandra Bolfovávíce